„Měl jsem domov, byt, kariéru“… Anonymní autor deníku z Gazy o životě, který ztratil, a o své cestě do exilu

15. 7. 2025

 
Třicátník byl již dlouho zvyklý na to, co Palestinci v Gaze nazývají „situace“ – eskalace bojů mezi izraelskou armádou (IDF) a Hamásem. Brzy si však uvědomil, že tentokrát je situace jiná. Izraelská reakce si dosud vyžádala více než 57 000 mrtvých a 1,9 milionu lidí – 90 % obyvatel Gazy – bylo vysídleno.

13. října byli obyvatelé města Gaza vyzváni, aby se evakuovali a odešli na jih. „Je to jako v roce 1948,“ napsal deníkář s odkazem na Nakbu („katastrofu“), kdy bylo 700 000 Palestinců vyhnáno z nově nezávislého Izraele.

„Je to skupinová migrace,“ řekl.  „Mnoho lidí kráčí s dětmi a zavazadly, protože nenašli auto. Někteří odjíždějí autobusy, jiní na korbách nákladních vozů. Kdykoli vidí kráčet lidi, zvou je, aby nastoupili. Je Z toho mi srdce krvácí.“

Jeho deníky byly plné otázek. „Stane se abnormální normálním? Stačí k tomu dva týdny utrpení?“
 
Jako laskavý muž se ohlíží za tím, co tehdy napsal, a říká: „Vidím všechny ty otázky, které jsem si kladl. Tehdy jsem na ně neměl odpovědi. Teď jsem viděl, jak to dopadlo. A bylo to hrozné.“noty.

Perspektiva vydání těchto deníků, které vycházely v Guardianu po dobu šesti měsíců, celkem 48 textů, v knižní podobě mu způsobuje záchvaty paniky. Od října 2023 bylo v Gaze Izraelem  zabito více než 180 novinářů (některé zdroje uvádějí, že počet je blíže 210). Kniha je proto podepsána anonymně – ani ne pseudonymem.

Byl ideálním autorem, protože chtěl vyprávět příběhy, které z Gazy obvykle neslyšíme – o hudebnících, sportovcích, dokonce i o potížích palestinských mužů s pláčem.

O svém tehdejším životě říká: „Měl jsem domov, byt, kariéru, přátele, normální věci, nad kterými nikdo nepřemýšlí, jako třeba lékárník v mé ulici, který mi vydával léky s tím, že mu zaplatím při příští návštěvě.“

Je mu kolem třiceti a patří k intelektuálům v Gaze: Palestinci ze střední třídy jsou v celém Blízkém východě známí svým vzděláním. Jeho rodiče zemřeli a on žil se sestrou, kočkami a zlatou rybkou. „Před 7. říjnem bylo kolem mě mnoho míst, kde jsem byl šťastný, smál se a plakal,“ říká.

Jeho deníkové záznamy neobsahovaly sektářskou zuřivost, která se jako fosfor lepí na všechny názory na Izrael/Palestinu. Objevily se popisy reality lidí kolem něj, nevinných lidí, vyprávěné jeho jednoduchým poetickým stylem. Nyní hovoří o tom, jak důležité pro něj bylo vykreslit Palestince v Gaze jako normální lidi – zejména muže, kteří jsou často vnímáni jako monstra. „Muži jsou milí lidé, mají city. Nejsou to žádní mimozemšťané.“

Během prvních čtrnácti dnů války musel třikrát evakuovat, nejprve k příteli, pak k dalšímu příteli a když i oni museli odejít, do domu v městečku na jihu Gazy, který patřil muži jménem Ahmad, který je neznal, ale přesto je přijal.

„Moje sestra a já patříme mezi ty šťastné,“ napsal. Nešťastní byli ti, kteří se shromažďovali ve školách a na otevřených prostranstvích, kam jim nosil čerstvou vodu. „Škola už není vzdělávací institucí,“ napsal. „Je to doslova tábor.“

Psal o změnách v okolí. „Nejtěžší bylo rozhodovat se,“ říká dnes. „Znám lidi, kteří rozdělili své děti do různých domácností, aby v případě bombardování jednoho domu ostatní přežili. V mnoha případech to bylo správné rozhodnutí.“

Jeho zlatá rybka nepřežila, ale on a jeho sestra se snažili ze všech sil zachránit své kočky. Staly se motivem, který přilákal pozoruhodný počet čtenářů. Jejich záchrana, i za cenu vlastního ohrožení, se stala aktem víry a temným humorem. Jedna přítelkyně mu napsala, že vytvořila „modlitební bublinu“, aby ho ochránila, a on ji požádal, aby do ní zahrnula i kočky.

Byly i další příběhy: „Jdu s Ahmadem nakoupit nějaké věci do domu. Cestou potkáváme asi čtrnáctiletého chlapce, který jde s dvěma mladšími sestrami. V rukou drží neotevřené pytlíky s brambůrkami. Říká jim: ‚Snězte si ty brambůrky, než nás bombardují a zabijí.‘“

A samozřejmě přicházely i zprávy o úmrtích: „Jak se asi bál můj přítel? Objímal své dcery, když všechny zemřely?“

Sžil se se svou hostitelskou rodinou, i když jeho život byl všechno jiné než rutinní, a neustále vyjadřoval vděčnost za to, že má kde bydlet. V momentech zoufalství se uchyloval k básním, jako je například „Do Not Stand at My Grave and Weep“ od Mary Elizabeth Fryeové. „Nestůj u mého hrobu a neplač / Já tam nejsem. Nespím / Jsem tisíc větrů, které vanou.“

Byly chvíle intenzivního strachu, když poblíž dopadaly bomby nebo se uvažovalo o dalším stěhování. A byly chvíle, kdy vypadl internet a on zůstal izolovaný. Pak mu začaly přicházet znepokojené zprávy od čtenářů.

Nikdy však neztratil svou odvahu. „V sobě jsem měl strašlivé semínko naděje,“ říká dnes. „Nikdy nezemřelo. Ale rozhodnout se zůstat nadějný bylo velmi těžké a stálo mě to spoustu energie.“

Ahmadova rodina byla velká. Někdy bylo v domě až 35 lidí. Byla tam Ahmadova matka, babička tří dětí, které tam také žily. Udržovala všechny naživu a nějak dokázala připravit alespoň jedno jídlo denně.
 
„Děti v Gaze nemohly kvůli covidu chodit do školy,“ vypráví mi. „Pak přišla válka. Takže jsou tu osmileté děti, které neumí napsat své jméno. Babička věnovala každý den hodinu výuce svých vnoučat. Jak to, že není známá jako jedna z nejobdivuhodnějších osobností všech dob?“

Na začátku deníků se vrátil k tématu, že muži v Gaze pláčou: „Viděl jsem jednu zřícenou budovu, před kterou stáli tři muži a dívali se na ni, a z očí jim tekly slzy.“

Pak přišel den, kdy deníky skončily. Autor deníků, jeho sestra a kočky překročili jižní hranici Gazy a stali se exulanty. Požádal jsem ho, aby pokračoval v psaní, a on to udělal, ale už nechtěl své zápisky publikovat. Řekl, že je příliš snadno identifikovatelný a že nebezpečí zdaleka nekončí. „A co až se vrátím?“ zeptal se.

Cítil také obrovskou vinu, že se mu podařilo přežít a dostat se ven. „Ahmadova rodina, která nás ubytovala, je stále v Gaze. A víte co? V této velmi těžké době, kdy lidé hladoví, mi pokaždé, když s nimi mluvím, říkají: ‚Jsme v pořádku. Zvládáme to.“ A já vím, že to nezvládají – nezvládali to ani tehdy, když jsem tam byl. Ti úžasní lidé, kteří pomáhali ostatním, kteří přijali mě a mou sestru, proboha, budu jim navždy vděčný.“

Zastaví se, aby se vzpamatoval, a pak dodá: „Zdá se, že ti, kteří byli zabiti, měli štěstí, protože nemuseli vidět, co přišlo potom.“

O svém současném životě a místě pobytu nechce příliš mluvit, ale rád hovoří o exilu. „Je to, jako by vám vyrvali duši z těla,“ říká.

„Co jsme jako lidé, když ne naše příběhy, vzpomínky a okamžiky? Když jdete po ulici a vzpomínáte: ‚Tady jsem potkal své přátele‘, nebo: ‚Tady jsem držel za ruku někoho, koho jsem miloval‘, nebo: ‚Tady jsem plakal‘, nebo: ‚Tady jsem pohřbil svou matku‘. Když vám vezmou tyto věci, co vám zbude?“

Poté, co se staral o svou rodinu v Gaze, se nyní snaží postarat sám o sebe. „Přítel mi dal rostlinu a já dostal panickou ataku. Nemůžu se zavázat k péči o rostlinu.“

V současné době je obklopen dalšími uprchlíky a všiml si nové rozhodnosti. „Znám lidi, kteří se rozhodli rozvést. Když byli v Gaze, nemohli to kvůli tradicím udělat. Teď říkají: ‚Jsme na pokraji smrti, tak mě alespoň nechte žít život, jaký jsem chtěl.‘“

Jiní se vydali jinou cestou. Slyšel o lidech, kteří se dali na drogy, alkohol, sex „nebo ubližují lidem ve svém okolí, jsou fyzicky agresivní“. On se místo toho vrátil ke sportu. „Takže jsem zatím šťastný.“


A mezitím se jeho nálada mění z naděje v zoufalství. „Potkal jsem jednoho chlapa, ne z Gazy, který tvrdě pracuje, protože si chce pořídit byt, a řekl jsem mu: ‚Prosím tě, udělej si čas a vychutnej si život. Můžeš o všechno přijít během chvilky.‘“

Jeho naděje na návrat do Gazy slábnou. Říká mi, abych se podíval na satelitní snímky Gazy na Googlu. Podívám se a je to děsivé, ale on říká, že jde spíš o lidi.

Jeden můj přítel mluvil o tom, jak mohou být celé národy vymazány – například původní Američané nebo australští domorodci. „Odpověděl jsem mu: ‚Chceš mi říct, že za 100 nebo 200 let, když se lidé budou zamýšlet nad kulturou této země sousedící s Egyptem, řeknou: ‚No, žili tu lidé zvaní Gazané, ale pak přišla nová kultura. Měli bychom se těm Gazanům omluvit‘? Chceš mi říct, že skončíme jako věta v něčím příběhu?“

I když jeho instinktem bylo psát jako anonymní každý, nejde o deník nikoho. Je to jako deník světelného bodu, který se pohybuje temnou krajinou, jednoho z milionů světelných bodů, které jeden po druhém mizí.

Hodiny ukazují 1 hodinu ráno. Ptám se ho, koho nenávidí. „Věř tomu nebo ne, já nikoho nenávidím,“ říká. „Není v mé povaze nenávidět lidi.“

Ptám se na kočky. „Ach, ty jsou ale tlusté!“ Je pozdě, ale on chce pokračovat v rozhovoru. „Chybí mi dobrý spánek,“ říká.

Zdroj v angličtině ZDE