2019, aneb Radostné vyhlídky

2. 1. 2019 / Karel Dolejší

V roce 2019 existuje nadpoloviční šance zahájení Trumpova impeachmentu. Odstranění vrcholně nekompetentního, hyperžvanivého impulsivního narcise z Bílého domu by mohlo odstartovat postupný proces diskreditace populistické xenofobní politiky, jejímž symbolem se americký prezident stal, také mimo USA. Avšak i v takovém případě by šlo o běh na velmi dlouhou trať.
   

A tím je seznam očekávatelných pozitivních událostí v české a světové politice v podstatě vyčerpán.

Prakticky všude, kam lze dohlédnout, jinak vidíme pokračování nejrůznějších krizových nebo úpadkových trendů.

Krize EU nebude vyřešena, protože francouzský prezident oslabený pouličním násilím "žlutých vest" nedokáže efektivně mobilizovat odcházející Merkelovou, aby společně prosadili žádoucí reformy unie. Kromě toho trojští koně v EU, jako je Itálie nebo Maďarsko, se už nechali slyšet, že Macronovy návrhy rozhodně nehodlají podpořit.

Budování "evropské armády" v rámci projektu PESCO zůstane nadále spíše v rovině papírové a virtuální - zčásti proto, že evropské země opravdu nemají dostatek potřebných vojenských kapacit, dále kvůli neochotě vynakládat vyšší finanční prostředky na obranu, a částečně z toho důvodu, že neexistuje dostatečně soudržná politická vůle opravdu vybudovat společnou nadnárodní armádu.

NATO zbavené podpory Jima Mattise v čele Pentagonu bude letos zřejmě tápat a snažit se zajistit své prosté pokračování v situaci, kdy Spojené státy přestanou být aktivním vedoucím prvkem aliance. To vše v situaci, kdy na východním křídle nadále roste koncentrace ruských jednotek a prakticky nepřetržitě probíhají dalekosáhlé ruské manévry. Očekávané přivtělení Běloruska k Ruské federaci, které administrativně připravuje premiér Medveděv, sebou nese velmi nepříjemné dopady pro obranu nejen Ukrajiny, ale také Polska a Pobaltí.

Vystoupení USA a Izraele z UNESCO představuje ilustrativní příklad slábnutí a ztráty vlivu nejdůležitější globální mezinárodní organizace - což je proces, který nepochybně bude pokračovat.

Loňský rok v České republice jednoznačně ukázal, že neexistuje žádná kauza nebo aféra, která by mohla odvést věřící voliče od podpory sekty ANO v čele s nekritizovatelným guruem Babišem. Je to ovšem velmi podobné, jako s voličskou podporou Miloše Zemana - na jedné straně slyšíme, že oponenti prý udělali špatně to či ono, ale na druhé jsou devótní obdivovatelé ochotni tolerovat idolu desetinásobek i stonásobek téhož.

Globální ekonomika postupně směřuje do další krize - deset let po té poslední, jejíž hlavní příčiny nebyly odstraněny, ale dokonce ani nijak výrazně zredukovány. Výchozí pozice České republiky je navíc tentokrát výrazně horší než v roce 2008 - mimo jiné i proto, že se česká ekonomika nachází na pokraji vyčerpání možností modelu subdodavatelské ekonomiky založeného na levné práci a relativně nízké technologické úrovni, čeká ji šok robotizace. V důsledku schodkového hospodaření v době konjuktury došlo k výraznému navýšení státního dluhu, což výrazně omezí možnosti schodkového financování veřejných výdajů v sestupné fázi ekonomického cyklu. "Příprava" na horší časy až dosud spočívala ve lhaní si do kapsy o tom, jak jsme údajně dobří a světoví. To se sotva může nevymstít.

"Stavění plotů, mobilizace před neexistujícími nepřáteli, intolerance, verbální agresivita, nenávist ve jménu „našeho“, to pořád bohužel nejsou ty nejhorší důsledky. Z druhé strany, zatímco budou voliči toužebně čekat na vyřízení své objednávky „zbavte nás od strachu z Cizího“, hrozí na hodně dlouho toto: Mezi tyrany všech dob a „širokými vrstvami“ panuje nepsaná, ale vždy dobře chápaná úmluva: vy se nám nebudete plést do věcí moci – my zase vás necháme neomezeně si obstarávat konsumní a epikurejské slasti a rozkoše," poznamenal s odvoláním na Milana Machovce Jan Lipold ZDE.

Tento model sociálního kontraktu mezi uzurpátory moci původně demokratických institucí a ulicí ovšem přestává fungovat i v putinském Rusku a orbánovském Maďarsku, jak ekonomické modely obou "neliberálních" zemí fatálně narážejí na meze dalšího rozvoje. Věrchuška ovšem krade stále stejně - jen "těm dole" už nedokáže zaručit ani minimální sociální jistoty, jimiž se kdysi holedbala.

Nepřijde však poté ještě něco horšího, třeba v podobě již zcela vybájených příslibů ultranacionalistického náhradního náboženství a otevřených územních nároků vůči sousedním zemím doprovázených otevřeným použitím vojenské síly za zmíněným účelem?

Jestli letos nějaký nepříznivý trend v globálním měřítku rozhodně nezeslábne, je to prosazování se "alternativních" a konspiračních médií na úkor solidních tradičních sdělovacích prostředků. Rozbíjení principu reality - psychické instance, která umožňuje posoudit, zda nějaké tvrzení ještě patří do sféry možného, či je pouze účelově vyspekulováno - otevřelo dveře politice, která se již ani neobtěžuje předstírat, že její tvrzení a sliby jsou v nějakém vztahu k "tvrdé realitě".

Trump lže průměrně patnáctkrát denně; a pokud nakonec dojde k jeho odvolání, pak rozhodně ne z toho důvodu, že by jej samo lhaní zbavilo voličské podpory a důvěry.

Celkový civilizační úpadek společností, jež měly kdysi v programu osvícenskou demokratizaci vysoké kultury, ale dospěly nakonec jen k normalizování instinktů rozčileného, tmářského a autoritářského davu, tvoří nejobecnější rámec krizových jevů, o nichž zde byla řeč.

2
Vytisknout
7573

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2019