Brutální podnikatelský teror

2. 7. 2017 / Jan Čulík

V postkomunistických zemích, jako je Česká republika, by to nikdo zřejmě příliš neřešil, ve Francii ovšem případ začne vyšetřovat velmi schopná a nezávislá inspektorka práce a personalistce Emily i jejím šéfům hrozí, že proti nim bude zahájeno trestní stíhání za zabití zaměstnance. Prvním impulsem jak personalistky, tak jejích šéfů, je začít zahlazovat stopy. Pak se situace pro Emily podstatnou měrou zdramatizuje, protože vedení podniku se vinu za smrt zaměstnance snaží svalit výlučně na ni, pozdější metodou je pokusit se ji zkorumpovat nabídnutím povýšení a přesunu do newyorské kanceláře.

Režisér ve filmu řeší problém odpovědnosti: Emily projde psychickým vývojem od tvrdé manažerky, které nevadí zastrašovat a terorizovat své podřízené, k víceméně lidskému postoji, zejména proto, že jí hrozí trestní stíhání a že během dramatických peripetií příběhu vidí, jak velké svině jsou její nadřízení a že neváhají ji hodit přes palubu.

Uzavře alianci s inspektorkou práce a začne o kultuře vydírání, šikany a zastrašování v podniku hovořit zcela otevřeně. Vedení firmy ji donutí k podání rezignace, avšak jí se při předání svého rezignačního dopisu řediteli, který ji kdysi do funkce jmenoval, podaří nahrát jeho hysterický výstup a jeho otevřené přiznání viny, takže korupční a zlá kultura celého podniku vyjde jasně najevo.

V úvodu upozorňuje titulek filmu, že příběh je sice fiktivní, praxe, kterou popisuje, však fiktivní není. Režisér filmu se inspiroval sérií sebevražd zaměstnanců v obřím francouzském podniku France Telecom. Podnikatelská "kultura", kterou popisuje, zjevně není nic výjimečného.


Přízrak (A Ghost Story, 2016) amerického režiséra Davida Loweryho, který byl v Karlových Varech promítán v evropské premiéře jako "zvláštní uvedení", je zajímavým případem skutečnosti, kdy se bere vážněji béčkový film, protože v něm hrají známí herci (Casey Affleck a Rooney Mara), než kdyby ho natočil s neznámými herci začínající režisér. Jde o záměrně matoucí "filmovou báseň", z nepříliš nejasných důvodů natočenou v klasickém téměř čtvercovém formátu 4:3 (přesto však v Karlových Varech promítanou na širokoúhlé plánto, s černými pruhy po obou stranách), kde v dřevěném bungalowu kdesi v Texasu žije mladý manželský pár a stěžuje si, že v baráku straší. Pak zřejmě dojde před domem k dopravní nehodě a v nemocnici vidíme manželku, jak se loučí na pitevním sále s mrtvým manželem. Toho zdravotníci přikryjí prostěradlem, mrtvola však za okamžik povstane a pokrytá prostěradlem, v klasické vizi ducha (s dvěma černými otvory pro oči) odejde z nemocnice a vrátí se do zmíněného bungalowu, v němž osiřelá manželka v záběru, trvajícím mnoho minut, zkonzumuje a pak na záchodě vyzvrací ovocný koláč a posléze se z domu vystěhuje, předtím však umístí do škvíry v rámu dveří útržek vytržený ze svého notýsku.

Duch v prostěradle setrvává v bungalowu dlouhodobě, ať v něm sídlí hispánská rodina, nebo jiní nájemníci, pořádající party.  Občas nájemníky domu děsí různými duchařskými projevy, třeba rozmlácením plné kredence nádobí, čímž hispánskou maminku s dětmi přiměje k tomu, že se z domu vystěhuje.

Posléze je bungalow zbourán a na jeho místě je postavena výšková budova kanceláří - i v tomto podnikatelském prostředí chodí duch v prostěradle po chodbách. Pak se jaksi ukáže, že duch žije mimo čas - jdeme zpět do devatenáctého století, kdy na místo přijede rodina bělošských osadníků s malými dětmi a je posléze vyvražděna indiány.

V jakési další variaci na příběh se znovu navracíme do původního bungalowu, kde nyní duch civí na oba mladé manžely z počátku filmu - divák měl zato, že strašidlo je duchem zemřelého manžela - zjevně nikoliv.

Duch se dlouhodobě snaží vyškrábat z rámu dveří onen papírek, když se mu to nakonec podaří, rozpadne se v prach. Tím film končí.

Divácká obec v Karlových Varech byla fascinována přítomností oskarového herce Caseyho Afflecka.