Odkaz generála Svobody

22. 8. 2025 / Milan Mundier

 

Voják, ale ne politik

Ludvík Svoboda bývá dodnes některými lidmi kritizován za to, že se po druhé světové válce stal loutkou komunistického režimu, že nechal „na holičkách“ generála Heliodora Píku a že se po 21. srpnu 1968 podílel na budování tzv. normalizace. Takovýto pohled je ovšem velmi zjednodušující. Ludvík Svoboda byl v prvé řadě voják, loajální důstojník předmnichovské republiky a sympatizant T.G. Masaryka a Edvarda Beneše. V první světové válce bojoval coby legionář za vznik samostatného Československa, v té druhé pak za jeho obnovu. Byť v poválečných vládách jako ministr národní obrany „reprezentoval“ komunistickou stranu, rozhodně se nedá říci, že by se plně ztotožňoval s jejími ideály. Dokazuje to už jeho působení v době druhé světové války, kdy se v Buzuluku podílel na formování československé jednotky, která se posléze zapojila do bojů na východní frontě. Svoboda si přál, aby v ní platila stejná pravidla jako v předmnichovské armádě. Nesouhlasil s tím, aby její členové mohli vstupovat do politických stran, a protestoval i proti zavádění systému politických komisařů. Po dobu války byl navíc bedlivě sledován Bedřichem Reicinem, fanatickým komunistou a pozdějším šéfem Obranného zpravodajství (OBZ). Ten pečlivě zaznamenával všechny jeho „prohřešky“.

Během komunistického převratu, k němuž došlo v poválečném Československu dne 25. února 1948, zachovával Svoboda věrnost prezidentu Benešovi a ideálům předmnichovské republiky. Změna politického režimu v něm vzbuzovala určité obavy. Unavený Beneš chtěl bezprostředně po ní abdikovat, pak ho ale v Sezimově Ústí společně s generály Antonínem Hasalem a Karlem Klapálkem navštívil Ludvík Svoboda. Tito tři bývalí legionáře žádali Beneše, aby ve své funkci ještě po nějaký čas setrval. Měli totiž informaci o tom, že generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský a šéf OBZ Bedřich Reicin mají vypracovaný seznam generálů, kteří mají být zatčeni a posléze uvězněni. Beneš svým návštěvníkům vyhověl a intervenoval u předsedy vlády Klementa Gottwalda. Vězením ohrožené generály se tak nakonec podařilo zachránit.

Podobným způsobem se Svoboda choval až do roku 1950, kdy byl z čela ministerstva národní obrany (MNO) odvolán. Komunistická strana se snažila provádět čistky v armádě, přičemž Svoboda se jí v tom pokoušel zabránit. Když měl být z armády propuštěn zkušený důstojník, argumentoval Svoboda tím, že se jedná o nepostradatelného odborníka. Když měli komunisté naopak políčeno na mladého důstojníka, bránil ho Svoboda s tím, že ještě může být „převychován“. Jeho snahy sice nebyly vždy korunovány úspěchem, celkově se mu ale dařilo politické tlaky na armádu dlouho mírnit. V dubnu 1950 byl ovšem Svoboda z čela MNO odvolán. Stížnosti, které na něj do Moskvy posílali Reicin a náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty Jaroslav Procházka, učinily Svobodu v očích Josifa V. Stalina krajně nedůvěryhodným. Novým ministrem národní obrany se tak stal Gottwaldův zeť Alexej Čepička.

Věřil v nezávislou justici

První známou obětí komunistického režimu se v roce 1949 stal generál Heliodor Píka. Během druhé světové války působil Píka jako velitel Československé vojenské mise v Sovětském svazu. Byl tedy dokonale obeznámen s fungováním sovětské zpravodajské služby – alespoň tak to bylo Reicinovi řečeno. Píka věděl, jaké nebezpečí mu ze strany komunistického režimu hrozí, přesto ale odmítl odejít do třetího exilu. Dne 5. května 1948 byl tedy zatčen a následně obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti. Svobodovi bývá mnohými zazlíváno, že nenavrhl, aby byla Píkovi udělena milost. Skutečnost je ale trochu jiná. Svoboda naivně věřil, že v Československu stále ještě existuje nezávislá justice, tudíž soudy musí nutně dojít k závěru, že se Píka ničeho protizákonného nedopustil. Nepodpořil tedy udělení milosti ve věci soudního procesu. Během něj pak na Píku vypracoval kladný posudek.

Soudní proces s generálem Píkou byl ale samozřejmě vykonstruovaný. Dne 29. ledna 1949 byl Heliodor Píka odsouzen k trestu smrti oběšením. Jeho rodina podala žádost o milost, načež Svoboda ji podpořil. Dokonce v této věci intervenoval u prezidenta Klementa Gottwalda. Jeho úsilí však bylo marné. Píka byl dne 21. června 1949 popraven. O sedmnáct let později navštívil jeho syn Milan generála Svobodu, který v té době působil ve Vojenském historickém ústavu (VHÚ). Svoboda mu doporučil, aby podal žádost o rehabilitaci svého otce, a slíbil, že ji podpoří. Jen málo chybělo k tomu, aby této žádosti nebylo vyhověno. Generál Josef Širůčka, zástupce náčelníka Hlavní politické správy, dospěl k závěru, že Heliodor Píka se sice nedopustil ničeho, kvůli čemu by měl být odsouzen k smrti, ale současně podnikal kroky, které byly namířeny proti komunistickému režimu. Když byl ale Ludvík Svoboda zvolen prezidentem, rehabilitaci generála Píky už nic nestálo v cestě.

Bál se krveprolití

V době, kdy byl Ludvík Svoboda zvolen do funkce prezidenta, těšil se obrovské důvěře obyvatel. Stále ještě byl totiž vnímán jako válečný hrdina – a některými i jako symbol předmnichovské republiky. Pak ale přišel 21. srpen 1968. Do Československa vtrhla vojska zemí Varšavské smlouvy a pražské jaro ze dne na den skončilo. Členové ÚV KSČ byli uneseni do Sovětského svazu a v zemi zavládl chaos. Bezprostředně poté navštívila Svobodu delegace, v níž nechyběl ani Vasil Biľak. Její členové naléhali na Svobodu, aby ustanovil dělnicko-rolnickou vládu. Ten to ale striktně odmítl a odletěl do Moskvy. Bylo mu jasné, že se situaci v Československu nepodaří uklidnit, dokud jeho nejvyšší političtí představitelé nebudou propuštěni. Svojí cestou do Moskvy prokázal Svoboda jak velkou odvahu, tak jistý smysl pro politickou realitu.

Podpis osudného Moskevského protokolu dnes řada lidí považuje za velké selhání Svobody, Dubčeka a dalších politických představitelů Československa. Svoboda si ale v této věci kritiku rozhodně nezaslouží. Věděl, co je to válka (účastnil se krvavých bojů u Dukly), věděl, k čemu došlo v Maďarsku roku 1956. Současně velmi dobře znal tehdejší politické představitele Sovětského svazu, a to včetně Leonida Brežněva. A rozhodně o nich neměl žádné iluze. Pokud jde o obvinění, že se Svoboda podílel na budování normalizace, ani s ním nelze vyjádřit souhlas. Ústava jasně vymezuje, jaké pravomoci má prezident, to za prvé. Za druhé, zdravotní stav Ludvíka Svobody se v nadcházejících letech natolik zhoršil, že už nemohl dělat vůbec nic. Bylo mu dokonce zakázáno vydat druhý díl svých pamětí Cestami života, protože by mohly obsahovat informace vrhající špatné světlo na Sovětský svaz. Dne 28. května 1975 byl generál Ludvík Svoboda zbaven funkce prezidenta pro zdravotní nezpůsobilost. Přesto je velké štěstí, že ho naše země měla. Nebýt něj, ubíraly by se její dějiny jinou, o poznání krvavější cestou.