Nevinný muž

4. 3. 2014 / Jan Mrskoš

Přestože nejsem fanda bestsellerových knih a filmů, již první Grishamova kniha, která se mi před lety někde na letištním kiosku nedopatřením dostala do ruky, mně dost zaujala a vyprovokovala chuť na další jeho knihy. A nebylo to jen pro ty jeho originální zápletky, ale pro čtivý popis charakterů osob a detailů prostředí, vskutku žádný suchopár. Ty zasvěcené popisy jsou někdy až tak lákavé, že čtenář si může přát, se do těch končin někdy podívat a zažít si to na vlastní oči a žaludek. Tak se mi to jevilo třeba u Play for Pizza (Hra o pizzu -- ten český překlad se měl jmenovat radši Hrát za pizzu - slavný hráč americké fotbalové ligy, zvyklý na štědré dolarové smlouvy, jde po neúspěších hrát do malého italského města za směšný plat a italskou stravu).

Zde je italská architektura detailně vysvětlována, kulinářské pochoutky starobylého města Paduy chutně vylíčeny. Však se také autor privátně přiznává, že miluje italskou kulturu. A tu kulturu někdy vtipně staví do cesty svým americkým tvrdým postavám, zajímajícím se spíše o něco úplně jiného. Vždyť oni se na své dosavadní pouti životem s těmito "podružnými" detaily nikdy nezatěžovali. Nicméně jak se příběh pomalu rozvíjí, je poznat, že ten kulturní "dopad" - přiblížen obyčejně někým z jiného zázemí -- charaktery těch tvrdých mužů přece jen trvale poznamenává. V knize The Broker (Lobbista) se dozvíme nejen mnoho o historii města Bologna, ale osvojíme si základní italské výrazy pro první dny v zemi bez znalosti místního jazyka. A kromě toho nahlédneme do jistých zákulisních praktik na nejvyšších místech vlády USA a jejich tajných služeb, přičemž autor v tiráži neopomene ovšem prohlásit, že veškeré události i podobnosti k aktuálním osobám jsou jen předmětem autorovy bujné fantazie.

Většina Grishamových příběhů je z prostředí soudních procesů, k čemuž mu nemale pomáhají zkušenosti a znalosti z jeho vlastní advokátské praxe. Proto čtenáře jeho četných knih může překvapit jedna jeho kniha, kde se moc o soudech nejedná, spíše ale o poměrech chudých farmářů pěstující bavlnu ve státě Arkansas (stát, kde se John Grisham narodil a dospíval při skromných možnostech svých rodičů), najímající na každou sezonu skupiny ještě chudších Mexičanů. Je to A Painted House (Natřený dům -- také zfilmováno), na internetu jsem nenašel vydání českého překladu, možná, že se mýlím. V minulém režimu by byla tato kniha u nás jistě promptně vydána bez obtíží: ukázat našim zemědělcům, že na tom nejsou tak úplně špatně, podívejte se na tu bídu u kolegů v chudých krajích USA v 50.letech.

A ještě jedna jeho vášeň nás provází při výběru jeho hrdinů: americký fotbal a baseball. A tak se nemůžeme divit, že pro svůj jediný nevymyšlený příběh si vybral postavu právě z tohoto prostředí. Poznamenává v autorské poznámce, že při náhodném čtení tiskové zprávy o smrti jednoho baseballového hráče, žijícího jen pár let po propuštění z vězení, strávených tam 17 let jako nevinně odsouzený k trestu smrti, ho ten případ okamžitě zaujal, přestože o něm dříve nic nevěděl. Během několika hodin hovořil s jeho sestrami a bylo mu hned jasné, že z toho bude kniha.

Ron Williamson, jednou nadějný hráč z malého města ve státě Oklahoma, byl obviněn, že zavraždil v sousedství dívku, se kterou se nikdy nesetkal, v den, kdy vůbec v tom městě nebyl. A to vše jen na základě jistých udání a lživých výpovědí od notorických opilců a vězněných zločinců, bez jakéhokoliv přímého důkazu, za vydatného přispění zfalšovaných výpovědí vyšetřujících úředníků a neschopnosti jeho obhájců. A nelítal v tom jen sám, jeho kamarád byl také za tu vraždu obviněn a také byl málem za to usmrcen.

Dost se můžeme podivovat, že autor v roce 2004 už tak proslulý, vlastně celebrita, věnoval tolik svého úsilí na průzkum všech dostupných materiálů a na rozhovory s tolika zúčastněnými. Ta kniha má více než 400 stránek, strávil s tím 18 měsíců, přičemž jeho ostatní fiktivní příběhy píše v průměru jen 6 měsíců. A nebojí se plně jmenovat zúčastněné úředníky, kteří se na tom případu neslavně podepsali, zrovna tak jako personál věznic, kde zdrcující poměry se na těch, co jsou umístěni ve "frontě na smrt", čekající léta na vykonání trestu smrti, nezvratně projeví. Prokazuje se, že ty nelidské poměry na těchto celách a nadměrné předepisování drog přivádí vězně k psychickým stavům, kdy se radši přiznávají k neuskutečněným činům.

Ron Williamson měl štěstí, že měsíc před vykonáním popravy se dostal jeho případ úředním postupem k přezkoušení skupinou nezávislých a svědomitých soudců. Ti shledali hrubé porušení vyšetřovacích a soudních procedur a tak dosáhli týden před popravou zastavení výkonu trestu a obnovení procesu. Po dalších zdlouhavých vyšetřováních trvajících další roky se konečně dosáhlo plného osvobození a propuštění. A právě díky tomu novému přezkoušení se našel ten pravý vrah. A byl to ten, co jako jediný prohlašoval, že ti dva byli viděni v tu inkriminovanou dobu na místě činu -- zatímco o něm bylo známo, že byl v noci jako poslední viděn s obětí. Přesto ale on nebyl nikdy zahrnut do odběru vzorků vlasů celé řady mužů ze sousedství - vskutku neuvěřitelné. Testy vzorků vlasů byly nesprávně použity jako jediný hmatatelný důkaz proti těm dvoum mužům, tato metoda je dnes zakázána. A ti dva po osvobození stejně nebyli přijati vlídně obyvatelstvem domovské obce. Zrovna tak i místní církev, kde se jejich rodiny aktivně vždy podílely, se k nim obrátila zády. Na záložce knihy můžeme číst: "Je to kniha, která bude děsit každého, kdo věří v presumpci neviny. Kniha, kterou by žádný Američan neměl vynechat."

Než se John Grisham stal na plný úvazek autorem světově proslulým a rekordmanem v počtu prodaných výtisků (dodnes na 300 milionů), věnoval se také politice. Byl zvolen jako reprezentant za Demokraty do sněmovny státu Mississippi, kde sloužil v 80. letech za roční plat $8 000 po dobu 8 let. Vědomost o množství kontroverzních soudních případů ho přiměla k účasti v organizaci Innocent Project, kde je jedním z direktorů. Ta organizace je přidružena k právnické škole v New Yorku, jež zjistila, že na základě nesprávné identifikace očitými svědky dochází k 70% případů mylných obvinění. Usilují za zvýšené používání DNA testů, čímž se jim dodnes podařilo zastavit na 300 případů obviněných k trestu smrti.

Minulý rok The New York Times uveřejnily článek "Po Guantánamu, jiná nespravedlnost" , kde John Grisham se podivuje, že vězňům v Delta Prison v Guantánamo Bay byly zakázány některé jeho knihy, pro "nepřípustný obsah". Zajímá se tedy, kdo jsou ti, co žádali jeho knihy. Zjistí, že jeden se jmenuje Nabil Hadjarab, Alžířan narozený ve Francii, kde se naučil dříve francouzsky než alžírsky, jenž má rodinu a přátele jen ve Francii, žádné v Alžíru. Nyní, že je už 11 let v Guantánamu, většinu času na samotce, v posledních měsících se zúčastňuje hladovky a je násilně vyživován.

Nabilova smůla byla, že se 11.září 2001 vyskytoval v alžírském penzionu v Afghánistánu. A tam se rozšířila fáma, že Afgánci jdou tvrdě po zahraničních Arabech a zabíjejí je, radši tedy zdrhnout do sousedního Pákistánu. Po cestě došlo k bombardování, Nabil se probudil v nemocnici v Jalalabádu. V té době tam USA nabízely velké peníze za každého zahraničního Araba. Nabil byl prodán za 5 000 dolarů a dostal se do podzemního vězení v Kábulu. Tam byl hned prvně mučen a později převezen na US základnu Bagram, odtud dále do Kandaháru, kde se pokračovalo stejným stylem. Po celou dobu vyšetřování Nabil soustavně prohlašoval, že nemá žádné spojení ani s Talibánem, ani s Al-Kajdou, natož s nějakou organizací i vzdáleně spojenou s teroristickou činností. Několik vyšetřovatelů mu sdělilo, že on je případ zmýlené identity. Nicméně USA se přidržely svých pevných pravidel pro všechny Araby držené v zajetí: začátkem 2002 byl Nabil odtransportován do Kuby na Guantánamo, v železech a zakuklen.

Od té doby byl podroben všem hororům podle temnější "příručky": odepření spánku, extrémní teploty, prodloužené samotky, nedostatek slunečního světla, skoro žádné osvěžení a omezený přístup k lékařské péči. Jeho rodina nebyl dovolena ho za 11 let navštívit. Nebyl nikdy obviněn z nějakého zločinu, naopak, byl dvakrát doporučen zvláštní komisí k propuštění, ale i nadále zůstává ve vězení. Úřady se spoléhají jen na prohlášení zkorumpovaných informátorů.

Nabil není jen jediný "omyl" ve válce s terorismem. Sta jiných Arabů bylo již přemístěno zpět do svých zemí, většinou bez velkého informačního povyku. A také bez jakýchkoliv omluv, nebo kompenzací. Možná, že Nabil bude taky převezen do Alžíru, kde nikoho nezná, kde společnost ho nebude akceptovat, stane se jen dalším bezdomovcem. A americké úřady si myjí ruce.

John Grisham poznamenává: Co ty naše úřady by měly udělat? Co bychom my měli udělat?

"V prvé řadě přiznat chyby a vyslovit omluvy. Dále vyplatit kompenzace. Američtí daňoví plátci utratili 2 miliony dolarů ročně po dobu 11 let na držení Nabila v Gitmu. Dejte mu pár tisíc babek, aby se mohl postavit na vlastní nohy. A konečně tlačte na Francii, aby mu dovolila jeho vstup do země. To vše se zdá být velmi snadné, ale k tomu nikdy nedojde."

Seznam zakázaných knih pro Guantánamo: ZDE (neúplný, často upravovaný).