Podívejme se na Keira Starmera v roli premiéra. Nejedná se o žádného „slušného člověka“, který měl prostě smůlu

23. 6. 2026

Labouristická strana byla „politicky i morálně na mizině“, když převzal vedení, prohlásil Starmer ve svém rezignačním projevu. A přitom to byl právě on, kdo nejen působil ve stínové vládě Jeremyho Corbyna, ale také prohlásil, že ho „na 100 % podporuje“. Když Starmer kandidoval na předsedu, chválil svého předchůdce Corbyna za to, že do Labouristické strany vnesl „radikalismus“, prohlásil, že „nehodláme zahodit poslední čtyři roky“, opakovaně nazýval Corbyna „přítelem“ a odsuzoval „hrozné“ mediální útoky na něj.

Starmer však byl pouhou figurkou v operaci labouristické pravice, jejíž účel byl jasný: přesvědčit levicové členy, aby vrátili stranu těm, kteří pohrdali vším, za čím strana dosud stála. V centru tohoto spiknutí stál Morgan McSweeney, kariérní intrikán labouristické pravice, a jeho think-tank Labour Together. Ten byl velkoryse financován z nehlášených darů bohatých dárců, což nakonec vedlo k pokutě od Volební komise. Když novináři tyto dary prošetřovali, McSweeneyho nástupce Josh Simons pověřil PR agenturu, aby je očernila. Simons se samozřejmě později stal poslancem, než se vzdal svého mandátu, aby uvolnil místo pro Andyho Burnhama.

Aby si Starmer získal přízeň členů strany, slíbil ve své kampani zvýšení daní pro nejbohatších 5 %, veřejné vlastnictví veřejných služeb, zrušení školného, „imigrační systém založený na soucitu a důstojnosti“, lidská práva „v jádru zahraniční politiky“ a zrušení Sněmovny lordů. Po nástupu k moci Starmer buď tyto sliby nesplnil, nebo udělal pravý opak.

Brzy po zvolení předsedou Starmer svého předchůdce Corbyna dočasně vyloučil ze strany, než ho v roce 2023 definitivně vyloučil, přičemž tvrdil, že on a Corbyn nikdy nebyli přátelé, a distancoval se od svých dřívějších předvolebních slibů. Jednalo se o podvod, nikoli o pragmatismus. Když kandidoval na předsedu, Starmer řekl BBC, že znárodnění veřejných služeb je slib, který bude součástí příštího volebního programu Labouristické strany. Následující rok popřel, že by to kdy řekl, a BBC sdělil: „Nikdy jsem se nezavázal k znárodnění, zavázal jsem se ke společnému vlastnictví.“

Strana bude „širokou církví“, slíbil Starmer. Místo toho však pozastavil členství labouristických poslanců nebo zabránil kandidátům v účasti ve volbách za to, že se kriticky vyjádřili o státu Izrael a postavili se proti omezení přídavků pro dvě děti. Jeho aparát zablokoval kandidaturu levicových politiků, jako jsou Faiza Shaheenová a Lauren Townsendová.

Co se týče jeho tvrzení, že převzal Labouristickou stranu, která byla „morálně na dně“, byl to právě on, právník specializující se na lidská práva, kdo prohlásil, že Izrael má právo odříznout Gazu od elektřiny a vody. Téměř 20 týdnů, zatímco Izrael proměňoval Gazu v trosky a zabíjel desítky tisíc lidí a jeho vůdci vydávali genocidní prohlášení, labouristé odmítali podpořit příměří. Izraelské „právo na sebeobranu“ zaplnilo prázdnotu, kde mělo být právo Palestinců na život. Zatímco převážně muslimští zastupitelé v znechucení rezignovali, jeden labouristický funkcionář se chlubil, že se strana „zbavuje blech“. Trvalo labouristům šest měsíců, než oficiálně podpořili příměří.

Starmerovi bylo volební vítězství naservírováno díky totální sebedestrukci konzervativců, přesto zvítězil pouze s třetinou hlasů a drtivé vítězství si zajistil jen díky absurdnímu britskému volebnímu systému. Brzy dokázal, že zbavit se politické vize je snazší než nabídnout alternativu. Loni, když jeho vláda zrušila univerzální zimní příspěvek na topení, Starmer počítal s tím, že voliči ocení jeho ochotu činit „těžká rozhodnutí“. Místo toho však voliče odradil útok na důchodce, což nakonec vedlo k částečnému obratu. Labouristická vláda si poté vzala na mušku dávky pro osoby se zdravotním postižením, než ji masivní odpor donutil k dalšímu částečnému ústupu.

Kompetentnost měla být Starmerovou hlavní charakteristikou, ale pro svou chaotickou správu si vždy našel obětní beránky. Jako například Sue Grayová, bývalá vysoká úřednice pověřená přípravou na nástup vlády, která čelila záplavě negativních informací, než byla, stejně jako mnoho jiných, obětována.

Tento „zásadový“ vůdce kdysi vedl kampaň za volný pohyb osob a kritizoval labouristy za to, že se „trochu bojí pozitivně se vyjádřit k imigraci“. Jako premiér pak zněl jako Enoch Powell, když prohlásil, že imigrace způsobila „nevyčíslitelné škody“ a hrozí, že z Británie udělá „ostrov cizinců“, zatímco budoval jeden z nejtvrdších azylových systémů v Evropě. A to nebylo jediné nepřátelské prostředí vytvořené pro marginalizovanou menšinu: Rainbow Index organizace ILGA-Europe nyní hodnotí Británii jako zemi s jednou z nejhorších bilancí v oblasti práv trans lidí v Evropě, jen těsně nad Ruskem.

Jeho vláda porušila jeden slib za druhým. Její revoluce v oblasti bytové výstavby se neuskutečnila. „Žádný návrat k úsporným opatřením“ ustoupil škrtům v ministerstvech. Mezinárodní humanitární pomoc byla drasticky omezena. Mezitím se autoritářství uvnitř Labouristické strany přeneslo do celé země. Tisíce lidí byly zatčeny za držení transparentů poté, co byla skupina Palestine Action, zabývající se přímými akcemi proti genocidě, označena za teroristickou na stejném právním základě jako Islámský stát.
 
Starmer jmenoval Petera Mandelsona velvyslancem Spojeného království v USA, protože byl hrdinou labouristické pravice, a to navzdory jeho veřejně známým vazbám na zesnulého odsouzeného sexuálního delikventa Jeffreye Epsteina. Frakce měla přednost před zájmy země. Tentokrát byl McSweeney donucen nést odpovědnost, už totiž nebyl nikdo jiný, koho by bylo možné obětovat.

Jedinou obhajobou je, že Starmerovo selhání není jen jeho vlastní vinou. Jeho frakce a její příznivci v médiích věřili, že tento styl politiky je volebním elixírem, který ve vládě zazáří. Pravdou je, že nemají žádné odpovědi pro krizí zmítanou Británii dvacátých let 21. století a její neúspěšný ekonomický model.