V důsledku své pravicové ideologie prohrála Británie v Afghánistánu válku na celé čáře

29. 12. 2014

čas čtení 5 minut

V Afghánistánu utrpěla Velká Británie ponižující porážku, nejhorší za více než půl století a patřící k nejhorším vojenským porážkám celé moderní éry. Vyplývá z toho závažná věc: Británie už není velkou hospodářskou, technologickou ani vojenskou mocností, argumentuje v týdeníku Observer ekonom Will Hutton. Jeho strategická úvaha nad dnešní situací Velké Británie by mohla být vzorem pro obdobné uvažování v České republice, o něž se tam nikdo ani nepokouší, přestože to země pro své směřování potřebuje jako sůl. Posuďte sami:

Nebyl splněn ani jeden z mnoha cílů, které určili tři britští premiéři a šest ministrů obrany během osmiletého britského vojenského angažmá v afghánské provincii Helmand, přestože celkem ta vojenská operace stála nejméně 40 miliard liber, tedy 1400 miliard Kč. O chrabrosti britských vojáků nemůže být pochyb: 453 jich zemřelo, 247 mělo amputované končetiny, 2600 jich bylo raněno. Je tragické, že také zahynuly tisíce nepočítaných Afghánců - jen málo z nich byli bojovníci Talibanu.

V Helmandu nedošlo k žádnému zlepšení místní správy. Nevznikla žádná naděje na hospodářské oživení. Výroba heroinu je vyšší, než byla. Násilí mezi kmeny, rodiny a válečnými magnáty je ještě intenzivnější než dříve. Helmand je daleko více nyní verbovacím místem pro terorismus a džihádismus než před příchodem Britů. Ústřední vláda v Kábulu je více ohrožena než dříve. I Británie je nyní méně bezpečná než před britskou invazí do Afghánistánu.

A co je ještě závažnější, britské selhání v Helmandu následovalo po britském selhání v irácké Basře, kde byly britské jednotky zahnány na leteckou základnu za městem a až intervence americké armády jim umožnila spořádaný odchod. To vedlo k hlubokému přehodnocení Británie Američany jako užitečného spojence. Představa, kterou chtěl pěstovat Tony Blair, že Británie je pro Spojené státy vojensky efektivním a věrným spojencem, se rozpadla v troskách.

Frank Ledwidge cituje ve své pozoruhodné knize Investment in Blood (Investice krví) náměstka šéfa generálního štábu americké armády generála Jacka Keana, který se vyjádřil na konferenci na britské vojenské akademii v Sandhurstu: "Pánové, zklamali jste nás, těžce jste nás zklamali." Ledwidge hovořil s mnoha vysokými americkými vojenskými činiteli a zjistil, že je to běžný názor mnoha z nich. Americký velitel v Afghánistánu, generál Dan K. McNeill, je citován v knize Jacka Fairweathera The Good War (je to další oči otvírající kniha), že "Britové udělali z Helmandu kůlničku na dříví". V důsledku Afghánistánu skončilo mimořádně těsné americko-britské spojenectví.

V některých ohledech, jak píše James Meek v aktuálním vydání London Review of Books, je celá záležitost horší než porážka. "Na to, aby byla armáda poražena, musí se svými veliteli pochopit podstatu konfliktu, v němž bojuje. Británie to nikdy nepochopila a teď na to raději už ani nechce myslet."

Britské ministerstvo obrany a vojenský establishment se zachovali jako příliš optimističtí pitomci. Všechno se spiklo proti úspěchu. Množství peněz, které bylo vyplýtváno, je neuvěřitelné. Původní zhodnocení situace, v jejímž rámci bylo do Helmandu vysláno 1200 odvážných parašutistů, kteří měli pacifikovat provincii, která později vyžadovalo 30 000 vojáků NATO - bylo monumentálním selháním. Motivací nebyla vojenská nutnost ani politická kalkulaace - ale snaha udělat dojem na Spojené státy.

Avšak Spojené státy, i když byly daleko efektivnější než arogantní Britové, se na metastrategické úrovni mýlily. Válka proti terorismu, kterou si vymyslel George W. Bush po 11. září bez konzultace se svou armádou či vládou, nemluvě o svých spojencích, se stala obrovským selháním jeho pravicové mysli. Američané se nerozhodli přelstít a marginalizovat svého nového nepřítele - ne, rozhodli se mu vyrovnat v tom, že se začali chovat ještě násilněji, protizákonněji a zvráceněji. Zavedli tak NATO do afghánského marasmu a koalici do Iráku. O 2 biliony dolarů později a statisíce mrtvých lidí a lidí vyhnaných z domovů je svět nyní daleko méně bezpečným místem pro Západ než býval - a džihádismus je daleko silněji zakořeněn.

Kritice musí být podroben i tisk. Nemyslivá podpora pro Spojené státy byla zrcadlovým obrazem agresivního euroskeptismu. Původní nacionalistické nadšení pro válku se proměnilo v mlčení, jakmile se ukázalo, že válka v Afghánistánu pokračuje špatně.

Británie by se na sebe měla pořádně, chladně podívat. Naše vojenská strategie potřebuje restrukturalizaci: Jak s kým a proti jakým hrozbám budeme organizovat svou bezpečnost? Ale to musí být součástí širší celonárodní diskuse. Pravicové myšlení způsobilo téměř úplný kolaps našeho bankovního systému, vyvolalo mocné hnutí za nezávislost Skotska a nyní nám prohrálo i válku. Pravice se vůbec nepoučila a nabízí stále totéž: nekritické přijímání současného kapitalismu, odchod z EU a předstírání, že je Británie stále ještě globální mocnost, zatímco se dále likviduje stát. Beze změny čelíme dalším katastrofám a úpadku.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
13574

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2015