Noc krátkých žabikuchů?

13. 5. 2015 / Martin Profant

Kartous odhalil, že za pověřením Václava Pícla řízením Národního ústavu pro vzdělávání (NUV) se skrývá zkratka, která má tomuto spolustraníkovi ministra školství a odboráři poskytnout výhodu v budoucím výběrovém řízení na definitivního ředitele. Ministr by mohl Pícla rovnou jmenovat a tak není jasné, proč by postupoval takhle složitě. To ale B. Kartous neřeší, zato nám poskytne informaci o „zcela utajené“ a zjevně bezdůvodné výměně. Vyzní to, jakoby ministr Chládek odvolal vynikajícího ředitele a dosadil nezpůsobilého nýmanda.

To by snad bylo uvěřitelné v roce 2011, kdy byli odejiti Miroslav Procházka či Stanislava Krčková, dva lidé, kteří měli dlouholeté zkušenosti s rezortním výzkumem a rozsáhlou admnistrativní praxi a kteří tehdy ředitelovali dvěma ústavům sloučeným tehdy do dnešního Národního ústavu pro vzdělávání. Mgr. Miroslav Hořejší, který je nahradil, měl sice letité zkušenosti jako funkcionář hokejového klubu, ale žádné s řízením velké instituce či pedagogickým výzkumem. Tehdy ale Kartous o žádné noci dlouhých nožů nepsal, nevadila mu ani sešvagřenost Hořejšího s vlivným představitelem Věcí veřejných, tedy strany, ze které tehdy náhodou pocházel také ministr školství. Oproti tomu Václav Pícl byl čtyři roky náměstkem ministra a pár let vysoký funkcionář školských odborů, má tedy potřebnou kvalifikaci a kontakty pro krizový management instituce, která potřebuje stabilizovat před jmenováním nového ředitele.

Ovšem z pohledu „noci dlouhých nožů“ je hlavní, že Národní ústav ve vzdělávání není ani „ministerstvo“, ani „jiný správní úřad“. Nespadá tedy pod působnost Zákona o státní službě. Existují-li nějaké zprávy o tom, že se ministerstvo školství etc. rozhodlo ředitele NUV do služební systematiky zařadit, pak by se slušelo varovat před zjevným pokusem o porušení a pokřivení zákona. Pokud ovšem nejde jen o to, plivnout si na Pícla.

Také příklad s Agenturou pro sociální začleňování není šťastný, i když složitější. Jiřímu Dienstbierovi ml. se povedla věc, velmi neobvyklá u našich politiků obecně a u něj zvláště. Vyjádřil se totiž naprosto pravdivě a věcně: Úředníci si nemohou určovat své povinnosti, organizační strukturu a toho, pod kým je budou vykonávat. Nedodal ale k tomuto evidentnímu A ono B, které z něj očividně vyplývá: Agentura pro sociální začleňování neměla nikdy vzniknout jako součást úřední struktury Úřadu vlády. Ale i kdyby to dodal, bouře nesouhlasu a stávková pohotovost úředníků Agentury by ten výrok stejně přehlušily.

Agenda Agentury se opravdu dost dobře nedá vtěsnat do úřednické šablony a Úřad vlády, který má zákonem jasně vymezené kompetence, se k narůstajícímu a hladovému organismu Agentury musí nutně chovat jako k cizorodému tělesu. Kdysi, když pro vznik Agentury lobboval Jan Jařab, zdálo se jejím podporovatelům umístění na Úřadu vlády příhodné, protože nevyžadovalo souhlas Parlamentu a také ministerstvo financí, nevstřícné vůči novým institucím, mělo mnohem menší prostor k nesouhlasu. A ač to může působit jako pomluva, nebylo málo lidí z neziskového sektoru, kteří věřili, že začlenění ve vrcholném orgánu vlády posílí pozici a manévrovací prostor Agentury.

Nechci soudit, zda mohla Agentura vzhledem ve stávajícím rámci fungovat lépe a rozhodně nechci zpochybňovat dobrou práci, kterou odvedla. Stačí ale pohled na počet a typ lokalit, kde Agentura funguje (cca 10 procent,chybí ty největší), a na kvalitu, komplexnost a počet dat a analýz, které zveřejňuje, aby člověk viděl, jak je to zoufale málo v porovnání s tím, co potřebujeme.

Úředník si šéfa a agendu určovat nemůže, to by přestala fungovat státní správa (dokonce i v porovnání se současným stavem). Mimoto je spousta věcí, které by úředník dělat neměl, protože režim úřední práce pro ně není vhodný; a ledaskterou z těch věcí by měla dělat Agentura: například shromažďovat, vyhodnocovat a zveřejňovat údaje potřebné nejen pro rozhodování o státní politice v oblasti sociálního začleňování, ale také pro utváření kritického postoje veřejnosti v této oblasti.

Nemuseli bychom při úvahách o novém statusu Agentury pro sociální začleňování stavět na zelené louce, máme tu dost vyzkoušených vzorů, od minimalistického řešení odpovídajícího Agentuře ochrany přírody a krajiny až po instituce založené zákonem, s vlastním rozpočtem a tou či onou formou rady, které vybírá ředitele a podstatným způsobem spolurozhoduje o principech organizační struktury. Jistě vláda, která by se k podobnému institučnímu zakotvení Agentury pro sociální začleňování odhodlala by musela být odvážná, velkorysá a nesměla by vycházet z postoje: We're the Government and You're Not; prostě taková ta vláda, co o ní vyprávěl kandidát na prezidenta za ČSSD, dokud neměl ministerské starosti a proto mu zbýval volný čas na ideály.

Vím, že čtenáře je potřeba zaujmout a metafory odkazující k nacistické historii jsou vděčné. Jsou-li dosti barevné, obejde se pak text bez znalostí, objektivity či přemýšlení. Přesto nevidím důvod, proč byl lidé, kteří znalosti mají a přemýšlet dokážou, museli cpát fakta do kartouzy přeexponovaných metafor.