Evropa ztratila veškerou důvěryhodnost na Blízkém východě
19. 12. 2025
Evropa, odsunutá Trumpem na vedlejší kolej, zaneprázdněná Ukrajinou a poškozená svým nemorálním postojem k Gaze, může stále pomoci stabilizovat své sousedy ve východním Středomoří.
Rok po svržení syrského diktátora Bašára Asada vystoupil bývalý džihádistický bojovník a současný syrský prezident Ahmed al-Sharaa na fóru v Dauhá, kde obratně odrážel otázky týkající se jeho kontroverzní minulosti a nastínil složitou cestu své země k participativnímu systému založenému na pravidlech. Při poslechu mě napadlo, že ačkoli role Evropy na Blízkém východě byla vážně poškozena jejím nemorálním postojem k válce v Gaze a jejím vlastním vyloučením z jaderné diplomacie s Íránem, Evropané stále mají co říct, pokud jde o její sousedy ve východním Středomoří.
Evropský svět se obrátil vzhůru nohama kvůli spojenectví Washingtonu s Moskvou v ukrajinské válce a transatlantickému rozkolu, protože Trumpova administrativa zachází s Evropou jako s protivníkem. Dalším rozměrem tohoto převratu je rostoucí irelevantnost Evropy na Blízkém východě. Pouze pokud Evropané přijmou, že minulost je za nimi, mohou doufat, že znovu získají konstruktivní nezávislou roli v tomto regionu.
Po suezské krizi v roce 1956, která znamenala konec evropské koloniální nadvlády na Blízkém východě, se Evropané smířili s tím, že budou hrát druhé housle za USA. Washington měl hlavní slovo a evropské vlády a veřejné mínění s ním ne vždy souhlasily – nejvýrazněji tomu tak bylo během války v Iráku v roce 2003. USA přesto obvykle vyzývaly Evropu, aby podpořila jejich iniciativy, a Evropa nakonec vždy vyhověla.
Společenská smlouva, na které byly založeny transatlantické vztahy, kdy Evropa byla chráněna bezpečnostním deštníkem USA, činila tuto dohodu výhodnou. To neznamenalo, že evropské vlády neměly na Blízkém východě žádný vliv. Hrály klíčovou roli během mírového procesu v Oslu, kdy podporovaly Organizaci pro osvobození Palestiny jako zárodek vznikajícího státu. Ještě působivější bylo, že evropská diplomacie trpělivě prosazovala multilaterální úsilí, které nakonec vedlo k jaderné dohodě s Íránem. V každém případě však role Evropy – i když byla v rozporu s Washingtonem – směřovala k podpoře vedoucí role USA v regionu a zároveň k zmírnění jejích hegemonistických excesů. Někdy byla Evropa úspěšná, často však selhala. Politický rámec však zůstal nezměněn.
Tento rámec již neexistuje. Evropa se stáhla ze Středního východu, pohltila ji válka na vlastním kontinentu. Konflikt na Ukrajině nejenže pohltil většinu zahraničněpolitické kapacity Evropy, ale také zkreslil její politický pohled na Blízký východ. Zajištění podpory USA na Ukrajině, zejména za vlády Donalda Trumpa, vyžadovalo nekritické přijetí regionální politiky Washingtonu, včetně nelegálního bombardování Íránu. Írán, dlouho považovaný za problematický kvůli porušování lidských práv, proxy silám a jadernému programu, se v očích Evropy náhle stal protivníkem kvůli svému strategickému spojenectví s Ruskem.
USA již nepovažují Evropu za svého hlavního partnera na Blízkém východě. S nástupem regionálních aktérů – zejména států Perského zálivu a Turecka – Washington nyní přímo spolupracuje s Rijádem, Dauhá, Abú Dhabí nebo Ankarou. Odsunutí Evropy na vedlejší kolej bylo patrné již za vlády Joea Bidena, a to především kvůli její irelevantnosti, kterou si sama způsobila. Za vlády Donalda Trumpa se toto vyloučení stalo trvalejším, protože jeho administrativa se snaží Evropu ještě více vytlačit na okraj.
Regionální aktéři nevolají po návratu Evropy. Nejvýznamnější je, že její tvrdohlavé a nemorální odmítání využít svůj vliv k ukončení ničivé války Izraele v Gaze zničilo i tu malou důvěryhodnost, která jí ještě zbývala. Když německý kancléř Friedrich Merz upřímně poznamenal, že Izrael dělá pro Evropu „špinavou práci“ v útoku na Írán, přetvářka zmizela. Evropa již nebyla obviňována z dvojího metru; až na několik výjimek – jako Španělsko, Norsko, Irsko a příležitostně Francie – byla vnímána jako země, která nemá žádné standardy. Nemá už ani vliv, ani zásady: Evropa byla prostě vymazána z mapy.
Dnes žádná naděje na trvalé příměří v Gaze, nebo dokonce pokrok směrem k palestinskému státu, nevychází z evropských snah. Evropští lídři se nadále schovávají za Trumpův mírový plán a vyhýbají se jakémukoli vlivu, který by mohli na Izrael uplatnit.
Omezená naděje, která existuje, pochází z katarského zprostředkování, přičemž klíčovou roli hrají Turecko, Saúdská Arábie a Egypt. Podobně, pokud se v budoucnu obnoví diplomacie mezi USA a Íránem, evropské vlády tento proces nepovedou. Skupina E3 – Francie, Německo a Velká Británie – podkopala svou vlastní pozici tím, že spustila sankce vůči Íránu, čímž fakticky ukončila jadernou dohodu, společný komplexní akční plán, na jehož vyjednání se podílela.
Jakýkoli pokrok nyní závisí na sblížení mezi státy Perského zálivu a Íránem, zejména na potenciální roli Saúdské Arábie při usnadňování rozhovorů mezi Washingtonem a Teheránem. Stručně řečeno, v nejnaléhavějších otázkách Blízkého východu – izraelsko-palestinském konfliktu a Íránu – mohou evropské vlády v nejlepším případě podporovat snahy Perského zálivu ovlivnit Trumpa. Tato podpora je důležitá, zejména v Gaze, kde by mohlo dojít ke zhroucení křehkého příměří, pokud se Trumpův plán zastaví. Role Evropy v regionu však byla snížena na status třetího řádu.
Blízký východ však zůstává sousedem Evropy a bylo by naivní předpokládat, že Evropané mohou zůstat navždy stranou. S omezeným manévrovacím prostorem by se Evropa měla soustředit na širší oblast Levantu – konkrétně na Libanon, Irák a Sýrii. Všechny tři země jsou extrémně zranitelné. Libanon prochází složitým reformním procesem a neustále mu hrozí válka, protože Izrael nadále okupuje pět předních pozic v zemi. Iráku se podařilo vyhnout se nedávným otřesům v regionu a usiluje o křehkou rovnováhu, protože se snaží o větší autonomii, aniž by si znepřátelil Teherán. Sýrie zůstává křehká, protože se snaží skloubit spravedlnost a sociální soudržnost a zároveň čelí expanzivnímu a agresivnímu Izraeli.
Diskuse