Udělení novinářské ceny Britským listům je morální povinností

12. 5. 2026 / Fabiano Golgo

Rozdíl je jinde. Britské listy z Gazy neudělaly pouze téma. Udělaly z ní trvalou zkoušku svědomí. A to je v českém kontextu podstatné.

Když Britské listy publikují text s titulkem „Gaza. Mrtvá nemluvňata. 17 000 sirotků. Šokující a důležité informace, které v českých médiích nenajdete", není to neutrální servisní informace. Je to obžaloba mediální hierarchie pozornosti. Když píší o zabití pětileté Hind Rajab a připomínají otevřený dopis českým zákonodárcům kvůli vyšetření její smrti, nejde jen o další položku v nekonečném seznamu mrtvých. Jde o návrat jména tam, kde příliš mnoho mediálního jazyka pracuje s číslem. Když informují o Abedu Elrahmanu Hamdounovi, dobrovolném řidiči sanitky a otci dvou dětí, který zahynul při útoku izraelského dronu, nejde jen o zprávu o „zdravotnickém personálu". Je to připomenutí člověka, profese, rodiny a civilního světa, který má být podle pravidel války chráněn, a přesto mizí.

Tady je novinářský význam Britských listů. V době, kdy se část českého veřejného prostoru spokojila s tím, že palestinské utrpení bude připuštěno jen jako dodatek, BL je postavily do středu pozornosti. Ne jako propagandu, ale jako korekci disproporce. Ne jako popření izraelského utrpení, ale jako odmítnutí cynické soutěže v utrpení. Ne jako antisemitský reflex, ale jako novinářské trvání na tom, že stát Izrael, stejně jako každý stát, může být předmětem ostré kritiky, když zabíjí civilisty, ničí infrastrukturu, blokuje pomoc nebo porušuje mezinárodní humanitární právo.

To je nutné opakovat právě v českém prostředí, kde se každá tvrdší kritika Izraele často okamžitě ocitá pod stínem podezření. Český vztah k Izraeli není banální. Má své historické vrstvy: masarykovskou sympatii k sionismu, poválečnou československou vojenskou pomoc vznikajícímu Izraeli, paměť šoa, postkomunistický atlantismus, odpor k arabskému socialismu starého režimu, a také upřímný strach z antisemitismu, jenž se po 7. říjnu 2023 znovu stal viditelným evropským jedem. Ale historická sympatie není šek na bianco. A skutečná solidarita s židy po evropské katastrofě dvacátého století nemůže znamenat, že Evropan jednadvacátého století ztratí schopnost vidět palestinské dítě pod troskami.

V takové situaci je práce editora důležitější než obvykle. Editor není jen člověk, který vybírá texty. Editor je správce veřejného zorného pole. Rozhoduje, co bude opakováno, co bude považováno za důležité, co se nenechá zmizet pod nánosem dalších zpráv, dalších tiskových konferencí, dalších frází. Jan Čulík v Britských listech v tomto smyslu dělal přesně to, co má editor dělat v okamžiku, kdy se veřejný prostor začne pohodlně přizpůsobovat většinové necitlivosti: rušil pohodlí čtenáře.

A to je možná největší novinářský hřích v době, kdy média bojují o přežití. Velká média si mohou dovolit určitou míru nepopularity, protože mají značku, strukturu, inzerci, institucionální setrvačnost, někdy vlastníky s hlubokými kapsami. Britské listy nic takového nemají. 

Médium plně závislé na čtenářích si zvolilo téma a tón, které v českém prostředí nemohou být komerčně pohodlné. Nešlo cestou nejmenšího odporu. Neprodávalo čtenáři jeho vlastní nevinnost. Neposkytovalo mu uklidňující iluzi, že všechny morální problémy leží daleko, u barbarů, extremistů, teroristů nebo špatně zvolených cizích vlád. Britské listy opakovaly: podívejte se také na to, co se děje s Palestinci; podívejte se také na to, co podporuje nebo omlouvá naše vlastní politická reprezentace; podívejte se také na to, co česká média nepokládají za dost naléhavé.

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi „informovat" a „dělat žurnalistiku". Informovat znamená napsat, že se něco stalo. Dělat žurnalistiku znamená pochopit, proč je důležité, že se to stalo, komu se to stalo, kdo má moc to popsat, kdo má moc to zamlčet, a proč se některé utrpení dostává do titulků s tváří a jiné jen do statistiky. Britské listy nebyly jediné, kdo o Gaze psal. Byly však jedním z mála českých médií, která se systematicky bránila proměně Palestinců v anonymní masu geopolitického neštěstí.

To neznamená, že každý titulek Britských listů musí být vzorem akademické zdrženlivosti. Některé titulky jsou úmyslně tvrdé, polemické, skoro křičící. Jenže i tady je třeba rozlišovat mezi tónem a funkcí. V prostředí, kde se realita změkčuje, může ostrý jazyk působit jako porušení etikety. Jenomže otázka není, zda se text chová salonním způsobem. Otázka je, zda se salonní jazyk nestal způsobem, jak nechat lidi umírat mimo záběr. Zdvořilost může být ctnost. Může však být i parfém na morální rozklad.

Britské listy se této pasti často vyhnuly. Publikovaly texty, které připomínaly konkrétní palestinské oběti, upozorňovaly na zdravotníky, na děti, na hlad, na pomoc, na kulturní a občanské iniciativy jako „Klezmer for Gaza", tedy i na skutečnost, že solidarita s Palestinci není opakem židovské kultury ani útokem na židy. To je v českém prostředí mimořádně důležité. Protože jednou z nejhorších intelektuálních leností současné debaty je představa, že existují jen dva tábory: bezpodmínečná podpora izraelské vlády, nebo antisemitismus. Mezi těmito dvěma karikaturami leží obrovské území skutečné humanistické politiky, židovských i nežidovských kritiků okupace, izraelských obhájců lidských práv, palestinských civilistů, mezinárodního práva a prosté lidské slušnosti.

Proto by Jan Čulík a Britské listy měli dostat uznání. Ne za to, že jsou „propalestinští", což je nálepka líná a v českém prostředí často používaná jako dezinfekční sprej proti nepohodlným faktům. Měli by dostat uznání za to, že v jedné z nejtěžších mediálních zkoušek posledních let trvali na univerzalitě civilního utrpení. Za to, že nečekali, až bude bezpečné říkat věci, které už byly dávno zřejmé. Za to, že v zemi, jejíž politická reprezentace patří k nejvěrnějším evropským spojencům Izraele, odmítli přizpůsobit morální zrak diplomatickému pohodlí. Za to, že připomínali Palestince nikoli jako problém, ale jako lidi.

Pokud takové uznání nepřijde z českého novinářského prostředí, mělo by přijít odjinud. Od evropských, britských, amerických, mezinárodních organizací, které ještě dokážou rozlišit mezi popularitou a odvahou. Novinářské ceny se rády udělují za odhalení něčeho skrytého. Jenže někdy je stejně důležité ocenit médium, které trvá na tom, že se nesmí skrývat to, co je vidět. Gaza nebyla tajemství. Byla na obrazovkách, v číslech OSN, ve zprávách humanitárních organizací, ve svědectvích lékařů, v záběrech zničených škol, nemocnic, bytů a stanových měst. A přesto bylo možné ji mediálně zmenšit, odsunout, zarámovat, neutralizovat, učinit snesitelnou.

Britské listy ji snesitelnou učinit odmítly.

To je podstata jejich zásluhy. V době, kdy se mnozí báli, aby nebyli obviněni z nepatřičné empatie, Jan Čulík a jeho listy praktikovali staromódní, tvrdohlavou a dnes překvapivě vzácnou novinářskou ctnost: dívat se na člověka jako na člověka, i když to publikum nechce slyšet. A právě za to se ceny nedávají dost často. Měly by se dávat.