Dopředu zpátky

28. 6. 2017 / Jan Sláma

čas čtení 15 minut

V jednom románu Stanislava Lema si lidé mysleli, že normálně žijí. Ve skutečnosti je ale neustále sledovali zřízenci a sypali na ně prášek, který jim navozoval jejich představy o normálním životě. Ve skutečnosti byli jen mátohami.

Současný život mi také připadá jako nějaké absurdní divadlo, ve kterém jsme všichni nechtěnými herci. Kdo to divadlo režíruje, nevíme. Ale záměr lze vytušit. Ovšem jen tehdy, když se silou dokážeme vytrhnout nebo spíše vyrvat z toho každodenního posýpávání práškem všeho druhu. Sype se na nás z počítačů, televize i rádia. Už ho sypou i kolem žijící lidé infikovaní a nákazu šířící.



Od převratu uplynou už skoro tři desetiletí. Před touto dobou jsme na tom byli všichni přibližně stejně. O práci nebyla nouze. Všichni jsme do ní mohli (dnes se říká museli) chodit. Dostávalo se nám přibližně stejné odměny. Ti, co měli více, měli navíc obavy, že o to více přijdou. V létě jsme mohli absolvovat přibližně stejnou krátkou dovolenou. Do zahraničí s jiným politickým zřízením se dostal jen málokdo, a tak lidé nebyli příliš infikováni touhou po vlastnictví výjímečných věcí, či požitků. Levná odborářská rekreace byla všem přístupná.

Byli jsme táborem socialismu a protože vše, co jsme vyrobili, nám také zůstalo, na rozdíl od dneška, jsme měli dost na to, abychom nejen měli levné potraviny, ale mohli jsme si držet i velikánskou a dobře vyzbrojenou armádu a podporovat řadu zemí k socialismu směřujících. Byla tu jasná vize budoucnosti v níž bude socialismus a posléze komunismus vítězící na celém světě.

Ale jak už řekl pan komoří Lang, „všechno se pánové dá omluvit, ale jak vám někdo sáhne na majetek, tak to je konec.“

A ten konec se stal začátkem slavné sametové revoluce nebo spíše majetkového převratu maskovaného touhou lidu po svobodě. Velká část národa skutečně po svobodě toužila, ale výhod socialistického zřízení by nebyli ochotni se vzdát. Proto vedoucí popřevratoví činitelé nás ubezpečovali, že se jedná jen o demokratizaci a návrat vlády ke všemu lidu. Ale jen dočasně.

Touha po majetku u lidí, kteří ho před znárodněním měli, se se změnou režimu po válce neztratila. To byli ti první, kteří pád socialismu uvítali. Náprava křivd začala. Proces nebyl jednoduchý. Někteří velmi zbohatli, jiní třeba nedostali nic. Zázračně byly vráceny i majetky některým kolaborantům a zrádcům vlasti. O majetku a dalších prebendách, které získala církev, tedy převážně katolická, se nebudu zmiňovat. Zajímají mne zde jen změny, které probíhaly v lidech, občanech a odrážejí se následně do celého národa.

Byla provedena kuponová privatizace. Cílem bylo státní neboli národní podniky převést z rukou státu do majetku jednotlivců nebo společností. Tento proces vypadal jako pro všechny stejně spravedlivý. Občané měli možnost koupit si stejné kuponové knížky a stejně se podílet na rozparcelování majetku státu. Většina občanů nakonec získala jen něco velmi málo nebo nakonec nic. Překupníci mající dosti volných peněz (odkud?) skupovali kuponové knížky a získávali v podnicích většinu. Mnozí majitelé akcií se za čas dozvěděli, že jimi formálně vlastněný podnik už neexistuje nebo že je v úpadku. V lepším případě byly znehodnocené akcie vykoupeny za směšné ceny. Známé jsou aféry, kdy lidé dali své nároky do různých fondů, které pak byly vykradeny – vytunelovány. Tuneláři velmi zbohatli.

Dnes se tento proces decentně nazývá „zpackaná privatizace“. Občas se o ní mluví. Její tvůrci si ale vesměs pochvalují, jak to dobře udělali. Cíle, totiž odebrat majetek z rukou všeho lidu, bylo přece dosaženo. Tohoto majetku se posléze s chutí zmocnily především zahraniční firmy, které se jednak zbavily nepříjemné konkurence a jednak získaly zavedené podniky, které jim za krátko začaly přinášet zisk.

Od převratu uplynul čas jedné generace. Většina lidí žije v nových poměrech vcelku normálním životem. Vcelku si nijak příliš nepolepšili ani nepohoršili. Dostává se jí technologického pokroku. Pohybují se po internetu, čili surfují a vědí co se děje ve světě záhy po události. V televizních a rozhlasových zprávách se obratem dozvíme, který tenista jak hrál a kolik na zápase vydělal. Noviny jsou v úpadku. Lidé kupují hlavně bulvární časopisy, aby se dozvěděli, která herečka či zpěvačka se vdala nebo rozvedla, či s kým byla viděna.

Už se ani často nepřipomíná, že za socialismu nebylo to či ono. Hlavně ty banány. Soudný člověk by si mohl řící, že ani ten socialismus by během dvaceti pěti let neustrnul, ale takové úvahy se nenosí.

Takže shrneme li život průměrného člověka, průměrné rodiny, příliš se jeden od druhého neliší. Co ale vzniklo jaksi navíc, jako popřevratová premie, jsou bezdomovci. Lidé nemající vůbec nic, ani tu střechu nad hlavou. Znamená to, že to co před tím měli, se kamsi vypařilo? Že to, co jim práce v minulosti přinášela, už není? Je! Ale jaksi se přesunulo do jiné občanské kategorie. K těm, jak se někdy říká, pracovitějším, šikovnějším, k těm, kteří dnes disponují majetkem v řádu milionů a miliard. Božena Němcová je nazvala s despektem občany první třídy.

Nejistota práce a často naivita přivedla mnoho lidí k zadluženosti. Nabádání k zadluženosti, k přijímání úvěrů a hypoték, k nabídkám „výhodných koupí“, můžeme denně vidět kolem sebe. Zadluženost domácností činí dnes jeden a půl bilionů korun. Tedy několik tisíc miliard. Jedna miliarda obsahuje tisíc milionů. Mnoho lidí si to stěží dovede představit.

Lidé manuálně pracující žijí tak tak nad vodou. Po zaplacení všech plateb a splátek dluhů jim mnoho nezbývá. Osamělé maminky opuštěné nezodpovědnými tatínky, kteří se jimi asi nikdy necítili, to mají velmi těžké. Štastnější část národa se pak velmi pohoršuje, když nešťastná matka řeší svou bezvýchodnou situaci tragicky.

Velmi těžký osud má i armáda důchodců, kteří pokud nemají svou vlastní střechu nad hlavou a jsou nuceni svůj nuzný důchod na který celý život pracovali, předávat majitelům nemovitostí, mají sotva na skromné jídlo.

Vláda svůj sociální program škrtí, jak může. Boháči se rozčilují nad rozdáváním peněz lidem, kteří nemohou, „prý nechtějí“,pracovat. Nedávno, asi omylem, jsme v TV viděli muže zametajícího ulici. Peníze mu prý stačí. Koupí si chleba a sádlo a ještě uživí i pejska. Tak co by ta chudina ještě chtěla!

Můžeme dnes kolem sebe sledovat jak žijí ti „úspěšní a šikovnější“. Jak se za dobu od převratu naučili pohrdat ostatními lidmi. S těmi se pokud možno ani nestýkají. Pohrdavě je nazývají „sockami“. Založili si své vlastní vyloučená společenství. Tam dojednávají své vzájemně výhodné obchody Pěšky neudělají ani krok. Svou výlučnost dávají najevo co možná nejluxusnějšími auty. Dopravní zákony jsou jim k smíchu. Občas cítí potřebu potrestat chudého našince, který jim brání v rychlosti. Když je společnost výjimečně odsoudí, cítí se ukřivděni a armáda připravených obhájců je jim vždy k ruce. Nejvíce jsou vystrašeni představou ztráty majetku. A tak shromažďují zlato, diamanty a nakupují za desítky milionů umění ve všech možných aukcích. Ne z touhy po umění.

Jejich děti, pokud nějaké mají, se vozí do soukromých, nejlépe zahraničních škol. I těm vštěpují svou výlučnost a nadřazenost nad ostatními. Tak se vytvářejí zárodky nenávisti v ukřivděných dětech většinové společnosti.

Elitářství, které můžeme pozorovat u dětí, se na ně samozřejmě přeneslo z rodin. V nich si dětí často příliš nevšímají, nevěnují se jim. Nedostatek zájmu se pak pokoušejí vykompenzovat nákupem luxusního zboží. Ve škole takovéto děti pohrdají chudšími spolužáky a mnohdy i učiteli. Dávají ostentativně najevo, že jim se ani při nevhodném chování nemůže nic stát. Zkorumpované poměry, kdy se dá vše koupit a zaplatit, je nemotivují k učení. „Titul si mohu koupit, když ho budu chtít“.

Budoucnost mladé generace je v současné společnosti zvláště neradostná. To, co mohou děti v budoucnosti očekávat, nevypadá vůbec jako vědoucí vývoj lidstva, které se bude uvědoměle snažit o zlepšení života pro všechny obyvatele planety a nejen lidi, ale i pro rostliny a zvířata. Spíše se jim naskýtá neradostná vize boje o peníze, lukrativní postavení, kdy vítězí tvrdé lokty menšiny před zájmy většiny. Navíc se jim stále předkládá možnost válečných konfliktů. Prožívat dětství a dospívání v takovém prostředí není nic inspirativního.

Množství lidí nastupuje cestu naprosté povrchnosti. Lidé nečtou, škola je k tomu sice vede, ale s malým úspěchem. Za minulého režimu, vždy ve čtvrtek, stáli lidé frontu na nové knihy. Ty vycházely ve velkých nákladech a za nevelké ceny. Bývala to většinou kvalitní literatura. Ta je i dnes k dostání, ale je utápěna v záplavě četby povrchní a málo kvalitní. Ceny jsou navíc velmi vysoké, chudé části obyvatelstva například důchodcům, nedostupné. To je bolestné u kvalitní vědecké literatury, která se sice překládá, ale je příliš drahá a v knihovnách se málo vyskytuje.

„Dejte lidem chléb a hry“, bylo tradiční heslo od starověku. Chléb, máslo a další potraviny, po válce běžné a dostupné, se pro řadu lidí stávají nedostupnými. To si politici, dnes zcela odtrženi od života, ani nedovedou představit. Na hry se mohou lidé koukat v televizi, pokud za hry považují fotbal. Nechci ale bagatelizovat. Nabídka je velká, ale třeba divadlo, koncerty i výstavy se slušnou kulturou jsou opět pro nejchudší nedostupné.

V naší zemi je poslední dobou soustavně vytvářena jakási mezivrstva obyvatel. Nemyslím, že by měla být nazývána střední vrstvou. Ta naše je pěstována z části státních zaměstnanců. Státní zaměstnanci se rozrůstají a jejich příjmy se v poslední době systematicky a dosti rychle zvyšují. Rozrůstání se děje ve sféře policie, kde se to obhajuje nárůstem terorismu a migrací. Dále v armádě, z obdobných důvodů. Ti všichni jsou v odměňování ze státního rozpočtu upřednostňováni. O armádě učitelů nemluvě. Tam se jen dorovnává to, co bylo v minulosti zanedbáváno.

Problematickým se jeví soustavný a značný nárůst byrokratického aparátu. Jsem přesvědčen, že pokud by bylo možné vyjádřit produktivitu práce této množiny lidí, pak bude velmi nízká! Přesto je jejich odměňování věnována velká pozornost a jejich platy soustavně a rychle rostou. Proč? Je vůbec zvláštní, že v době rozvinuté elektronizace může docházet k nárustu byrokracie. Opak by měl být normální. Kde před čtvrt stoletím stačilo napsání jednoho papíru, tam jich dnes musí být celá řada a jak se zdá tak ke každému musí být zřízeno úřednické místo.

Když důchodcům vláda s velkým humbukem přidá pět set, tak úředníkům přidá desetkrát tolik a sobě ještě násobně více.

Vzniká zde obrovský příjmový nepoměr. Jeho obětí je většina důchodců. Průměrný důchod je cca 11 tisíc Kč. Zdaleka ne všichni ale na něj dosahují. Průměrný příjem ve státě je více jak dvakrát vyšší. Ani zde na něj všichni nedosáhnou. Ale čím se měří potřeba vysokých příjmů?! A čím se měří potřeba poskytovat důchodcům příjmy tak malé. Jakoby důchodce nebyl ani člověk, rovnoprávný občan!

Někteří nadrovnoprávní občané se podivují, když lidé odsuzují jejich nezřízeně vysoké platy zvyšované ještě obrovskými odměnami. Když pak jsou například, a to spíše výjimečně, potrestáni vyřazením z kandidátek pro volby, cítí se ukřivděni a i jejich nohsledové demonstrativně odstupují.

V několika příkladech jsem chtěl ukázat, k jak pokřivené společnosti jsme za jednu generaci dospěli. V pozadí i popředí všeho je nezřízená touha po penězích. Ne po spravedlivé a přiměřené odměně, úměrné společenské užitečnosti práce, ale touha dostat se k penězům jakýmikoli prostředky. Chtěl jsem ukázat, jak chtivost peněz pokřivuje lidské charaktery a společnost jako celek.

Před lety jsem napsal dva obsáhlé články, ve kterých jsem nastínil Princip skromnost. Ne o takové, kterou si občas berou do úst politici spolu s pokorou, ale o takové, která dává člověku a mohla by celému lidstvu, dát spokojený a harmonický život. Život bez extrémů, bez nezřízeného a neobhajitelého růstu bohatství jedněch a chudoby druhých. Život, ve kterém by lidé žili v harmonii s přírodou, kterou by přestali devastovat. Život bez válek a zmaru.

Utopie, řeknou jedni, nesmysl, řeknou druzí. Zastavilo by to vývoj na Zemi, podotknou další. Ale kam směřuje současný vývoj a jaké jsou jeho průvodní znaky? Neskýtají skoro žádnou naději. Jen utrpení milionů lidí.

Jak se bude vyvíjet svět, nevím, nevíme. Mohli bychom ale měnit postavení lidí v naší zemi. Rozumnější vládní politika u nás by mohla a měla zastavit enormní zvyšování příjmů malé skupinky obyvatel a využít tyto zdroje spolu se zastavením úniku kapitálu do zahraničí pro blaho všech obyvatel. Zdá se, že slovenská vláda se ke starší generaci chová vstřícněji!

Mohla by zabránit prohlubování chudoby, mohla by vrátit všem lidem střechu nad hlavu. Mohla by skokově posílit důchody, aby ta část obyvatelstva z jejíž práce jsme dlouhá léta žili, tolik nestrádala. Filosofie výchovy by měla nesmyslné a nevyužitelné bohatství jednotlivců odkázat za hranice slušného chování.

Povzbuzující je, že hromadění majetku začíná ústy papeže Františka opatrně odsuzovat i katolická církev. Ale i někteří jasnozřivější filozofové a ekonomové si uvědomují, že obrovská disproporce, která mezi lidmi vznikla, může přinést kolaps světového rozsahu a hledají a navrhují cesty nápravy. Věřme, že to dokáží, ale zdolat odpor kapitálu nebude snadné.


0
Vytisknout
16251

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2017