Kriminalizace komunismu nechrání českou demokracii, ale podkopává ji

22. 7. 2025 / Muriel Blaive

 

V české společnosti stále nedošlo k řádnému vyrovnání s komunistickou minulostí v trestněprávní rovině. Jak, mimo jiné, vyplývá z přiloženého společného prohlášení, ve společnosti i v zákonných normách je pozorovatelná disproporce mezi postihem nacismu a postihem komunismu. Cílem tohoto pozměňovacího návrhu je, alespoň částečně, napravit tuto disproporci.

Ideologická motivace této novely je zcela zřejmá: jde o přepisování dějin ve prospěch politických cílů. Jak jsem již dříve argumentovala, ztotožňování nacismu a komunismu v československém kontextu znamená relativizaci nacistických zločinů: naznačovat, že oba režimy způsobily srovnatelné utrpení, není jen historicky nepřesné, ale trivializuje to holokaust. Připomeňme, že oběti nacismu v Československu početně výrazně převyšují oběti komunismu (360 000 oproti 4 500). Všechny oběti komunismu si zaslouží empatii a uznání – stejně ale jako všechny oběti nacismu. Soutěžení v utrpení není cestou ke spravedlnosti ani náhradou za skutečné historické porozumění.

Je velmi pochybné, že by dnes v České republice někdo ohrožoval demokracii propagací komunismu. Skutečným cílem této novely je poskytnout příležitost institucím, jako je Ústav pro studium totalitních režimů, Muzeum paměti 20. století a Platforma evropské paměti a svědomí – všem těmto subjektům, které v posledních letech ztrácejí veřejný kredit a společenský význam – aby obnovily svůj vliv tím, že do zákona prosadí úzce vymezený, ideologicky motivovaný výklad dějin.

Někteří mezi českými politickými a intelektuálními elitami bagatelizují obavy z této novely s tvrzením, že jde pouze o symbolické gesto. Právě v tom ale spočívá její nebezpečnost: ustanovení trestního zákoníku nemají být symbolickými prohlášeními, ale právními nástroji. Zacházet s nimi jinak znamená podkopávat samotné základy právního státu.

Politické elity mají dlouhodobou tendenci instrumentalizovat historické zákony

Ve svém vystoupení na konferenci Memory Studies Association v Praze, která se shodou okolností konala rovněž 17. července 2025, jsem se zabývala právě tím, že někteří čeští právníci, které jsem v poslední době zpovídala, interpretují zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, který tehdejší komunistický režim prohlašuje za „protiprávní“, „zločinný“ a „nelegitimní“, jen jako „proklamační“ a tedy ve své podstatě „bezvýznamný.“

Ve svém příspěvku jsem tvrdila, že právě tento „bezvýznamný“ zákon z roku 1993 měl ve skutečnosti až do dnešních dnů zásadní vliv na to, jak je psána historie komunismu a jak je komunistická minulost v České republice připomínána. Čím více času uplynulo, tím více je česká společnost prezentována jako kolektivní oběť. O to víc je ale do pozadí vytlačována nepříjemná otázka spolupráce s komunistickým (nebo nacistickým) režimem, případně přizpůsobení se mu – ta je pohodlně zametána pod koberec. Jak jsem opakovaně psala v Britských listech, Milada Horáková je prezentována jako osoba „zavražděná komunisty“ (namísto toho, aby se připomínalo, že byla popravena celým aparátem tehdejšího československého státu); film Vlny vykresluje Pražské jaro roku 1968, jako by šlo o stalinistické období, a přitom operuje s nepodloženými čísly o represích („5 800 poprav“ – kde a kdy?); a nová učebnice Soudobé dějiny, která měla nabídnout určitý kritický odstup a historickou reflexi, byla stažena z oběhu novým ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů.

Zákony by neměly být přijímány pro veřejné pobavení. Pokud zákonodárce přijímá právní normy, které sami právníci označují za symbolické, deklaratorní nebo irelevantní, neposiluje tím demokratické normy, ale naopak je oslabuje.

Je česká společnost skutečně připravena dohlížet na paměť genocid po celém světě?

Další otázkou je územní působnost takových právních ustanovení. Zastánci zákonů, které kriminalizují popírání genocid kdekoli na světě, právem argumentují, že genocidy podkopávají univerzální lidská práva a mohou podněcovat nenávist kdekoli, a proto by měly být postihovány všude. Takové zákony podle nich vyjadřují mezinárodní solidaritu a odpovídají sdíleným právním standardům, jaké prosazuje například Evropská unie nebo Mezinárodní trestní soud.

Přestože tyto argumenty mají nepochybně svou morální váhu, narážejí také na zásadní právní a praktické problémy. Uplatňování národního trestního práva na popírání zločinů, které se odehrály v jiných jurisdikcích, může vést k narušení legitimity takového zákona. Otevírá to prostor pro selektivní uplatňování a může to mít ochlazující efekt na legitimní historické debaty, zvláště když jsou některé skutečnosti stále předmětem odborných diskusí. Kdo vážně věří, že česká justice je intelektuálně, institucionálně a politicky připravena posuzovat výroky o genocidách a válečných zločinech ve Rwandě, Dárfúru, Kambodži, Arménii nebo Namibii?

Riziko dvojího metru je také reálné: státy mají tendenci připomínat si ty zločiny nebo genocidy, které jsou pro ně nějak významné – obvykle kvůli své časové nebo geografické blízkosti – zatímco jiné přehlížejí. Vezměme si příklad koloniálních zvěrstev nebo transatlantického obchodu s otroky, za které by se čeští občané zřejmě nikdy necítili být odpovědní. A i samotné státy, kterých se tyto události přímo týkají, často nejsou schopny regulovat historickou paměť tak, aby to bylo jak historicky konzistentní, tak zároveň zbavené politických zájmů: například Francie kriminalizuje popírání holocaustu, ale zároveň přijala zákon, který vyzdvihuje „pozitivní aspekty“ jejího koloniálního panství.

Nové ustanovení v § 403 trestního zákoníku je navíc zbytečné vzhledem k tomu, že § 405 už dnes kriminalizuje popírání, ospravedlňování či schvalování genocidy, válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti spáchaných nacisty, komunisty nebo jinými pachateli. Pokud by se takových zločinů v Československu dopustili komunisté – což dosud nebylo právně uznáno a není mi známo, že by o to někdo usiloval – postačilo by plně stávající znění zákona.

Za pozornost naopak stojí, že západní historici se postavili proti prvním zákonům, které kriminalizovaly popírání holokaustu, když byly přijímány na konci 80. a v 90. letech – nikoli proto, že by zpochybňovali existenci holokaustu, ale protože si byli velmi dobře vědomi rizika politického zneužití takového „dohlížení na paměť.“ Českou veřejnost může zaujmout, že to byl právě komunistický poslanec Claude Gayssot, kdo vedl kampaň za zakotvení trestnosti popírání holokaustu ve francouzském právu – ustanovení, které bylo schváleno v roce 1990, právě když se v Československu zhroutil komunistický režim. Tentýž Gayssot dnes jistě s údivem zjistí, že princip paměťových zákonů, které tehdy prosazoval – bezpochyby v naději, že posílí pozici komunistů – je dnes využíván proti nim samotným. Ironie osudu se ukazuje v plné síle.

Nebezpečí politizace dějin

Ještě výraznějším příkladem nebezpečí politizace dějin je případ Gazy. Útrapy, kterým čelí obyvatelstvo Gazy, jsou již některými odborníky na genocidu, jako například Omerem Bartovem, označovány za „genocidu“ – a není vyloučeno, že se k tomuto hodnocení v budoucnu připojí i mezinárodní společenství. Mezinárodní trestní soud ostatně v listopadu 2024 vydal zatykače na Benjamina Netanjahua a Yoava Gallanta za „zločiny proti lidskosti“ a „válečné zločiny“, tedy dvě kategorie, které již nyní naplňují kritéria „hnutí prokazatelně směřujících k potlačení práv a svobod člověka“, jak jsou definována v § 403 českého trestního zákoníku. Znamená to snad, že by nyní české soudy měly začít trestně stíhat české občany a posílat je na pět let do vězení za to, že tvrdí, že se Izrael pouze brání? Absurdita politizování dějin by tím dosáhla vrcholu v zemi, která v drtivé většině podporuje Izrael. Tento hypotetický scénář především ukazuje, že západní demokracie čím dál více riskují záměnu legitimního politického nesouhlasu za trestný čin – a stále ochotněji trestají projevy, s nimiž mocní nesouhlasí.

Zastánci této novely mohou tvrdit, že cílí výhradně na totalitní nebo diktátorské ideologie. Jenže i v tomto ohledu je znění trestního zákoníku nebezpečně vágní, a jde daleko za to, co od členských států očekává Evropská unie. Bude vyjádření nostalgie po předlistopadovém sociálním zabezpečení považováno za trestný čin? Bude člověk vyšetřován za citaci Karla Marxe? Posílí českou demokracii, pokud bude europoslankyně Kateřina Konečná odsouzena na pět let vězení jen proto, že během volební kampaně „propaguje komunismus“? Nebylo by přece jen přiměřenější, a hlavně přínosnější, jednoduše jí oponovat, pokud s ní nesouhlasíme, a vyvrátit její argumenty například během veřejné televizní debaty?

Tato aktualizace trestního zákoníku je navíc z právního hlediska vnitřně rozporná. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) nadále legálně existuje, zatímco trestní zákoník kriminalizuje samotnou ideologii, na níž je její program postaven. Umožnit politické straně účast ve volbách a zároveň trestat její představitele či členy za podporu jejího programu vytváří značné riziko právní nesoudržnosti. I zde je to opět právní stát, kdo utrpí.

A nezapomínejme ani na širší důsledky: co kdyby se k moci dostal antikomunistický tvrdolín typu Pavla Žáčka? Stalo se už i podivnější. Kolik lidí by pak mohlo být na základě této novely obtěžováno nebo dokonce uvězněno za svou akademickou práci nebo veřejná vyjádření týkající se komunistické minulosti?

Závěr: Politické zneužívání českých dějin pokračuje

Řekněme to otevřeně: tento nový paragraf českého trestního zákoníku nemá nic společného s důslednou obranou paměti a spravedlnosti ve světovém měřítku. Jeho skutečným cílem je delegitimizace české levice, selektivní přepisování historie a posílení společenského a profesního kapitálu jeho navrhovatelů – zejména pak zdiskreditovaného Ústavu pro studium totalitních režimů, který se od roku 2022 marně snaží obhájit svou existenci a štědrý rozpočet poté, co tři čtvrtiny jeho zaměstnanců odešly nebo byly propuštěny a nahrazeny odborníky s pochybnými kvalifikacemi.

To, co tato aktualizace trestního zákoníku odhaluje, není nic jiného než politický oportunismus maskovaný jako legislativní odpovědnost. Tato malá, avšak závažná novela byla schválena v rámci rozsáhlé rekodifikace trestního práva, která zahrnovala i klíčové reformy, například redefinici domácího násilí, požadované Bruselem. Kdyby prezident Pavel odmítl zákon podepsat, byl by patrně obviněn z toho, že brání ochraně obětí násilí.

Přitom Petr Pavel je sám bývalý důstojník vojenské zpravodajské služby komunistické armády, což ho staví do absurdní pozice vůči této novele. Dalo by se tvrdit, že principiální rezignace z funkce by bývala vyslala silné poselství. Jeho kapitulace z něj však dělá jen dalšího prezidenta v řadě těch, kteří dali přednost politickému pohodlí před morální integritou. Jeho rozhodnutí je dalším potvrzením rostoucí normalizace vágní, ideologicky zabarvené a ve svém důsledku škodlivé legislativy. V tomto konkrétním případě se skupině aktivistů s minimální společenskou podporou, ale silným vlivem v elitních kruzích, podařilo unést českou demokracii, a zatím jim to prošlo.

Ještě však existuje možná cesta nápravy. Pokud by české soudy začaly tuto novelu skutečně uplatňovat, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) by zřejmě měla šanci na úspěch, neboť ESLP opakovaně zdůrazňuje zásadní význam svobody projevu, zvláště v oblasti politického a historického vyjadřování. Pokud ovšem mezitím neselže samotná evropská demokracie – což v dnešním klimatu již nelze zcela vyloučit.