KVIFF 2026: Milovník, ne bojovník
5. 7. 2026 / Jan Čulík
čas čtení
4 minuty
Dalším docela zajímavým, zábavným slovenským filmem byl snímek Martiny Buchelové Milovník, nie bojovník (2026). Tak mně přijde, že ta přehršel nových slovenských filmů, které vidíme v Karlových Varech, mezi sebou tak trochu vzájemné sdílí určité filmařské stylistické i tematické postupy. Tak například už několik nových slovšnských filmů používá jakoby textovkové komentáře, na plátně se každých pár minut objeví na černém pozadí často poloironická věta, co jako máme dále očekávat, anebo co si máme o probíhajícím ději myslet.
Taky mi přišlo, že už asi v třetím slovenském filmu hraje docela podstatnou roli nějaký strom, s nímž má nejméně jeden protagonista blízký vztah. Tak v tomto filmu je to hlavní hrdina mladík Andrej, který má tendenci pořád na jeden strom lézt, stejně jako postavy slovenských filmů předešlých. Tak nevím, že by si slovenští filmaři vzájemně kradli motivické prvky?
Film Milovník, nie bojovník je taková dost sebeironická povrchnost. Povrchnost? Možná že to je příliš neférové označení: Prostě je to film o dvou až třech mladých slovenských klucích, jejichž život v maličkostech film ironicky sleduje, jenže oni v podstatě toho nic moc nedělají. Napadlo mě: Chodí oni do práce? Nebo co dělají? Protože v tom filmu jsou povětšinou zobrazeni jen sami se sebou, nebo ve své domácnosti. Až ke konci filmu se tam mihne zřejmě střední škola, na niž protagonisté chodí. Je to celé takové studentské.
Film je rozdělen každých pár minut ironickým titulkem do jednotlivých kapitol.
Dva mladíci, Andrej a jeho bratranec Peťo (oba si nadávají do debilů, i když i nakonec přiznají, že se mají rádi) žijí v bytě u babičky, neboť otec toho Peti zadlužil rodinný dům půjčkou na peníze, z nichž proti vůli celé rodiny staví protiválečný bunkr, kam chce celou rodinu nastěhovat. Oba mladíci se ucházejí samozřejmě o partnerky a moc jim to s nimi nejde, film se prostě zabývá ironickou, absurdní kažodenností mladých lidí, nakonec všechno skončí pro tři mladíky šťastným koncem, neboť jejich dívky svolí, že s nimi budou chodit.
S babičkou to skončí špatně, protože onemocní, skončí v nemocnici a léčba prý bude dlouhá a drahá. (Nevěděl jsem, že na Slovensku se musí za léčení v nemocnici platit?)
Bohužel, otec stavící protiválečný bunkr se zadluží i podvodníkům, kteří vyprázdněný babiččin byt ukradnou. Ke konci filmu se Andrej i Peťo odvážně pokusí násilníky z bytu vyhnat, skončí to bitkou, naštěstí jedna z dívek zavolala policii.
Pak jsem se ještě díval na nový britský film Rain Catcher (2026), který začal nejprve jako bezvadně, profesionálně vyrobený britský thriller, umístěný v Londýně, jenže skončil divně. Film sleduje voajeristického fotografa Milese, který si prostě fotí všechno a všechny. Na začátku snímku je spolu se známou zpěvačkou angažován jakýmsi vyděračem, aby tajně natočili a zaznamenali návštěvu této herečky u jakéhosi producenta, který se jí pokusí znásilnit. Všechno je profesionálně natočeno, obraz i zvuk, jenže vyděrač za nahrávky a fotografie nechce řádně zaplatit a celá tato akce je zřejmě počátkem velmi temné hry, na jejímž konci jsou všichni její protagonisté mrtví. Thriller je stále přízračnější a Miles, který pořád polyká nějaké pilulky, začíná stále méně rozlišovat mezi realitou a svými představami, sny a mentálními bludy. V nich také celý film skončí, takže nevíme, i když je to pravděpodobné, že v poslední minutě filmu i Miles zemře - na infarkt.
203
Diskuse