Budoucnost Evropy nyní závisí na tom, kdo bude vlastnit příběh minulosti

14. 2. 2018



Je obtížné najít vzpomínkové akce, prohlášení, vzdělávací programy či muzea, v nichž by byla složitá historie Evropy propojena tak, aby lidé pochopili životy, zkušenosti a historii jiných lidí žijících na tomto kontinentě. Evropané stále pohlížejí na historii svých sousedů optikou své vlastní národní minulosti. To je důsledkem obrovské psychické propasti mezi východem a západem, ale také severem a jihem.



Evropa v současnosti, jak se zdá, zápolí s množstvím historických komplexů. Zřejmě budou definovat budoucnost Evropy, píše Natalie Nougayrède.

V Paříži probíhá intenzivní debata o tom, zda by měl spisovatel Charles Maurras, čelný intelektuální představitel francouzského ultranacionalismu a antisemitismu a prominentní stoupenec pronacistického vichystického režimu, být zažazen mezi jména, která mají být letos oficiálně připomínána  (narodil se v roce 1868). Polsko schválilo nový zákon, který chce umlčet diskusi o tom, zda se někteří Poláci podíleli na holocaustu, což vyvolalo konflikt  s Izraelem a s USA. V Německu, kde má ultrapravicová strana AfD 94 křesel v parlamentě, požaduje místní berlínský politik pákistánského původu, aby nově příchozí migranti povinně navštěvovali nacistické koncentrační tábory, aby to napomohlo jejich "integraci".


V Rakousku trvá kontroverze o tom, co by se mělo udělat s domem, v němž se v Braunau narodil Hitler. Ve Francii, v Británii a v Holandsku se debatuje o dědictví kolonialismu.  Populistické režimy v Polsku a v Maďarsku přepisují historii. Ruská agrese na Ukrajině jde ruku v ruce s otevřenou propagandistickou kampaní o boji proti "fašismu". I jugoslávské války z devadesátých let byly motivovány obnovením této rétoriky z doby druhé světové války. 

Tyto debaty mají v Evropě tak silnou rezonanci, protože evropský projekt od samého začátku usiloval o překonání historické nenávisti a o smíření. Dnešní Evropská unie nevznikla na základě dobyvačné politiky, ale prostřednictvím trpělivého, záměrného přibližování se a vyjednávání. Němci tomu říkají "zvládnutí minulosti". Často se říká, že evropský projekt je protilátkou proti válce, ale stejně důležité je, že je protilátkou proti falzifikaci historie.

Smíření je základem, na němž je vystavena Evropská unie. Historie v žádném případě v roce 1989 neskončila, nyní se dramaticky vrátila, zatímco se připravujeme na připomínku stoletého výročí příměří po ukončení první světové války, podepsané v železničním voze v Compiègne  v severní Francii. Americký historik Francis Fukuyama poukázal na to, že "politika identity je politikou uznání". A národní vzpomínky potřebují uznání, nikoliv však přepisování. 

Je obtížné najít vzpomínkové akce, prohlášení, vzdělávací programy či muzea, v nichž by byla složitá historie Evropy propojena tak, aby lidé pochopili životy, zkušenosti a historii jiných lidí žijících na tomto kontinentě. Evropané stále pohlížejí na historii svých sousedů optikou své vlastní národní minulosti. To je důsledkem obrovské psychické propasti mezi východem a západem, ale také severem a jihem.

Loni se spojila stovka historiků a autorů z různých zemí ve snaze spojit dohromady mozaiku samostatných vzpomínek ve fascinující knize, která vyšla v Paříži pod názvem Evropa, naše historie. Loni také otevřely evropské instituce muzeum v Bruselu, věnované evropské společné minulosti a tomu, jak se kontinent snaží překonat své nejtemnější kapitoly.  Potřebujeme více takových projektů.

Kompletní článek v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
4087

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2018