Pošlapávání lidských práv na Kubě a ve Spojených státech

5. 1. 2015 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut

Nebýt četných proticastrovských aktivit v České republice pořádaných především politickou organizací Člověk v tísni ve spolupráci s časopisem Respekt, veřejnoprávními médii a řadou českých „osobností“, neměli bychom šanci seznámit se s otřesným kubánským režimem, který protiprávně drží ve věznicích pár desítek vězňů svědomí, omezuje svobodu slova, shromažďování, náboženského vyznání, volného pohybu osob atd. Je nutno dodat, že současná „normalizace“ vztahů mezi Washingtonem a Havanou slibuje řadu pozitivních, ale i možných negativních počinů.

Mohlo by se zdát, že díky jednostrannému propagandistickému divadlu máme tu čest s jedním z nejhorších politických zřízení na světě (ad nesmyslné srovnání „castrokomunismu“ s naprosto odlišným, krajně nacionalistickým a „soběstačným“ režimem čučche v Severní Koreji).

Zajímavý je postoj Člověka v tísni, jenž pravděpodobně nereflektuje právě probíhající změny na Kubě, ačkoliv dlouhá léta s psí oddaností kopíruje postoj Bílého domu k této zemi: „S propuštěním velké části dlouhodobě vězněných a rozvojem malých občanských iniciativ se Člověk v tísni rozhodl přehodnotit své působení na Kubě a více se zaměřit na podporu aktivní občanské společnosti, která je příslibem kultivované demokratizace autoritativního režimu ZDE.”

Nicméně Kuba má s realizací demokratických reforem ze strany mocného souseda své hořké zkušenosti z minulosti: kupříkladu s pučem realizovaným americkým vazalem F. Batistou. Jeho režim má jen v letech 1952 až 1959 na svědomí až 20 000 Kubánců. Batista ustanovil na Kubě policejní stát, a zničil tak individuální svobodu tamních obyvatel, které masakrovaly eskadry smrti, zatímco on sám byl veleben ve Spojených státech jako zarytý spojenec a přítel ZDE (uvědomme si, že tvrdé represe stalinistického Československa ve stejné době i dříve připravily o život mnohem méně osob; ať již na popravištích nebo v koncentračních táborech a věznicích ZDE ).

Kubánci mají vše v paměti, a to nemluvíme o teroristické kampani proti Kubě vedené CIA ve spolupráci s kubánskými exilovými teroristickými buňkami, která kulminovala v 90. letech bombardováním turistických zařízení v Havaně ZDE.

Tyto závažné skutečnosti nicméně Člověk v tísni, Respekt ani tuzemská mediální scéna vůbec nezohledňují, a tudíž jejich boj za lidská práva Kubánců považuji za účelové pokrytectví.

Před několika lety jsem navštívil selektivní lidskoprávní dýchánek Člověka v tísni – tuším, že na Střeleckém ostrově. Prodral jsem se do „protikubánského stanu“, kam dorazil také senátor Štětina. Na hlavu si nasadil castrovskou brigadýrku, umělý Castrův plnovous, který tam ležel k dispozici oholeným zájemcům a zájemkyním, si nasazovat nemusel a jal se se silným sarkasmem v hlase číst jeden z projevů Fidela Castra, zatímco jsem si prohlížel výstavku věnovanou pošlapávání lidských práv na Kubě.

Byla to notně poučná lekce, především poté, co senátor Štětina svůj projev ukončil. Do nastalého ticha jsem se přítomných pořadatelů zeptal, kde je nějaká zmínka o Guantánamu; vždyť tam se lidská práva na Kubě porušují nejvíce?

Odpovědí mi bylo hrobové ticho, které by se dalo krájet na tlusté plátky, a děsivý výraz v očích Štětiny a dalších bojovníků proti útlaku bratří Castrů. Raději jsem „protikubánský“ stan opustil, o negativních dopadech amerického embarga na obyčejné Kubánce se nezmiňuje.

Zpráva Amnesty International o stavu lidských práv na Kubě v roce 2013 ZDE vedle notoricky známých negativních skutečností informuje mimo jiné o tom, že od roku 2003 nebyla na Kubě provedena žádná poprava – na rozdíl od Spojených států – přestože na Kubě trest smrti zrušen nebyl.

Jak bylo uvedeno, není třeba podrobně analyzovat porušování lidských práv Kubánců, neboť o tom víme dost. Neustále nosit sovy do Athén není zapotřebí.

A dále – v první řadě bychom měli kriticky zhodnotit zhoubné efekty amerického embarga a poměry ve věznici na Guantánamu. Proč? Neboť jde o nešvary a zločiny těch, s nimiž sdílíme západní „demokratické hodnoty“ – a v případě Kuby nejde o žádné maličkosti na mávnutí rukou, nýbrž o důležité skutečnosti, jež ztěžují životy nevinných a naopak posilují režim v Havaně ZDE.

Spojené státy jsou samozřejmě mnohem otevřenější a demokratičtější společností než Kuba, o tom není sporu, nicméně v porušování práv vlastních občanů se od kubánského režimu dle mého soudu a na základě konkrétních fakt zásadně neliší. Můžeme to rovněž doložit na základě údajů publikovaných ve zprávě Amnesty International za rok 2013 ZDE.

V roce 2013 bylo ve Státech popraveno 43 osob s tím, že existence a provádění trestu smrti je předmětem dlouhodobé kritiky lidskoprávních organizací. Podle další zprávy Amnesty International usmrcování odsouzených na smrt injekcí jim způsobuje nesnesitelné bolesti, a tento způsob popravy je vnímán jako nehumánní ZDE.

V témž roce připravily policejní síly v USA o život 43 lidí prostřednictvím taseru. Jak dále stojí ve zprávě Amnesty International, stalo se to navzdory tomu, že většina z nich nepředstavovala pro zasahující policisty vážné ohrožení.

Tisíce vězňů ve Spojených státech byly podrobeny nedůstojným podmínkám izolace v zatemněných celách po dobu 22 až 24 hodin denně – a mohli bychom pokračovat (útoky na práva dětí, migrantů a žen apod.).

Spojené státy tedy nemají morální právo kubánskému režimu cokoliv vyčítat, a to nehovoříme o působení desítek tisíc kubánských lékařů v desítkách zemích po celém světě. Tam, kam Američané posílají vojáky, Kuba posílá lékaře. Můžeme to nyní pozorovat v zemích na západě Afriky, které jsou postiženy ebolou. Avšak analýza zahraniční politiky Havany a Washingtonu není předmětem tohoto textu.

0
Vytisknout
9779

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2015