KVIFF 2026: Jemenská Stanice a podivné české divadlo
8. 7. 2026
čas čtení
2 minuty
Jemensko-britské režisérce, dnes žijící se svým holandským manželem v Nizozemí, se podařil docela zázrak, i když ten film dělala devět let. Sara Ishaq je absolventou filmové školy v Edinburku. V Karlových Varech se promítal její film Stanice, o tom, jak se ženy brání rozsáhlému, neuvěřitelnému a brutálnímu vražděni v idiotských jemenských válkách, které svět většinou ignoruje a Západ tam vůbec nezasahuje, kdo by bránil civilisty, vždyť to jsou jen černoši?
Film Sarah Ishaqové se promítal na letošním filmovém festivalu v Cannes a vyvolal tam záslužně obrovský ohlas, režisérka tam byla interviewována asi padesátkrát.
O čem ten film je? Jak píše festivalový program: Ženě Lajal se podařil téměř zázrak. Uprostřed válečné zóny vytvořila benzínovou stanici, kde vládnou jen tři jednoduchá pravidla: žádní muži, žádné zbraně, o politice ani slovo. Jednoho dne je ale do války povolán i Lajlin dvanáctiletý bratr a pro jeho osvobození musí Lajla úřadům zaplatit obrovskou částku jeden a půl milionu v místní měně. Potřebuje se k tomu znovu spřátelit s odcizenou starší sestrou.
Jenže samozřejmě "úřady" jsou zkorumpované a i když tu částku dostanou, dvanáctiletého chlapce stejně odvedou na vojnu.
Na tom filmu, který je výrazný především tím, jak zlidštil všechny protagonisty, takže nejde o nějakou abstraktní války někde v Africe, mě zaujalo také, jak ti lidé v Jemenu trpí ideologií, kterou jim vnucují tamější vládci, Je to jak v někdejším Československu za komunismu.
Ženy ve vesnici se chovají úplně normálně, jenže pravidelně je terorizují ideologičtí úředníci vlády, kteří je nutí, aby si zakrývali obličej a všichni musejí pravidelně chodit na ideologická školení a skandovat tam islamistická hesla. Je to teror jako za komunismu a zajímavé na tom filmu je, že normální obyvatelstvo, samozřejmě, jako Čechoslováci za komunismu, se tomu ideologickému teroru snaží vyhýbat, jak jen mohou. Hloupá představa mnoha Čechů, že lidi v islamistických zemích tu islamistickou ideologii milují, je nesmysl.
Film Zpráva pro Minervu 2 (2026) Miroslava Krobota a Lubomíra Smékala byl divný. Bylo to zřejmě jakési divadelní představení, přenesené do reálu, do nějakého hotelu. Je to ironický portrét několika podivínských postav v tom hotelu, autoři se soustřeďují na jejich charakterizaci, ale mezi postavami je vzájemně jen minimální kontakt a minimální vývoj vztahů. Vůbec nevím, co tím filmem autoři chtěli říci.
235
Diskuse