Češi po 100 (200) letech

9. 11. 2018 / Pavel Urban

Oslavili jsme sto let od vzniku Československa. Sto let od vzniku republiky, kterou považuje většina Čechů za svoji. Tato republika několikrát změnila režimy, název, velikost. Po jistou dobu existovala jen v srdcích lidí, později též jako exilová vláda a exilová armáda, ale existovala. Ať už si Češi mysleli o první republice cokoli, Protektorát si doopravdy nezískal ani ty, kteří se smířili s jeho existencí. (Je pravda, že dodatečně se to dokazuje obtížně. Ale dobrovolné nadšení, s jakým byl přivítán vznik republiky v roce 1918 a poté její osvobození v roce 1945 se v dějinách Protektorátu dohledává dost těžko.) Kdo to takhle necítí, ten nemá co slavit. Ale lež to není. Republika, kterou národ považuje za svoji se totiž nedá popsat právními termíny či fakticky existujícími poměry.

 

Kategorie národa bývá popisována různě. Osobně ji definuji podobně, jako ji vnímala renesance. Jako skupinu lidí, kteří chtějí sdílet stejný stát a tento sdílený stát považují za pozitivní hodnotu samu o sobě. Tedy primárně nikoli jako prostředek k dosažení dalších cílů. Národ nemusí být nutně definován ani etnicky ani jazykově. Existují etnika, která národ nevytvořila, například Arabové, existují i multietnické národy, například Švýcaři. To druhé je ovšem hodně výjimečné. Jazyk je totiž klíčový pro vzájemnou komunikaci a vzájemné porozumění.

Francouzská revoluce postavila sjednocující a zrovnoprávňující národ proti nadřazenosti šlechty. Tento mechanismus se osvědčil i jinde. Stal se praporem pokrokové Evropy a zároveň nabídl kotvu těm, kteří se ztráceli v chaosu společnosti měnící se pod vlivem průmyslové revoluce. Někam to přišlo dříve, někam později, nicméně devatenácté století bylo v Evropě stoletím národů. Nenárodní a multinárodní státy se dostaly do defenzívy a směřovaly k zániku.

Existovala jedna výjimka. Habsburská monarchie. Ve své době představovala anachronismus. Který ale navzdory různým absurditám a paradoxům (vzpomeňme na často citované pasáže z Musilova Muže bez vlastností) fungoval dobře. V některých ohledech možná i lépe, než některé zavedené demokracie.

Jak to bylo možné? Za prvé, národní a etnická roztříštěnost monarchie byla tak velká, že se žádný národ, ani Němci, nemohl pokládat za skutečně vládnoucí. Za druhé, po neúspěšné josefinské unifikaci vsadili Habsburkové na model patronátu nad všemi svými národy, s jejichž ambicemi se počítalo stejně jako s jejich vzájemným vyvažováním. Původně to byla spíše z nouze ctnost. Ukázalo se ale, že tento model umožňuje dynastii vyhnout se závislosti na národní politice a udržet si i v relativně demokratických podmínkách velkou moc.

Důležitá byla též osobnost císaře Františka Josefa I. Císaře, který pochopil svoji dobu (byť o tom mnozí pochybovali) a dokázal se jí přizpůsobovat a zároveň jí vzdorovat. Císaře, který byl silnou a pracovitou osobností. Císaře, který si v mládí vybudoval autoritu panovníka, který dokáže použít sílu a třeba i "trochu věšet", jak se tehdy sám vyjádřil. Císaře, který měl silný vztah k armádě, své hračce a zároveň jediné síle, na kterou se mohl skutečně spolehnout. Císaře, který byl milován, respektován, někdy i nenáviděn, ale se kterým si to jako se silným rozhodčím nechtěl nikdo úplně rozházet.

V tomto prostředí se Češi naučili být loajálními klienty silného patrona. A vyplatilo se jim to. Stačí srovnat osud Čechů a osudy keltských etnik ve Skotsku či Walesu (koncem 18. století na tom byli podobně, jako Češi). Naopak pro císaře byli Češi nenahraditelnou protiváhou proti velkoněmeckému nacionalismu (Slovinci byli příliš slabí, Italové navíc problematičtí, ostatní se mohli s Velkoněmci dohodnout). Z toho zřejmě vyplynul pocit vlastní důležitosti. Který si Češi později přenesli i do klientského vztahu k těm, pro které ve skutečnosti tak nepostradatelní nebyli.

Tohle fungovalo až do začátku první světové války. V té byl nejprve vybit profesionální důstojnický sbor. Poté zemřel i starý císař. Jeho nástupce postrádal autoritu i sílu svého předchůdce. Na jaře 1918 už bylo zřejmé, že Masaryk měl pravdu: pokud monarchie válku prohraje, rozpadne se, pokud vyhraje, stane se německým satelitem. Mitteleuropa, která by byla pravděpodobným výsledkem vítězného či kompromisního míru, nebyla pro Čechy moc atraktivní. Navíc se stále více ukazovalo, že vítězství Ústředních mocností se, bez ohledu na dočasné úspěchy, konat nebude. A tak Češi vsadili na Dohodu. A tím pádem i na Masaryka. Co bylo, to bylo, teď platilo, že Masaryk byl jediný, kdo zastupoval Čechy na straně vítězů.

Češi ovšem nebyli jediní, kdo vzal v říjnu 1918 roha. Odpadli i Poláci a Ukrajinci (kteří už chystali vlastní vzájemnou válku), Maďaři (ohrožení ze všech stran), Slováci, Slovinci a Chorvati (kteří pochopili, že za dané situace je lepší jít se Srby než proti nim). O rakouských Rumunech a Srbech se rozhodovalo někde jinde, ale tato rozhodnutí na žádný jejich viditelný odpor nenarazila. Tedy pokud byli připojeni ke svým a ne třeba k Itálii. Čeští Němci sázeli spíš na Německo, pro rakouské Němce bylo spojení s Německem přijatelnou alternativou. Od státu s takovouto podporou vlastních obyvatel ovšem těžko čekat cokoli významného, ať už dobrého nebo špatného. O předválečném Rakousko-Uhersku si můžeme myslet cokoli. Ale toto Rakousko-Uhersko už v roce 1918 neexistovalo. A nezničil jej ani Masaryk, ani Češi, ani Dohoda.

Masaryk a Češi poté skutečně spojili svůj osud s nepříliš stabilní mocenskou rovnováhou. Ale co jiného jim zbývalo? Reforma Rakousko-Uherska? Byla by „říše“ omezená na území (skutečného) Československa, Rakouska a Maďarska dostatečně silná a stabilní, aby aspoň částečně naplnila naděje, které s ní jsou dodatečně spojovány? Nebo by naopak vedla k ještě většímu chaosu a vzájemnému oslabování?

Československá první republika bývá spojována s ušlechtilými ideály. Z nichž něco se promítlo i do praxe a které ovlivňovaly české myšlení i později. Možná méně, než si myslíme, ale ovlivňovaly. Nicméně je dobré mít na paměti, že vznik Československa byl především naplněním českých nacionálních cílů. Které se se zmíněnými ideály propojily částečně proto, že šlo o ideály vítězné Dohody. Částečně díky Masarykovi, který dokázal své nesporné zásluhy přetavit v kult prezidenta, šikovně spojujícího revoluční změnu s konzervativním obrazem panovníka. Díky tomu mohl, mimo jiné, přesvědčit i konzervativnější Čechy, že přijetí těchto ideálů je v souladu s českými národními zájmy. Bez toho by ony ideály zůstaly okrajovou záležitostí a jejich vliv by byl mnohem menší. Z toho by se měli poučit ti, kteří propagaci svých ideálů začínají zpochybňováním či rovnou útoky na národ či národy. I když je to často logičtější.

Pokud jde o praxi, československá první republika zůstala ledacos dlužná nejen těmto ideálům, ale i válečným slibům. Znamená to ale, že selhala? Protože existovala jen dvacet let? Ale o délce jejího života rozhodly vlivy, které nemohla moc ovlivnit. Můžeme být kritičtí k diskriminaci českých Němců. Ale vidět v tom důvod jejich příklonu k Hitlerovi a k Německu znamená odpovídat na špatnou otázku. Ta by měla znít nikoli proč se oba národy rozdělily, ale proč by měly zůstat pohromadě. Mohlo snad Československo, i kdyby nebylo konstruováno jako národní stát, nabídnout svým Němcům něco, co by v Německu neměli? A pokud ano, stálo by jim to za to zůstat malými, když mohou být velcí? Pokud by republika dopřála českým Němcům právo na sebeurčení a dobrovolně přijala to, co jí bylo o dvacet let později vnuceno, zabránilo by to nástupu Hitlera k moci a pozdějšímu obsazení českých Čech a Moravy? Česko-německé „stýkání a potýkání“ sehrálo v genezi národního socialismu poměrně významnou úlohu. Ale začátkem třicátých let to v Německu důležité téma rozhodně nebylo.

Pokud by Československo přijalo kantonální systém, možná by bylo mezi českými Němci třikrát či pětkrát víc ochotných bojovat za demokratické Československo proti národní diktatuře. Stačilo by to k tomu, aby nacisté neovládli německé kantony dávno před Mnichovem? A smíšené kantony, pokud by existovaly, by byly každý jeden problematickým Československem. Možná, že v takovém případě by bylo mnichovské řešení přijato ještě rychleji a s větší samozřejmostí. A my bychom dnes v kantonálním zřízení viděli důvod zániku Československa a nepřímo i tragédií druhé světové války. Jo, kdyby ČSR zůstala unitárním státem, to by nacisté neměli šanci…

Tohle je samozřejmě čistá spekulace. Ale kdo chce dělat kategorické závěry typu „Češi si za to můžou sami“ nebo „čeští politici opakovaně dochází ke špatným řešením“, ten by měl zvážit i funkčnost alternativ. Ne obecně, ale za tehdejších podmínek. Odsun či vyhnání (nehodící se škrtněte) československých Němců byl čistě naší věcí. Tady nás nic a nikdo k ničemu nenutil, ani Stalin ne. U většiny klíčových záležitostí československých dějin tomu tak nebylo. Analýza založená na představě, že my jsme byli aktivními činiteli dějin a ostatní jen reagovali na naše podněty není analýzou, ale moralizováním. Moralizování bohužel nezaručuje, že se v budoucnosti nezachováme podobně jako ti, které dnes soudíme, aniž bychom se příliš namáhali vžít se do jejich kůže.

Co z toho vyplývá pro dnešek? Češi (i Slováci) si po pádu komunismu zvolili poněkud abstraktní „návrat do Evropy“, později vystřídaný konkrétním členstvím v EU. Málokdo si to uvědomoval, ale od EU se očekávalo, že bude našim patronem, podobně, jako kdysi císař pán. (Patroni, kteří přišli po něm, se z těch či oněch důvodů moc neosvědčili.) Takže se přebíraly i oficiálně evropské ideály a hodnoty. Někdy s pochybnostmi, ale přebíraly.

Čas ale ukázal, že EU není ani tak nástupcem Františka Josefa I., jako spíš jeho nástupce Karla I. Panovníka, který to myslel dobře, ale který neměl ani dost síly, ani dost autority, aby ve skutečné krizi ochránil kohokoli. Tím se z kýženého, byť nikoli bezproblémového útočiště stal opět „žalář národů“. Od kterého se český vlastenec distancuje o to víc, oč víc na něj dříve sázel; zásadoví stoupenci ideálů všech barev prominou.

Problém je, že přijatelná nebo aspoň pochopitelná náhrada není na obzoru. USA by mohly být silným patronem, ale jednak i ony slábnou, jednak se do patronátu nad Čechy zas tak moc nehrnou. Rusko je doopravdy silné jen v blízkém zahraničí. Ve střední Evropě by snad mohlo vyvolat problémy, stabilizovat ji ale nedokáže. S Čínou se v tomto směru nedá počítat už vůbec. Budoucnost německé síly na mezinárodním poli je nejistá, Francie stačí tak maximálně na blízkou Afriku, Británie už ani na to. Na další případné kandidáty (například Polsko dle George Friedmana) si budeme muset přinejmenším ještě nějakou dobu počkat. Tato nejistota ovlivňuje současné české strategické uvažování. Respektive jeho absenci; nevíme, jakému světu a jakému patronu bychom se měli přizpůsobovat.

Další věc, kterou budeme muset možná vnímat komplexněji, je význam národa. Nacionalismus lidi rozděluje. A toto rozdělení mívá občas tragické důsledky. To je všeobecně známo. Například obě světové války byly především válkami nacionalistickými. Zapojily se i další ideje, ale ty by bez spojení s nacionalismem asi nestačily.

Na druhou stranu, nacionalismus lidi také spojuje. Lidi stejného národa. Dokud je všechno v zásadě v pořádku, dokud elity vládnou, aktivisté na ně vykonávají nátlak a ostatní lidé to akceptují (se souhlasem či brbláním, ale akceptují), pak takovéto spojování nepotřebujeme. Naopak máme tendenci se zděděných identit zbavovat, protože nás omezují. Pokud to fungovat přestává, objevují se problémy, se kterými si společnost (či společnosti) nevědí moc rady, budoucnost je nejistá, pak lidé mají tendenci vracet se k tomu, čemu rozumí, k těm, u kterých zhruba vědí, jak a do jaké míry jim mohou věřit. Pak se ovšem může stát, že ti, kteří budují svět mimo národy či dokonce proti nim zůstanou, bez ohledu na předchozí úspěchy, osamělí jako kůl v plotě. V lepším případě jako poslední rakouský císař.

Obecně platí, že národní státy jsou stabilnější, než státy vícenárodní. Zatímco nad rozdíly mezi Belgií a Nizozemím lze mávnout rukou, rozdíly ve stabilitě třeba Íránu a Iráku už tak podružné nejsou.

A ještě malá poznámka ke vzdálenější minulosti. Podle Jana Čulíka „Josef Jungmann zavedl jazykový nacionalismus, který nahradil nacionalismus teritoriální.“ (https://blisty.cz/art/93226-jak-nosny-byl-masarykuv-projekt-nezavisleho-ceskoslovenska.html). Ve skutečnosti tu oba nacionalismy existovaly už ve středověku. Někdy vedle sebe, někdy proti sobě, jejich vzájemná síla se měnila, ale ani jeden úplně nezmizel. Koneckonců, jedna z nejstarších česky psaných knih, kronika tak řečeného Dalemila, je tak nacionálně protiněmecká, že by se k ní mohli klidně hlásit i nejradikálnější čeští šovinisté moderního věku. Její autor se vyjadřoval tak jasně, že ke „správnému pochopení historických souvislostí“ moc prostoru nenechal. A, jak se zdá, ve své době byla tato kronika docela populární. Podobně platí, že husitství bylo otázkou náboženskou. Ale příslušnost k Čechům či Němcům hrála důležitou (byť nikoli výhradní) roli při rozhodování, na kterou stranu se přidat. Jako, v opačném gardu, o století později, když do Čech dorazilo luteránství. Ani tady neplatí, že A vylučuje B.


Věcné upřesnění, pozn. JČ: V Dalimilovi sice ty pročeské výroky jsou (Oldřich a Božena, jenže primárně je to výmluva stárnoucího chlapa, aby mohl mít novou mladou ženu poté, co zapudil manželku svého věku. To, že ta postarší manželka byla Němka, byla muži chtivému mladého masa jen záminka. Středověk byl neuvěřitelně smilný a Dalimilova kronika se tu vyžívá v lechtivém příběhu, nikoliv v nacionalismu),  nicméně se většina historiků shoduje, že nacionalismus je pojem moderní éry a pojem národa a nacionalismu se  celosvětově začal ustalovat až koncem 18. století. Ve středověku pojem nacionalismu neexistoval.

0
Vytisknout
1612

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2018