Asi začátkem sedmdesátých let – možná i o něco dřív – kamarád režiséra a scénáristy Eldara Rjazanova zažil prekérní situaci. V podnapilém stavu se octl daleko od domova, s pouhými patnácti rubly v kapse. Rjazanova tyto okolnosti nejprve inspirovaly k divadelní hře. Napsal ji spolu s Emilem Braginským, a pod názvem Rozhodně správná koupel, aneb Jednou na silvestra ji uvedla i některá divadla v tehdejším Československu. Autoři později přikročili k jejímu převedení do filmové podoby. Mimořádně šťastnou ruku měli zejména při volbě hudebního skladatele. Armén Mikael Tariverdijev (Chačaturjanův žák), který patří k legendám sovětské filmové hudby, celý projekt velmi citově obohatil. Dvoudílný televizní film Ironie osudu, aneb Rozhodně správná koupel se v premiéře vysílal 1. ledna 1976. A hned po prvním uvedení bylo zřejmé, že vznikla ruská novoroční klasika. Oblíbil si ji i tehdejší kremelský vládce Leonid Brežněv, přestože už sama podstata zápletky se (přinejmenším) se zdviženým obočím pousmívá nad jistým jevem, provázejícím jeho éru.

První díl začíná krátkou animovanou sekvencí Vitalije Peskova, která zesměšňuje panelákovou uniformitu, stejně jako bezmyšlenkovitost mocných, a obsahuje i mrazivě působící scénky. V představě paneláků, jež zaplaví celou zeměkouli, se lehce projevuje ruské velikášství i samočinná geografická izolovanost východního bloku. Ale hlavně tato část upozorňuje na hyzdění mnoha krásných míst, a bohužel i na jejich nenávratné mizení, ve jménu prefabrikované architektury. 

Filmový příběh vychází z představy, dovedené do absurdna – že totiž v nových, shodně nazvaných ulicích různých měst se nacházejí shodné domy, v nich shodné byty – a že dveře stejně očíslovaných bytů (například v Moskvě a tehdejším Leningradu, tedy v dnešním Petrohradu) jsou vybaveny dokonce i stejnými zámky. Také osudy dvou hlavních postav se v důležitých ohledech shodují. Oběma je kolem pětatřiceti a patří mezi inteligenci. Oba bydlí se svými chápajícími ovdovělými matkami... a mezigenerační vztahy fungují tak dobře, jak to jen jde; jinými slovy – v této rovině se udržují pevné (a vůbec ne násilné) vazby. Hrdina i hrdinka vykonávají důležitá povolání; velmi zodpovědně, a přitom beze skrytých ambicí na vedoucí postavení. Milostné vztahy ale jednomu ani druhému nevycházejí. Nyní oba chtějí „za minutu dvanáct" vstoupit do manželství. Bohužel s panovačnými partnery, které ve skutečnosti nemilují. 

Zápletka se vyznačuje poměrně jednoduchou hlavní linkou. Chirurg Žeňa se chystá strávit Nový rok se svou snoubenkou Galjou, která ho přemluví k oslavě pouze ve dvou. Předpokládaný, ale vnitřně nespokojený ženich o to raději na chvíli odchází do sauny v městských lázních („v báni" – což je jeden z ruských společenských fenoménů). Dodržuje tak tradici každoročního silvestrovského setkání se třemi spolužáky. Jeden z nich ale v aktovce ukrývá dvě láhve vodky, o jejichž obsah se všichni čtyři spravedlivě rozdělí. Jiný člen nerozlučného kvarteta se chystá ještě téhož večera odletět do Leningradu. Tehdy na letenkách scházela jména cestujících, a s přispěním této reálie je do letadla vzápětí omylem posazen Žeňa. Po příletu dává taxikáři svou adresu, a protože i klíč funguje, ocitá se zmatený lékař – toho času mimo službu – v identickém bytě, který mu však nepatří... a ve kterém usíná vyčerpáním. Vzápětí přichází majitelka bytu Naďa – učitelka ruského jazyka a literatury. V duchu komedie omylů a jejích zásad propuká série nedorozumění, která svými prudkými reakcemi přiživuje nejen Galja (jíž se Žeňa předtím přiznal, že jednou utekl před „chomoutem" právě do Leningradu), ale i Nadin chorobně žárlivý snoubenec Ippolit. Naopak v příznivé rovině ději nahrávají dvě Nadiny nic netušící kolegyně plus kamarádky. Žeňa (který mezitím stačil vystřízlivět) a Naďa postupně objevují své společné jmenovatele, a poznávají, že se během čím dál srdečnějších rozmluv cítí tak uvolněně, jak se jim to v žádném předchozím vztahu nepodařilo. Navíc poprvé získávají částečný nadhled nad dřívějšími mezníky svých dosavadních osudů. Také příležitostné hádky, nesené z jedné i druhé strany čerstvě probuzeným temperamentem, se víc než vyvažují silnými okamžiky souznění. V řádu hodin – a možná dokonce minut – však sebelítostivý i záludný výstup opilého Ippolita Naďou hluboce otřese. Navíc neviděla, jak býval Žeňa sešněrovaný tváří v tvář Galje – nevěří, že o svém novém prožitku štěstí řekl pravdu..., a před jeho odletem se tedy oba domněle rozcházejí. Nakonec jen do chvíle, kdy Naďa ve svém bytě objeví Žeňovu aktovku s metličkou ze sauny, a sama také odcestuje do Moskvy za svou novou, tentokrát opravdovou láskou.

Většina filmu se natáčela v Moskvě. Dva panelákové byty, v nichž vznikly interiérové scény, se ve skutečnosti nacházejí pouze několik set metrů od sebe. Ohledně opileckých výjevů zlí jazykové tvrdí, že se pánové nejprve skutečně namazali. Údajně dostali důtku, dvojitá epizoda (v sauně, a pak na letišti) se natáčela znovu... aby prý ve filmu nakonec zůstalo původní – vpravdě autentické – provedení. Sám režisér si pak už nepochybně vychutnal vedlejší roli otráveného cestujícího, kterému Žeňa v letadle padá na rameno.  Představitelce Nadi – polské filmové hvězdě Barbaře Brylské – bylo v době natáčení 34 let, stejně jako její postavě, a film ji zachytil na vrcholu půvabu. Ačkoli vůči Andreji Mjagkovovi, jenž hrál Žeňu, žádnou přitažlivost necítila, na natáčení chodila výborně připravena. Nemohla však svou ruštinu zbavit silného přízvuku; v konečné podobě ji proto dabovala herečka Valentina Talyzina (zároveň představitelka Nadiny kamarádky Valji). Zhudebněným básním, zpívaným za doprovodu kytary (jež mají žánrově blízko k folku) propůjčili své hlasy ikona sovětské populární hudby Alla Pugačovová a písničkář Sergej Nikitin. Představiteli Ippolita Juriji Jakovlevovi se povedla legendární improvizace, když původně moralizující repliku „To je ale hnus – to je ale hnus..." ještě rozšířil o kulinářský dodatek „... ta vaše ryba v aspiku." Poukázal tak na mezery Nadina kuchařského umění – tedy vlastně na nedokonalost, která zlidšťuje. Pro některé z účinkujících bohužel tento projekt patřil k posledním. V prvé řadě to platí pro Ljubov Dobržanskou – představitelku Žeňovy matky.  (Mimochodem – ve filmu se jmenuje Marja Dmitrijevna, stejně jako vedlejší postava v Tolstého románové epopeji Vojna a mír – rázná, a zároveň přemýšlivě opravdová).