Předposranost

17. 8. 2017 / Václav Chyský

čas čtení 16 minut
 

The real life of language is in the mouth
(Skutečný život jazyka je v ústech)
Otto Harry Jespersen, dánský lingvista (6. 4. 1860 – 30.4.1943)

Když se svět hroutí, začneme o něm přemýšlet
Ulrich Beck, 2011, německý sociolog (1944
2015)

Vulgarismy narušují jazykovou etiku. Již latinští literáti nad nimi ohrnovali nos, protože to byl slovník chátry a nevzdělaného lidu - vulgus profanum – od kterého se štítivě distancovali. Ani já si nelibuji ve vulgarismech, které jsou synonymem obhroublé řeči. Přesto jsou drsné výrazy plnohodnotnou součástí jazyka, které mají být používány jen v případech, kde plní svoji významovou funkci. Je to totiž otázka jazykové kultury, jak se řeč s vulgarismy vypořádává, protože jim nelze upírat schopnost, výstižně a cíleně pojmenovat děje a fakta tam, kde uhlazený lexikon nemá žádaný účinek.(1)

V následujícím textu se budeme zamýšlet nad výstižností, funkčností a etickou přípustností vulgárního slova předposranost v médiích a bude nás též zajímat, za jakých okolností se používá a zda je produktem nebo nástrojem politického ovlivnování společnosti.

Žasnu, jak je čeština vynalézavá v pojmoslovních novotvarech, které, ač drsné, neuráží. Hledal jsem v cizích jazycích adekvátní výraz pro pojem uvedený v titulku tohoto článku, ale neuspěl jsem, snad také proto, že čeština musí hledat výrazy pro děje a fakta, která jsou specifická jen pro společnost této krajiny. Ostatně dříve společensky nepřípustná slova prolamují dnes jazyková tabu a stávají se součástí běžné jazykové výbavy, jak to suše konstatuje i Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Můžeme nad tím smutnit, ale prvky zdrsnění jazyka jsou obrazem měníci se jazykové kultury masových společností, nejen u nás.

Předposranost, jak ji charakterizuje Wikipedia, je přílišný strach z něčeho, co ještě nenastalo. Je to preventivní vytváření obav, někdy až hysterických, před akcemi a událostmi, které sice ještě nenastaly, ale které jsou líčeny jako nebezpečné.  Účelem bývá znejistění a postrašení obyvatelstva. Může za tím být politikum.

Za vlády jedné strany, která má stále ještě kolem 14,0% volebních preferencí, byla předposranost obava vyjádřit vlastní názor. V tomto duchu byly vychovávány celé generace, kterým tak byl vzat pojem sebevědomého aktivního občanství. V současné době, kdy značná část společnosti v důsledku dlouholetých přerušených demokratických tradic zaměňuje svobodu za bezbřehý individualismus a také za nezájem o věci veřejné, pozorujeme fenomén, že každý může uveřejňovat své nekvalifikované bláboly na internetových stránkách a navíc je opepřovat urážlivými invektivami a vulgarismy, což mu umožňuje anonymně vstupovat do tvorby veřejného mínění a v mnohých případech vytvářet atmosféru předposranosti. Společnost si na to zvyká.

Musím citovat Olivera Nachtweye z jeho článku Odcivilizování (2): Je zřejmé, že některým jedincům se v současnosti už nevyplatí chovat se civilizovaně. Jako zábran zbavená individua, jež především na internetu nepodléhají žádné sociální kontrole a nemusejí se zodpovídat za své nenávistné tirády, nechávají volný průchod svým předsudkům.

Předposranosti se dá cílevědomě použít pro prosazování politických cílů, neboť může sloužit k ovlivňování mas. Populistické prvky, jako vyvolávání obav ze ztráty národní suverenity a identity nebo strach před invazí imigrantů, patří do výzbroje manipulátorů veřejného mínění.

Metoda je jednoduchá: Politická kasta, nebo lídr sleduje společenskou atmosféru ve veřejnosti a podle toho formuluje svoji taktiku, aby uspokojila mínění potenciálních voličů, získala jejich hlas a sobě dobře placenou prebendu. Populisté nepotřebují, aby se široká politická základna zapojovala do kolektivního jednání o reformách, jim stačí pouze odevzdání volebního lístku. Pro populismus je typické, že k mobilizaci mas dochází seshora pod vedením jakési kontraelity (3). I v Česku máme taková hnutí.

Bertold Brecht řekl, že "...dívat se lidu na hubu je něco jiného, než podle jeho huby mluvit.“

Podle Platóna mají v čele státu stát vzdělanci, kteří v dialogu s občany mají předkládat své myšlenky a teze. Politický lídr v demokratickém společenství nemá být oportunista, který jedná jen pod tlakem volebního úspěchu, nýbrž člověk, který je si vědom své politické odpovědnosti a nebojí se vyřknout i takový postoj, který směřuje proti proudu názorů politicky méně informované většiny. To není názor intelektuální nadřazenosti. Jak často slyšíme voliče, že politika je svinstvo, a proto se o ní nezajímají. One man, one vote!? Jakou platnost má pak hlas takového voliče? Problém, jak lze politickou kompetentnost voličů prověřit.

Byly dokonce navrženy „literacy tests“ (testy politické gramotnosti) před volební urnou s jednoduchými otázkami ze zahraniční i domácí politiky, ze životního prostředí, ekonomiky atd. Teprve kdo obstojí, může přistoupit k volbám. Myšlenka sice logická, ale těžko proveditelná. Každý zodpovědný volič by se radoval, kdyby měl pocit jistoty politické kompetence všech ostatních voličů. Vyvolává to úvahy, zda by nebylo vhodné zrušit všeobecné hlasování a delegovat politická rozhodnutí na nepolitické experty a orgány. Která strana by se odvážila něco podobného navrhnout? Budeme muset i nadále žít s proslulou větou Winstona Churchila,že „ Demokracie začíná oblečením saka a odchodem k urnám a končí vhozením lístku do urny. Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“ Poznámka: Dnes si většina voličů k volbám saka neobléká.

Brexit je dobrou ukázkou toho, do jakých politických komplikací zavede stát nepromyšlený hlas většiny, která se opájí vzpomínkami na imperiální minulost Velké Britanie. „Right or wrong – my country“ (4). Nepřipravení britští politici dnes zoufale hledají cesty, jak se z této šlamastiky dostat. To je situace, kdy se z politika stal pouhý taktik a slouha své materiální ctižádosti a tím i nevěrohodnosti. Protože politik nikdy nevěří tomu, co říká, je překvapen, když se mu věří na slovo.“ (5) To řekl generál Charles de Gaulle a to se ve Velké Británii stalo.

Průvodním jevem předposranosti je sekuritizace, což je proces vytváření hrozeb, kdy se určité téma, na základě intersubjektivního prezentování, stává otázkou bezpečnosti. Tento proces představuje extrémní formu politizace, tedy případ, kdy se dané téma přesouvá do agendy státu, a je tak zásadní pro jeho ochranu a fungování. Téma se stává mezinárodním bezpečnostním problémem, který je na základě přesvědčivé argumentace významnější nežli odlišná témata, a proto mu musí být přisouzena absolutní přednost. (6)

Ministr sekuritizace Milan Chovanec organizuje ozbrojený lid – gens d‘ arme - po vzoru francouzské revoluce z roku 1789 novelou zákona o legálně držených zbraních. Majitelé legálně držených zbraní by měli právo v případě potřeby zasáhnout k zajištění bezpečnosti Česka. Chovanec na fotografii odhodlaně pózuje s jakousi rychlopalnou zbraní. Jenže, aby občan mohl zneškodňovat teroristy a tím chránit Českou republiku, musel by neustále nosit kolty proklatě nízko u boku, lépe rychlopalnou zbraň, jako ministr Chovanec, a ne je mít zamknuté v sejfu. Tam by byly jen pro okrasu jako výraz chlapáctví. Mnozí to potřebují k posílení vlastního ega a ministr sekuritizace k získání voličských hlasů. Navíc se tím profiluje jako obránce české suverenity proti neschopnému Bruselu.

Staví se ploty a dokonce se hystericky volá po potápění lodí s migranty a po střílení na hranicích. Roste nepřátelství k cizincům, islamofobie, vzestup autoritářských demagogů v Turecku i v tradičně demokratických státech jako Francie a Nizozemí. (7) Tam naštěstí neprošli. Místo střízlivého přístupu, racionálního zařazování událostí do historického kontextu a pragmatického hledání řešení, svádějí čeští politici migraci na neschopnost Bruselu. „Češi byli vždy experti na to svalovat svá selhání na „ zradu“ nebo „útlak“ od druhých. Mučednictví a krev vždy vyvolávají sympatie.“ (8)

Sklon Čechů k mučednictví paroduje Karel Čapek ve „Válce s mloky“(9): Vzdělaný galapágský mlok, zabývající se českou historií, se raduje, když mu český spisovatel a cestovatel potvrdí, jak je hrdý na třistaletou porobu pod jařmem sveřepých utiskovatelů. Vždy nám někdo škodil: křižáci, Bílá hora, poprava českých pánů (o tom, že nejméně polovina vůdců povstání byla jazyka německého, se nemluví), jezuité, Habsburkové, nacisti, komunisti, vpád sovětských spřátelených armád a nyní máme Brusel, na který je možno spolehlivě svádět veškerá novodobá krutá bezpráví. Galapágský mlok by se radoval, že ujařmení Čechů pokračuje.

Od českých europoslanců i od vlády jsem nezaznamenal upotřebitelný návrh, o kterém by Evropská komise vážně uvažovala jako o remediu použitelném k ukončení nebo umenšení migrační krize. Jen samé nět jako u Molotova. V odpovědi Evropské komisi česká vláda poukazuje jen na to, co jiní (Italové a Řekové) dělají špatně. Navíc Evropská komise a česká vláda nemluví o stejných akcích či opatřeních, jejich argumentace se míjí. Je to typická debata, kdy jeden mluví o koze a druhý o voze. Komise požaduje dodržení kvót a česká vláda odvádí pozornost na jiné téma, že Česko vyslalo do hotspotů 63 expertů, pro Frontex 200 policistů a 339 policistů šlo pomáhat v rámci bilaterární spolupráce. Tím prý učinila solidaritě zadost, což je sofistika, jak omluvit nesplnění smluvní povinnosti. Jak se reálně těmito českými opatřeními odlehčilo Řekům a Italům? Může to Chovanec doložit konkrétními čísly?

Německé přísloví: „Wasch mir den Pelz, aber mach mich nicht nass“, což volně přeloženo znamená:“ „Prokaž mi službu, ale nic za to nechtěj“, tuto sofistiku vystihuje. Snížila Česká republika těmito sofistikovanými zástupnými opatřeními příliv uprchlíků a odlehčila situaci v Řecku a Itálii? Chovanec navrhuje kontrolu pašeráků v místě konfliktu, kde se naloďují migranti. Asi si nechce uvědomit, že v zemích, odkud pochází většina uprchlíků - Sýrie, Afgánistán a Irák - zanikla veškerá státnost. (10) Není tam s kým problém řešit. Chce střežit vojensky lybijské břehy, což v sobě skrývá nebezpečí otevřeného konfliktu. Lybijský generál Chalifa Haftar hrozí bombardováním italských lodí, které by vnikly do lybijského prostoru. Šarvátky a hrozby už jsou denní realita.

Přijmutí kvóty 2 600 přísně prověřených běženců by činilo v 10 500 000 milionové české populaci ca. 0,25%. Našlo by se mezi nimi mnoho pracovníků, kteří by pomohli české ekonomice a ochlazení na přehřátém pracovním trhu. To je i mínění mnohých českých podnikatelů. Běženci, kteří by nesplnili podmínky českého azylu, by měli být odmítnuti a posláni zpátky. Že kvóty nefungují, je Chovancova mantra, protože dělá vše proto, aby migranty od České republiky odradil. “Česko už v rámci kvót nepřijme žádného uprchlíka“… řekl Chovanec. Je si vědom své arogance? Zřejmě je přesvědčen, že mu to přinese zvýšení voličských preferencí?

Není to trapné dělat si v Evropské unii ostudu, že neumíme hrát podle pravidel Lisabonské smlouvy, kterou Česká republika podepsala? Smlouvy se mají dodržovat. (Pacta sunt servanda, podle právního principu, který sahá až do římského práva a který uznávala i středověká jurisdikce).

Stavíme se bok po boku vedle potížistů Viktora Orbána a zatrpklého nacionalisty Jaroslawa Kaczyńského? Argument, že Evropská unie ohrožuje suverenitu unijních států, je při dnešní politické a ekonomické provázanosti států více než směšný. Místo kladného vnímání sedmdesátiletého míru v Evropě zažíváme opětné dichotomické a ideologické rozlišování kontinentu podle schématu my a oni, přítel/nepřítel studené války. (11) Touha po nacionální roztříštěnosti se šíří Evropou. Komplex méněcennosti států střední Evropy vůči Bruselu se dá vysvětlit nerovností hospodářské vyspělosti uvnitř Evropské unie, což vede k pocitu poraženectví a desiluze. I oficiální česká politika mluví o vyspělých státech západu a zaostávající střední a východní Evropě, méně však zmiňuje příčinu této nerovnosti – půlstoleté panství jedné strany. Sice se o příčině ví, ale málokdy je zmiňována.. Duch Ostblocku je, jak se zdá, stále v Čechách přítomný, hlasitě se projevuje, v době totality ale česká společnost držela předposraně hubu a krok.

Angela Merkel, která byla v českých médiích škodolibě zesměšňována ze zodpovědnosti za příliv utečenců (za svoji neuváženou vstřícnost nekontrolovatelné imigrační invazi se omluvila), má dnes v německé předvolební fázi bezpečný 15% předstih před SPD. Německý volič po přechodném zaváhání jí opět prokazuje důvěru. Pegida, extremě pravicové německé hnutí, s nímž otevřeně sympatizuje Václav Klaus (zúčastnil se jejího sjezdu), strana která nejostřeji kritizuje bývalou vítací politiku Angely Merklové, má podle posledních průzkumů sedmi demoskopických ústavů 7 - 9% preferencí, převážně v nových spolkových zemích.

Z internacionálních mediálních zpráv víme, že občané států, které byly nejvíce postiženy teroristickými útoky, se většinově předposraně nechovají. Naopak ve španělštině, francouzštině, němčině, vlámštině a angličtině komentují bestiální útoky se sebevědomým vzdorem, že si nenechají terorismem kazit svůj život. To je příklad občanské statečnosti. V Čechách se bojíme předposraně fantomů terorismu, kteří zaplnují média a parlament, i když je není na ulicích vidět.

Závěr

Pražští hradní a vládní garnitura tento kavárenský časopis asi nečtou. Nečekám od nich změnu politiky. Přesto bych si do budoucna přál, abychom pro atmosféru české společnosti slova předposranost používali co nejméně - nebo vůbec a kapitolu předposranosti ukončili masarykovským Nebát se a nekrást.

Poznámky:

  1. Petr Nejedlý: Vulgarizmy v lexikálním systému i v komunikaci, Ústav jazyka českého Akademie věd ČR

  2. Oliver Nachtwey“: Odcivilizování: O regresivních tendencích v západních společnostech, ve  Velký regres, str. 181 – 194, ed. Heinrich Geiselberg , Rybka Publishers, Praha 2017

  3. Kenneth Roberts: Populism and Social Movements in Donatella della Porta a Mario Diani (eds), Oxford Handbook on Social Movements, Oxford University Press2015, s. 681n

  4. At už správná nebo špatná, je to moje vlast. Přípitek( toast) vysokého důstojníka US námořnictva Stephena Decatura 1799 - 1820

  5. Charles de Gaulle, citát

  6. Wikipedia

  7. Velký regres, Mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška, Nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2017, ed. Heinrich Geiselberger, kniha vyšla současně ve dvanácti zemích

  8. Jan Čulík: O českém nacionalismu, Britské listy a Lidové noviny

  9. Karel Čapek: Válka s mloky

  10. Velký regres, úvod, Heinrich Geiselberger

  11. Velký regres, úvod , Heinrich Geiselberger

(Také vyšlo v časopise Přítomnost)

0
Vytisknout
9495

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2017