Okamura v čele Sněmovny je jako instalace v Národní galerii: nikdo si není jist, zda jde o vtip, nebo o manifest
31. 10. 2025
/
Fabiano Golgo
čas čtení
3 minuty
Je
to příznačné, že Tomio Okamura se do čela Poslanecké sněmovny nedostane
revolucí, ale podpisem. Jednoduchým úkonem ruky. Poslanci ANO, SPD a
Motoristů připojili své jméno pod dodatek koaliční smlouvy, v níž se
zavazují zvolit ho předsedou. Žádné velké drama, žádné principy – jen
tichá administrativa. Demokracie se, jak se zdá, stala formulářem, kde
se místo vůle podepisuje závazek. Existuje něco více českého než
revoluce na podpis?
Tento okamžik není o jedné osobnosti. Je to o
společnosti, která se unavila – z kompromisů, z rozumu, z nudy
středního proudu. A když se unaví, hledá někoho, kdo ji probudí. Někdo,
kdo řekne nahlas to, co se říkat nemá, a s úsměvem k tomu přidá pár
cizokrajných přísad. Česká politika se rozhodla, že tímto probuzením
bude muž, který už léta křičí, že systém je zkažený – a teď se sám stává
jeho nejvyšším představitelem. V tom je ironie, která by potěšila i
Kafku.
Je to experiment, který ukáže, jak daleko se dá posunout
hranice mezi institucí a spektáklem. On sám jistě začne mluvit o „obrodě
demokracie“, o „návratu moci lidu“ a o „přímém hlasu občanů“. Ale v
reálu půjde o cosi zcela opačného: centralizaci pozornosti, proměnu
parlamentu v jeviště, kde hlavním smyslem není rozhodovat, ale být
viděn.
Představme si, co nás čeká. Každé jednání se promění v
estrádu, v níž se národ dozví, že pravdu má jen jeden muž s mikrofonem.
Možná vznikne nový formát —
Předseda mluví k národu — kde Okamura
vysvětlí, že opozice je „překážkou lidové vůle“ a že Evropská unie je
jen luxusní vězení pro Čechy s pasem. Můžeme se těšit na ceremoniály
„národních týdnů“, na projevy, kde se střídá čeština s japonským
příměrem a patosem internetových memů. A když se ho někdo zeptá na
ústavní tradice, odpoví pravděpodobně tím, že „tradiční je jen poctivý
Čech“.
Problém není ani tak v Okamurovi samotném. Ten je jen
symptomem většího kulturního úpadku, v němž se fakta zaměňují za emoce a
státnická odpovědnost za výkřik. To, že se stal přijatelným partnerem
hnutí ANO, svědčí o hlubší nemoci českého středu: o ochotě splynout s
jakoukoli silou, která zaručí přežití u moci. Když se politická kultura
unaví, začne ztrácet imunitu – a do institucí se dostanou ti, kteří se
dřív museli spokojit s Facebookem.
Ano, můžeme se tvářit, že jde
jen o funkci. Předseda Sněmovny přece není prezident, řeknou realisti.
Jenže symbolika je mocnější než pravomoci. Předseda parlamentu je tváří
demokracie, její dikcí, jejím tónem. A od příštího týdne bude tento tón
připomínat spíš megafon než violoncello.
Česká republika právě
vstoupila do nové éry — do éry ironické normalizace, kde se extrém stává
rutinou. Až se příště někdo zeptá, jak se to mohlo stát, odpověď bude
jednoduchá: pomalu, beze slov, podpisem pod smlouvu.
A možná, až
Okamura poprvé usedne za předsednický stůl, zazní jeho úvodní věta:
„Vítejte v přímé demokracii.“ A někde v hloubi Sněmovny se ozve tichý
smích historie.
7973
Diskuse