Existuje absolutní morálka?

8. 5. 2026 / Josef Poláček

 

Napřed je ale nutno do určité míry korigovat výchozí tézi autora původní stati. On konstatuje – ovšem že naprosto správně – že z historického hlediska jsou ty či ony morální kodexy produktem kulturně podmíněným, to jest že neměly univerzální platnost, nýbrž jenom v okruhu určité kultury. Tuto tézi pak dokládá poukazem na skutečnost, že například otroctví bylo ještě před dvěma stoletími v Evropě a Americe „legální a široce akceptované“. Toto konstatování je samozřejmě samo o sobě naprosto správné; nicméně jaké je z něj možno vyvodit důsledky není tak zcela nesporné.

Aristotelovy argumenty ve prospěch otroctví

Pro bližší náhled do složitosti daného tématu se musíme vrátit do dob řecké antiky, a to jmenovitě k Aristotelovi. Aristoteles sám teoreticky odůvodňoval legitimitu stavu otroctví; nicméně na straně druhé on sám zmínil, že v dané záležitosti v tehdejší době mezi řeckými intelektuály probíhaly značně kontroverzní diskuse, a že část těchto teoretiků zastávala tu pozici, že stav otroctví je principiálně neslučitelný s principem svobody. Aristoteles bohužel nezreprodukoval podrobněji argumentaci této části názorového spektra; ale zjevně se jednalo o ten zcela prostý argument, že kdo upírá svobodu jiné lidské bytosti, ten ji nepřímo upírá sám sobě. Neboť jestliže už je jednou prolomena hranice absolutního zákazu zotročení lidské bytosti, pak už je možno principiálně zotročit každého. Aristoteles sám s tímto náhledem nesouhlasil (viz dále); nicméně v každém případě vidíme, že už nějaká tři století před nástupem křesťanství se ve světových dějinách vynořil princip univerzalismu. Tedy – princip univerzální, nepodmíněné hodnoty každé lidské bytosti, a tedy i tomu odpovídajících právních i mravních norem.

Podívejme se ale blíže, jak Aristoteles tento svůj náhled na legitimitu stavu otroctví odůvodňuje. Jednou větou je možno říci: pro něj otrok není nesvobodným proto, že je otrokem; nýbrž on je otrokem proto, že je (vnitřně) nesvobodný.

Tomuto možná poněkud záhadně, až přímo protismyslně znějícímu výroku je možno porozumět když si důsledně uvědomíme onen poukaz na svobodu vnitřní. Je nutno si připomenout: poté co se ve starověkém Řecku prosadil zákaz uvrhovat do otroctví řecké občany pak jako otroci sloužili zřejmě především příslušníci barbarských národů. Tedy národů z pohledu příslušníka řecké civilizace nevzdělaných, zaostalých, nekultivovaných. A pro velkého myslitele typu Aristotela pak platilo, že skutečně svobodným může být pouze takový jedinec, které v plné míře rozvinul a realizoval veškeré své osobní, duševní, intelektuální potenciály. Nevzdělaný, nekultivovaný, obhroublý jedinec byl tedy podle tohoto Aristotelova pojetí bytostně, ze svého vlastního niterného uspořádání neschopen pravé svobody; a proto bylo legitimním počinem takto vnitřně nesvobodná individua držet ve stavu otroctví. (Přičemž je Aristotelovi zároveň nutno atestovat že požadoval, aby pán se svými otroky zacházel humánně; s tím že se nakonec mezi pánem a otrokem může dokonce vyvinout i určitý vztah vzájemného přátelství.)

Tolik tedy Aristoteles; ponechme pro tuto chvíli takto stát tuto jeho argumentaci, časem se k ní ještě vrátíme, neboť se ukáže že pro naši vlastní definici morálky bude mít fundamentální význam. Mezitím se věnujme dalším částem původních úvah Petra Vařeky.

Kosmický test svědomí

V této podkapitole P. Vařeka – vycházeje z Dostojevského – předkládá fiktivní situaci, kdy by se obyvatel pozemské civilizace dostal na nějakou cizí planetu, tam spáchal těžký zločin (zabití) a poté se vrátil zpět na Zemi. Otázka zní: když by na Zemi nikdo nevěděl o jeho zločinu, to jest nijakým způsobem by nebyl vystaven veřejnému mravnímu odsouzení – musel by se přesto za svůj čin stydět?

Vařeka na tuto otázku odpovídá kladně; z čehož vyvozuje že morálka má přece jenom nějaký univerzální, absolutní základ, který nepodléhá rozdílům mezi kulturami a vývoji v čase. Ovšem tento argument je sotva možno akceptovat jako platný. Zde totiž opět všechno záleží na tom z jaké kultury by daný jedinec vyšel. Pokud by byl produktem naší současné (západní) kultury, když by tedy měl svou celoživotní socializací zvnitřněné její mravní normy, pak by dozajista pociťoval stud a výčitky svědomí; ale pokud by se jednalo dejme tomu o příslušníka kmene lovců lebek, pak nejen že by nepociťoval nijaký stud, ale naopak by byl ještě hrdý na svůj heroický počin.

Tímto „kosmickým testem svědomí“ tedy nelze žádným způsobem odůvodnit reálnou platnost nějaké univerzálně závazné morálky; nicméně toto hypotetické setkání s příslušníkem kmene lovců lebek má i tak pro naše hledání nemalou hodnotu. Zkusme si navodit – poněkud méně fiktivní – situaci kdy k tomuto kmeni lovců lebek zavítá příslušník naší novodobé západní civilizace, a zapřede s některým z jeho příslušníků hovor na téma morálky.

Náš vyslanec západní civilizace praví ke svému protějšku: „Ty tedy tvrdíš, že zabít jiného člověka – příslušníka nějakého cizího kmene – nejen že není věc zavrženíhodná, nýbrž naopak chvalitebná a hodná obdivu?“

„Ale samozřejmě,“ odpoví tento. „Svého protivníka jsem zabil v čestném boji; právem mi proto náleží obdiv a úcta ostatních členů mého kmene. Stejným právem si pak smím přisvojit jeho ženu, a zotročit jeho děti.“

„No dobře,“ přistupuje reprezentant západní civilizace na tuto hru. „Ale pak je tedy stejně tak naprosto dobré a správné, když ten druhý zabije tebe!“

„Jak to?…“ Lovec lebek se tímto obratem v hovoru zdá být poněkud zmaten. „To přece nikdy nemůže být dobré, když někdo zabije mě!“ „No to je přece naprosto jednoduché,“ odvětí nepohnutě zástupce naší civilizace. „Když platí že zabít někoho v rovném boji je správné a hodné obdivu, pak samozřejmě musí být stejně tak správné a hodné úcty, když někdo zabije tebe, vezme si tvou ženu a zotročí tvé děti!“ To už ale náš lovec lebek do krajní míry rozčilen vyskakuje a chápe se své válečné sekery; moralizující vyslanec naší civilizace pak raději spěšně mění téma hovoru.

Tato scénka by nám ovšem mohla zadat jedno zcela základní, nadčasové, univerzální pravidlo veškeré morálky: „Nečiň druhému nic, co nechceš aby on činil tobě!“ Jinými slovy, v této zcela jednoduché větě je obsažen základní princip veškerého novodobého liberalismu, i s celým jeho konceptem „lidských práv“. Tím bychom vlastně mohli celou záležitost uzavřít, s tím že jsme dospěli na samotný konec cesty, že něco více k dané záležitosti už nelze připojit. Ovšem – takto jednoduše s konceptem liberalismu není možno se vypořádat (i když to tak velmi mnozí činí). Ale nežli se k tomuto tématu znovu vrátíme, projednejme si ještě jeden další bod z úvah Petra Vařeky.

Kantovo hvězdné nebe a mravní zákon

Autor článku se zde odvolává na Kanta, na jeho známý výrok o „hvězdném nebi nad hlavou a mravním zákonu ve mně“. Petr Vařeka píše: „Připomíná to Kanta: dvě věci naplňují mysl úžasem – hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás. Kosmos představuje nekonečný řád, morální zákon je vnitřní orientací, kterou člověk sám nese. A právě vztah mezi nimi tvoří jádro skutečného svědomí.“

Jenže – s tím „hvězdným nebem“ je to nemalý problém. Člověk antiky, ten mohl ještě, jsa fascinován pohledem na zdánlivě naprosto pravidelnou a jakoby božskou rukou řízenou mechaniku hvězd snadno propadat pocitu že zde se skutečně lidskému zraku otvírá pohled na absolutní božský řád celého univerza, jehož je i lidský svět neoddělitelnou součástí, a platí pro něj tedy ty samé zákony a normy. Jenže – co si může při pohledu na „hvězdné nebe nade mnou“ pomyslit příslušník moderní technické civilizace, který už ví že tato zdánlivá kosmická harmonie je ve skutečnosti zčásti dílem čiré náhody pohybu kosmických těles a jejich vzájemné přitažlivosti, a že na straně druhé ten samý zdánlivě tak harmonický kosmos je plný obřích kataklyzmat, vzniku a opět zániku hvězd i celých galaxií, a že jednoho dne dost možná zahyne celý náš současný vesmír?… Totiž; i v tomto do značném míry chaotickém vesmíru by bylo možno najít určité struktury symetrie, a tedy harmonie, jakožto možného základu pozemské morálky; ale byl by to velice složitý důkaz, a sotva by mohl mít nějaký bezprostřední vliv na reálné lidské jednání. A víceméně to samé platí i o Kantovu argumentu lidským rozumem: člověk nové doby je sice racionalistický, v ryze technickém ohledu, ale to ještě zdaleka neznamená že by skutečně jednal rozumně, ve vyšším slova smyslu.

Morálka liberalismu a její meze

Ani s Kantem tedy není možno s dostatečnou přesvědčivostí odůvodnit existenci a platnost nějaké skutečně univerzalistické, absolutně platné morálky. Vraťme se proto zpět ke konceptu liberalismu, kde jsme dospěli k – předběžnému – závěru, že jeho základní mravní princip „nečiň druhému nic co nechceš aby druhý činil tobě“ je v zásadě nevývratný, a že je tedy možno ho vzít za absolutní základ veškeré morálky.

Ano, je tomu tak; ale rozhodující problém zde leží v onom slůvku „základ“. Fatální deficit konceptu liberalismu vězí v tom, že jeho mravní výzva má nakonec pouze negativní charakter. Jinak řečeno, veškerá morálka se zde omezuje pouze na to něco nekonat; ale zcela a naprosto zde absentuje nějaký pozitivní aspekt vůči člověku samotnému. A to jak ve vztahu k druhému člověku, tak ale i ve vztahu k sobě samému.

Jak nalézt cestu z tohoto dilematu? A existuje vůbec nějaké východisko? Vraťme se zpět k Aristotelovi, kterého jsme nechali napřed stát s jeho konceptem – ne pouze otroctví, ale především s jeho konceptem pravé lidské svobody. Připomeňme si: pro Aristotela pravá lidská svoboda spočívá v plném rozvinutí všech osobnostních, duševních a intelektuálních potenciálů člověka. A není vůbec bez zajímavosti, že tato Aristotelova maxima velice úzce koresponduje s Marxovým postulátem komunistické společnosti, kde člověk osvobozený od pout a deformací kapitalismu v plné míře rozvine všechny své lidské možnosti a potenciály.

Na tomto základě by pak bylo možno formulovat naše vlastní pojetí morálky: za mravně legitimní a odůvodněné jednání je možno považovat v plném smyslu pouze takové, které za daných okolností směřuje k pokud možno největšímu rozvoji a uplatnění všech bytostných lidských možností a potenciálů.

Takto formulovaná morálka splňuje dva základní požadavky: je absolutní, univerzalistická, neboť má svou platnost za všech okolností, má nadčasový rozměr; ale zároveň není dogmatická, neboť se vztahuje vždy ke konkrétním historickým, společenským a kulturním podmínkám. Aniž by se ovšem nechala uzavřít do vlastní logiky těchto aktuálně jsoucích podmínek. Jinak řečeno: takto pojímaná morálka vychází, přirozeně vyplývá z právě daného historicky-kulturního kontextu; ale zároveň ho přerůstá, neboť směřuje ke stále vyšším formám rozvoje a realizace člověka a jeho potenciálů. A tedy i jeho pravé svobody.