Ani na Seychely, ani do showroomu, aneb kde našetřit na důchod
8. 6. 2017 / Rudolf Havelka
Nerad marním čas, který bych měl věnovat vyděláváním si na „stará kolena“, ale nedávné výroky pana ministra financí Pilného mě, jako zaměstnance v kultuře, takřka osobně urazily. Pan Pilný zjevně žije v naprosto jiném světě než naprostá většina zaměstnanců. Jeho doporučení, abychom se zamysleli, zda pořídit nové auto, jet na Seychely anebo spořit na důchod, nesvědčí o jeho soudnosti. Jako vedoucí pracovník, který sice nesestavuje rozpočet Billu Gatesovi, ale jen solidnímu středně velkému muzeu, denně do práce dojíždím po mizerných silnicích bez krajnice 13 let starým autem z druhé ruky, na jehož provoz a údržbu padne většina z vydělaných peněz, které zbudou po měsíční splátce za byt: Nejde o haciendu na venkově, kde nejsem ani přihlášen k trvalému pobytu, ale o skromný byt 2+KK, splácený společně s manželkou, učitelkou.
Týdenní dovolenou v České republice si můžeme dovolit
prakticky jen díky vánočnímu daru ze strany rodičů, právníků
na penzi. Na rozdíl od naprosté většiny podnikatelů, včetně
Pilného předsedy pana Babiše, nemohu jako zaměstnanec
„optimalizovat“ své daně, ani služebně užívat či jako
„náklad“ odepisovat typický manažerský Passat. Jinými slovy,
z mého zaměstnání neplynou žádné benefity, kterými jsou
doplňovány pro můj „stav“ již tak astronomické platy
v jiných sférách. V předchozím muzeu nebyly peníze
ani na jediný benefit chudých, a to stravenky, reálně umožňující
pracovníkovi v kultuře alespoň to, aby si mohl dojít na
oběd. Lze shrnout, že ani odborně vzdělaný zaměstnanec
pracující na vedoucí pozici prakticky nemá možnost uspořit
jakékoliv významné prostředky na případný důchod (kromě
vlastního bydlení, a to obtížně). Je evidentní, že v mém
výčtu chybí „položky“ na děti. Až nám jich pánbůh
dopřeje, půjdeme se patrně, přestože oba s manželkou
kvalifikovaní vysokoškoláci, i s dětmi pást.
Problém s důchody je tedy systémový, nespočívá v nezodpovědnosti průměrného jedince. Nejsem ekonom ani sociolog, natož pak implicitní marxista, ale je zjevné, že ve společnosti dochází k nesmyslné kumulaci bohatství na jedné straně a neustálému vysávání pracujícího obyvatelstva na straně druhé – například právě na úkor možnosti jakkoliv šetřit finance na důchod nebo investovat. Příkladem mohou být právě náklady na bydlení, kde ceny bytů naprosto neodpovídají reálné kupní síle průměrné rodiny, ani reálným nákladům na jejich vybudování, včetně nevulgárního zisku. Právě tímto a mnoha dalšími obdobnými způsoby Pilného nezodpovědný občan dotuje ony Seychely a nové limuzíny ekonomické „elitě“, jak domácí, tak nadnárodní.
V naprosté většině zaměstnaneckých sfér vysokoškolsky vzdělaných odborníků s mezinárodní mobilitou (ekonomové, inženýři, lékaři, právníci) platy již do jisté míry odpovídají evropským standardům. Další skupiny si vymohly odpovídající platy svým nátlakovým potenciálem (např. soudci). Právě platy těchto skupin, které reálně odpovídají zasloužené mzdě, by měly být měřítkem ke stanovení mezd i u odborných zaměstnanců ve veřejné sféře, včetně učitelů. Já osobně jsem nucen porovnávat svou mzdu naopak s minimální (ani průměrnou!) mzdou nekvalifikovaného pomocného dělníka. Jsem jí nepoměrně blíže, nežli platu soudce. Ve Finsku, kde jsem několik let působil, by byl plat soudce vůči mému maximálně 2,5 násobný (dle Finského statistického úřadu). V ČR jde o rozdíl pětinásobný! Problém nevidím v platu těchto oborů, ale v platu svém (učitelském...). Nežít v luxusu a zabývat se málo výdělečnou, byť odbornou činností byla má vědomá volba. Z platu v kultuře se ale nedostává prostředků na pokrytí takřka základních potřeb a o luxusu, ze kterého by šlo racionálně ukrojit a spořit na důchod, nemůže být ani řeči.
Standardně vydělávající vysokoškolsky vzdělaný zaměstnanec v kultuře, školství, ale i ve stání správě, který by měl být páteří občanské společnosti, se reálně ocitl v ekonomickém ghettu chudých, doprošujících se růstu platu po stokorunách, a to přestože celá společnost zaslouženě (v ideálním případě) bohatne a platy se v jiných sférách zvyšují po (deseti)tisících. Knížecí rady pana ministra financí, že má zaměstnanec spořit na důchod místo nákupu luxusního zboží a služeb, jsou v tomto reálném kontextu nejen přízemně hloupé, ale i přímo urážlivé. Nejprve je třeba umožnit růst platů v daných sférách do důstojné a ekonomickému kontextu odpovídající výše, a teprve posléze se dovolávat zodpovědnosti jedince ve smyslu spoření na penzi, tak aby doktor humanitních věd nebo učitel nemusel usedat v parku na sekačku ještě v sedmdesáti.
Diskuse