Jak a proč Rusko prohrálo námořní válku s Japonskem v roce 1905
30. 12. 2025 / Boris Cvek
čas čtení
6 minut
Rusko
vydávalo na budování své námořní ozbrojené moci obrovské
peníze: jen na baltskou flotilu mezi lety 1895-1902 šlo 150 milionů
rublů, přičemž rozpočet ministerstva vzdělání byl v roce 1900
33,6 milionů rublů. Car Mikuláš s politováním konstatoval, že
Rusko musí budovat tři velké flotily, od sebe velmi vzdálené:
baltskou, černomořskou (podle mezinárodní dohody a s ohledem
na Turecko nemohla tato flotila ale opustit Černé moře, takže
pokud by Rusko chtělo operovat proti Britům ve Středomoří,
muselo tam poslat baltskou flotilu) a pacifickou. Čili je tu nějaký
objektivní stav světa, třeba geografie. Když Rusko chtělo
posílit pacifickou flotilu ve válce s Japonskem, muselo poslat
flotilu z Baltu přes celý svět.
Další
problém: posádky na flotile z Baltu byli špatně vycvičené,
špatně placené, špatně spojené společným duchem. Ruští
námořníci velkou část roku žili na pevnině v kasárnách,
nemohli rozvíjet ani schopnosti, ani soudržnost na moři. Kromě
toho byli sociálně odcizení od svých velitelů, kteří pocházeli
ze šlechtické třídy. Námořníci byli převážně z dělnického prostředí
a šířily se mezi nimi revoluční ideje. Ke vzpourám vedla špatná
kvalita jídla, ubytování, zacházení.
Další
rozměr: budování lodí bylo dlouho v rukou státu, ty fabriky
nebyly řízeny efektivně, všechno se táhlo, a v době
technologického rozvoje to, co bylo pomalu vybudováno, bylo už
zastaralé. Navíc platy byly nízké, takže dostat do služby a
udržet ve službě talentované, vzdělané, schopné lidi bylo při
konkurenci soukromého byznysu velmi obtížné. Námořník, který
uměl fungovat na parníku, byl žádaný pracovník pro soukromý
byznys, za velmi dobrou mzdu.
I
tak by ale Rusko zřejmě válku s Japonskem vyhrálo, kdyby bylo
agresivní. Car Mikuláš a jeho rádci ovšem vyhodnotili situaci na
východě tak, že budovaná námořní moc stačí na odrazení
Japonska od agrese, a obrátili svou pozornost ke stále se
zhoršující situaci kolem Turecka. Rusko bylo v nejhorším případě
připraveno okupovat východní pobřeží průlivů do Středomoří,
protože na nich ekonomicky záviselo. Mezitím Japonci vyhodnotili
situaci tak, že nebudou čekat, až Rusko dokončí další rozvoj
své pacifické flotily, a spustili agresi.
A
tady je další faktor: schopný ruský admirál Makarov, který byl
připravený reagovat na japonský úder ofenzívně, zemřel. Jeho
náhradník byl také poměrně schopný, ale soustředil se na
defenzívu a dril. Výsledkem byl naprostý debakl, jedna z
nejhorších porážek v dějinách námořnictví. I tak se Rusku
podařilo za obrovských, astronomických výdajů v miliardách
rublů znovu vybudovat silnou flotilu do první světové války. Zdá
se však, že to byl velký omyl, protože vojenské výdaje, pokud
jde o první světovou válku, měly směřovat jiným směrem. Uvedu
pár čísel: na přelomu století bylo Rusko třetí největší
námořní mocností na světě (ale ohrožovalo je hlavně rostoucí
Německo, nota bene v kombinaci s německou pozemní armádou):
Británie měla 460 lodí, Francie 391 a Rusko 229. V roce 1903 Rusko
dokončilo svou první ponorku.
K
citaci jsem si vybral paradoxní důsledky politiky zaměřené proti
protekci a pasáž o onom vynikajícím admirálovi, který mohl
možná Rusko i přes všechny jeho potíže dovést k vítězství
nad Japonskem (a možná by pak nebyla ani revoluce 1905, ani ta
1917), plus na závěr bilanci příčin fatálního selhání
ruského námořnictva:
„The
regulations introduced in 1885 to govern promotion and appointments
had a vicious offect on the navy. They were designed to combat
nepotism and to ensure that officers had adequate experience –
above all at sea – before being promoted. However, by rigidly
requiring specific terms of service at sea before promotion and
linking promotion in rank to the availability of specific posts in
ships the regulations totally backfired on the navy. To fulfil these
requirements officers jumped from ship to ship, in the process
weakening the efficient command structures and the sense of
solidarity which ought to reign in a ship's crew.
(…)
Makarov
was Russia's most brilliant admiral, who had climbed the promotion
ladder rapidly and solely on merit. As a young officer in the 1877-8
war with Turkey, he had organised and led torpedo attacks on Ottoman
ships, showing great courage and sklil (BC: oboje bych desetkrát
podtrhl!). Subsequently he had acquired a worldwide reputation as an
expert on strategy, tactics and oceanography (BC: inteligence,
vzdělání!). His arrival at Port Arthur to take over command of the
Pacific squadron after the surprise Japanese attack galvanised his
subordinates. Makarov's death at a moment when he was preparing the
fleet for offensive action was a huge loss which possibly had a
decisive influence on the outcome of the war. By contrast,
Rozhestvenskii (BC: nástupce Makarova) was a more equivocal figure.
As commander of the Seconf Pacific Squadron he showed great
organisational sklil in bringing ships round the world but at the
Battle of Tsushima his passivity contributed to the destruction of
his fleet. His rigidly authoritarian and centralised system of
command also discouraged his subordinates from showing initiative.
(…)
The
reasons for Russia's defeat were many. Most basically, having adopted
an aggresive policy in the Far East which risked war with Japan, she
proved unwilling and unable to deploy the necessary naval and
military forces to secure victory. Russian resources were badly
overstretched by her Far Eastern policy: this included not just
financial resources but also the navy's ability to take on major
strategic commitments and manage the big increase in ships and
personnel this required. In additon, never previously had Russia
engaged in a war where naval rather than military power was the key
to victory. In building and then deploying its naval forces the
Russian government failed fully to understand the implications of
this fact. Moreover, ships were built in a number of construction
programmes with contradictory roles and different enemies in mind.
Slow construction times and delays in adopting the latest technology
played a role too in an era when naval technology was developed at
bewildering and unprecedented speed. Lacking any recent wartime
experience, the navy also often failed to appreciate the operational
and tactical implications of this new technology.“
Dominic
Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia
1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015),
str. 585 & 587.
461
Diskuse