Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Americké bomby nad Laosem a Kambodžou

26. 6. 2025 / Daniel Veselý

Laos se ocitl ve vleku americké války ve Vietnamu. Je to patrně nejvíce bombardovaná země na světě v přepočtu na obyvatele. Záznamy amerického ministerstva obrany uvádějí, že americké letecké síly nad Laosem svrhly více než dva miliony tun munice (82). Americké letectvo na Laos shodilo zhruba takové množství munice jako během druhé světové války na Německo a Japonsko dohromady. USA intenzivně bombardovaly Laos v letech 1964 až 1973. V té době žilo v Laosu pouze dva a půl milionu obyvatel, takže na každého Laosana připadla téměř jedna tuna bomb. Hlavními cíli amerických bombardérů se stala archeologicky cenná oblast Planina džbánů v severní provincii Xieng Khouang a legendární Ho Či Minova stezka, spojující Severní a Jižní Vietnam jako tepna pro celonárodní odboj proti vnější agresi. Nejednalo se o neobydlené oblasti, ale o domovinu mnoha původních etnických menšin. V Laosu se na podzim roku 1950 zformovalo národnostní hnutí Pathet Lao, které se posléze připojilo k Vietminhu revoltujícímu proti francouzským koloniálním úřadům. Pathet Lao později spolupracovalo s Vietkongem a Severovietnamskou lidovou armádou (PAVN). Severovietnamská armáda ve spolupráci Pathet Lao podnikla invazi do Laosu v letech 1958 až 1959, aby zde na okupované laoské půdě zřídila Ho Či Minovu stezku. Noam Chomsky ve své obsáhlé stati A Visit to Laos v létě roku 1970 rozebírá pozadí americké intervence na laoské politické scéně právě v letech 1958 a 1959 (83). Chomsky definuje strategický záměr Washingtonu v Laosu následovně: udržovat rozsáhlou americkou intervenci do vnitřních záležitostí Laosu s cílem porazit povstalce z Pathet Lao a nastolit proamerickou královskou vládu (RLG). Samotná americká intervence zahrnovala mohutné bombardování, podporu proti-povstaleckých aktivit ze strany CIA a její civilní letecké složky Air America v oblastech kontrolovaných Pathet Lao, tajné operace CIA, vojenské operace armády RLG a přímou finanční podporu RLG, kupříkladu prostřednictvím programů pomoci a rozvoje (USAID). Tyto aktivity do značné míry porušovaly smlouvu o neutralitě, kterou Laos podepsal v roce 1962, konstatuje Noam Chomsky. Autor, jejž návštěva Spojenými státy devastovaného Laosu dojala k slzám, cituje korespondenta Far Eastern Economic Review přímo z laoské fronty: „Uprchlíci uvádějí, že bombardování zasahovalo především jejich vesnice. Americká letadla startující z thajských základen a letadlových lodí zničila většinu vesnic a měst na severovýchodě země. Obyvatelé regionu utrpěli těžké ztráty, bomby vypálily rýžová pole a zničily cesty. Uprchlíci z Planiny džbánů říkali, že je v loňském roce americká letadla bombardovala téměř denně. Běženci konstatovali, že většinu posledních dvou let strávili schovaní v jeskyních, jámách a tunelech.“

Howard Zinn cituje svědka americké vzdušné mašinérie a autora knihy Voices From the Plain of Jars: Life Under an Air War (84) v Laosu, sociologa Freda Branfmana. Popisuje život v éře největšího a nejdelšího bombardování civilních cílů v dějinách, po němž v Laosu zůstalo více nevybuchlých kazetových bomb než ve zbytku světa dohromady. „Nebylo noci, kdybychom si mysleli, že se dožijeme rána, a nebylo rána, kdybychom si mysleli, že přežijeme až do noci. Plakaly naše děti? Ano, a my také. Já jsem prostě zůstal ve své jeskyni. Dva roky jsem neviděl sluneční svit. Na co jsem myslel? Ach, opakoval jsem si: „Prosím, ať nepřilétají letadla, prosím, ať nepřilétají letadla, prosím, ať nepřilétají letadla,” zní uprchlické svědectví z Planiny džbánů. Branfman na konci šedesátých let hovořil s válečnými uprchlíky, kteří mu prakticky tlumočili tutéž zkušenost. Americké bombardování Laosu začalo v roce 1964 a postupně se rok od roku stupňovalo, až se od konce roku 1968 bombardovalo denně. Jeden vesničan za druhým popisovali, jak viděli své příbuzné a přátele upálené a pohřbené zaživa, jak jejich dobytek zabily bomby, jak americké nálety demolovaly jejich domy a pagody; jak lidé žili dlouhé měsíce v temných tunelech a jak je velmi trápilo násilné vystěhování z vesnic svých předků. Každý uprchlík vysvětloval, že hlavními oběťmi bombardování byli civilisté – zejména starší lidé, matky a děti. Ti čelili krutému osudu, když museli zůstat poblíž svých vesnic, aby vůbec mohli přežít. Branfmana během patnácti měsíců rozhovorů s uprchlíky nejvíce šokovalo zjištění, že tito lidé byli pět let bombardováni (včetně použití kazetové munice), aniž by o tom většina cizinců věděla. V té době americká vláda popírala, že by v Laosu vůbec nějaké bombardování prováděla. Text obnažuje pokrytectví Johnsonova kabinetu, který v listopadu 1968 „velkoryse” pozastavil bombardování Severního Vietnamu, aby bombardéry přesunul do severního Laosu. Nebyl k tomu téměř žádný vojenský důvod. V říjnu 1969 zástupce šéfa americké mise Monteagle Stearns před Výborem pro zahraniční vztahy amerického Senátu  vypověděl: „No, měli jsme všechna ta letadla, která tam zahálela, a nemohli jsme je tam nechat jen tak stát a nic nedělat.“ Když disponujete masivní smrtící silou, není vhodné, aby tento vražedný potenciál zahálel. Motiv prostě nemusí existovat, když máte takhle dlouhý klacek.

Fred Branfman slovy nedokáže vyjádřit bolest, již cítil, když viděl válečná zranění osob přeživších americké bombardování. Trpělivě poslouchal jejich příběhy o bolestné smrti pod americkými bombami padajícími týden co týden, měsíc, co měsíc, dlouhých pět a půl roku. Šokovalo jej zjištění, že mnozí obyvatelé Planiny džbánů vůbec netušili, kdo a proč je vlastně bombarduje. Branfman neměl po ruce kloudnou odpověď, když se jej uprchlíci s upřímnou zvědavostí zeptali: „Proč nás bombardovali? Víte to?“ Z rýžových polí a záhonů se staly krátery po bombách. Nešťastným lidem zůstaly jen smutné tváře a unavená srdce, znechucená nenávistí k válce, která je strašně tížila. Nedokázali pochopit ani si představit, proč se něco takového mohlo stát. „Shodili osm bomb s napalmem, jejichž oheň spálil 16 budov i s naším majetkem a zmrzačil i naše zvířata. Některé lidi, kteří se nedostali do džungle včas, zasáhly bomby. Padli a zemřeli nejžalostnější smrtí. Než oheň utichl, byla už tma. Všichni vyšli z úkrytů, aby se podívali na spáleniště svých domovů. Dokonce i zásoby rýže byly úplně spálené. Všichni hlasitě a rozrušeně plakali (...) Žili jsme jako zvířata, mohl jsem vycházet jen v noci, abych se pokusil hospodařit a sehnat nějaké jídlo, a udržel tak sebe a svou rodinu při životě, ” shrnuje život laoských uprchlíků ve stínu amerických bomb ve své knize Branfman. Smrtící americká munice se do dnešních dnů nachází na laoském území, kde dlouhá léta zabíjela nevinné civilisty. Od konce americké vzdušné kampaně v roce 1973 po dobu následujících 50 let přišlo kvůli kontaktu s nevybuchlou municí o život dalších 20 tisíc lidí (85). Laos je natolik zamořený bombami, že odstraňování nevybuchlé munice může trvat až sto let. Americké bombardování v Laosu připravilo o život desítky tisíc, ne-li stovky tisíc Laosanů (86). Spojené státy poskytly v únoru 1971 svému jihovietnamskému klientovi v Saigonu logistickou, leteckou a dělostřeleckou podporu při invazi do Laosu s cílem narušit možnou ofenzivu severovietnamské armády (PAVN), jejíž sofistikovaný logistický hub známý jako Ho Či Minova stezka se nacházel na laoském území (87). Pozemní kampaň ale narazila na připravenost a houževnatost jednotek PAVN a Vietkongu a zároveň na neschopnost amerických a jihovietnamských politických a vojenských činitelů pochopit realitu na bojišti. CIA už na začátku roku 1961 (88) v Laosu vyzbrojovala a trénovala horské kmeny v boji proti Pathet Lao a Severovietnamcům v „jedné z největších utajených misí americké historie”, jak tajnou válku CIA v Laosu označila BBC (89). Když v roce 1975 padl Saigon, CIA se stáhla i z Laosu a své informátory a spolupracovníky nechala na holičkách. Nikdo neví, kolik vlastně v Laosu muselo zemřít lidí. Ale občanská válka (za masivního amerického bombardování, pozemní invaze a subverzních aktivit CIA), která následovala po získání nezávislosti Laosu v roce 1953 a kterou vnější aktéři (USA) rozdmýchali do tragických rozměrů (nejvíce v letech 1961 až 1975 - pozn. aut.), si vyžádala životy 350 tisíců mužů, žen a dětí a vykořenila desetinu třímilionové populace, “jak v roce 1975 informoval New York Times (90). Uvážíme-li, že CIA v Laosu své aktivity zahájila už koncem 50. let a samotná Ústřední zpravodajská služba se do války v zemi zapojila již na začátku roku 1961, zatímco prezident Johnson zahájil bombardování tři roky poté, kolik laoských životů má na svědomí Washington? Na to se už nikdo neptá.

Navzdory tradičnímu narativu, podle nějž zahájilo bombardování neutrální Kambodže duo Nixon-Kissinger, první americké bomby začaly na tuto zemi dopadat už za úřadování prezidenta Lyndona Johnsona na podzim roku 1965 (91). Takže Nixon s Kissingerem bombardování a leteckou kampaň zahájenou v polovině 60. let Johnsonovou vládou značně eskalovali. I když mezi oběma americkými dominantní stranami panovaly neshody a rozbroje, v jednom je pojil pevný tmel: udržování vražedné vojenské mašinérie v Indočíně v chodu plus její rozšíření o dvě fronty. Oficiální zdůvodnění Bílého domu pro agresi proti Kambodži stavělo na eliminaci vojáků Severního Vietnamu a Vietkongu, kteří měli v Kambodži operovat. V roce 1969 americký prezident Nixon proti této zemi tajně autorizoval mohutné kobercové nálety, které byly ukončeny až o čtyři roky později. Dohromady Spojené státy svrhly na Kambodžu asi pětkrát více munice, než se dříve předpokládalo. Celkem se jedná o více než 2,7 milionu tun bomb, které byly shozeny při 230 tisících náletech na 114 tisíc cílů. O život patrně přišly až statisíce Kambodžanů (92).

Yaleova univerzita, na které působí přední američtí specialisté na jihovýchodní Asii, Taylor Owen a Ben Kiernan, zveřejnila jejich studii s názvem Bombs Over Cambodia (93). V publikaci autoři líčí, jak americké nálety v obrovském množství ničily zemědělskou půdu, mrzačily a zabíjely farmáře. Autoři se rozepisují o děsivých, leč očekávaných dopadech této státněteroristické kampaně. Vyděšení civilisté houfně vstupovali do řad komunistických vzbouřenců, kteří u nich před zahájením útoků měli pouze nepatrnou podporu. Vietnamská válka se rozšířila do centrální Kambodže. V roce 1970 došlo v zemi k převratu, kdy se k moci dostal proamerický generál Lon Nol. Je opět nutné podtrhnout skutečnost, že v průběhu první poloviny sedmdesátých let došlo kvůli nemilosrdné americké bombardovací kampani k rapidnímu nárůstu vlivu Rudých Khmerů – a nakonec ke genocidě, jak konstatují Owen s Kiernanem. Pokaždé, když Američané bombardovali Kambodžu, brali Rudí Khmerové vyděšené lidi na prohlídku kráterů, aby viděli rozsah zkázy. Obyčejní lidé si někdy doslova nadělali do kalhot, když začaly padat velké bomby a rakety. Jejich mysl prostě zamrzla. Vyděšení a napůl pomatení lidé byli ochotni uvěřit tomu, co jim řekli. Právě kvůli své nespokojenosti s bombardováním dál spolupracovali s Rudými Khmery, přidávali se k nim a posílali k nim své děti, aby    bojovaly po jejich boku. Někdy bomby zabíjely malé děti a jejich otcové se začali hlásit k Rudým Khmerům. V celé řadě případů americké bombardéry během několika hodin zasypaly kambodžské vesnice desítkami explozivních náloží. Výsledkem byla téměř úplná devastace. Jeden z amerických úředníků tehdy prohlásil: „Bylo nám řečeno, stejně jako všem ostatním, že tyto kobercové bombardovací útoky B-52 jsou naprosto zničující, že nic nemůže přežít.“ Také různí historikové připisují americkému bombardování značný podíl na vzestupu totalitářů z Rudých Khmerů, kteří během své čtyřleté vlády prováděli řadu zvěrstev, včetně genocidy menšin (94). Výzkumníci Owen a Kiernan hovoří o původních odhadech počtů obětí Kissingerovy a Nixonovy vzdušné kampaně v Kambodži na 50 až 150 tisíc zabitých civilistů. Nyní by však vzhledem k téměř pětinásobné hmotnosti exploziv svržených USA oproti předchozím odhadům mohlo jít až o pětinásobný počet usmrcených. Jestliže útoky měly zabránit posilování a postupu vietnamských a kambodžských komunistů, dosáhly pravého opaku. Bombardovací kampaň tlačila vietnamské komunisty hlouběji a hlouběji do nitra Kambodže, čímž se dostávali do většího kontaktu s povstalci Rudých Khmerů. 

Prezident Nixon a americký ministr zahraničí Henry Kissinger v roce 1969 útoky eskalovali. Henry Kissinger jednou svému podřízenému oznámil: „Chci, aby vše, co létá, bombardovalo vše, co se pohybuje."(95) Není toto výslovný pokyn k vykonání genocidy na převážně bezbranné venkovské populaci? Očitá svědectví z Kambodže během Nixonových a Kissingerových kobercových náletů hovoří o masovém umírání a plošné destrukci: „Americké bomby zabily velké množství civilistů, včetně mého otce a švagra. Byl jsem strašně vyděšený a nemohl jsem spát. Všude umírali lidé. Jen jsme utíkali a poznávali ty, koho zabili. Nemohli jsme s tím nic dělat (...) Viděli jste tu zkázu a říkali jsme si: proč moderní letectvo tak moc bombarduje naši zemi? Tehdy nebyli kambodžští farmáři zvyklí ani na motorová vozidla, tak se běžně ptali, proč padá z nebe oheň,“ vypovídá jedna z přeživších obětí amerického teroru z nebe, citovaná BBC. V nedávné době se objevily nové skutečnosti o dalších dosud neznámých obětech Nixonovy a Kissingerovy letecké kampaně nad Kambodžou. Investigativec Nick Turse zpovídal v rámci svého dlouhodobého terénního výzkumu (96) asi 75 přeživších ze 13 kambodžských vesnic nacházejících se podél vietnamských hranic. Tito lidé podali otřesná svědectví o stovkách zabitých příbuzných a sousedů. Rozhovory s desítkami kambodžských svědků a přeživších v nových detailech odhalují dlouhodobé trauma těch, kdo přežili americkou válku. Tyto útoky doplňovaly ještě hrůznější násilnosti, které šly na vrub Kissingerově politice, protože vesnice byly nejen bombardovány a vypalovány do základů, ale také je ostřelovaly vrtulníky a jejich domovy rabovaly americké a s nimi spřátelené jednotky. Incidenty podrobně popsané ve spisech a výpovědích přeživších zahrnují jak zprávy o úmyslných útocích uvnitř Kambodže, tak o náhodných či neopatrných zásazích amerických jednotek operujících na hranicích s Jižním Vietnamem. Kambodžští vesničané Tursemu sdělili, že když poprvé spatřili nad hlavou americká letadla, zůstali ohromeni, protože nikdy nic podobného neviděli. Lidé vycházeli ven, aby se na ty obrovské stroje podívali. Jenže záhy se jich začali bát. Vaření rýže se stalo nebezpečným podnikem, protože jakmile Američané spatřili kouř, zahájili útoky. Vrtulníky běžně ostřelovaly jak blízká pole, tak samotnou vesnici, kterou tehdy tvořila asi stovka domů. Když armádní vrtulník OH-6 označil oblast kouřem, vzpomínali vesničané, bitevní vrtulník Cobra odpálil rakety, které zapálily domy. Americké útoky vyhladily polovinu rodin ve vesnici Mroan, kde žilo zhruba 250 lidí. „Zavedli mě na okraj vesnice ke zbývajícím kráterům po bombách v okolí. Prostě katastrofa. Jen se podívejte, jak je ten kráter velký. Tahle jáma je jen jednou z mnoha, které kdysi krajinu pokrývaly. Jak tomu mohli lidé uniknout? Kam mohli utéct?“ tázal se jeden z přeživších.

Nejenže USA zasypávaly Kambodžu bombami ve velkém, v dubnu 1970 prezident Nixon veřejnosti oznámil, že zahájí pozemní invazi do Kambodže. Americké jednotky a obrněná vozidla proudily přes hranice, ale narazily jen na několik nepřátelských vojáků. Kissinger nepochyboval o úspěchu vojenské operace a veřejně ji označil za vítězství. Jenomže CIA později zjistila, že americký vpád schopnosti nepřátelských sil v Kambodži degradoval jen nepatrně. Národní bezpečnostní agentura (NSA) dokonce označila invazi dua Nixon-Kissinger za naprostou katastrofu (97), nehledě na zločinnou podstatu tohoto kroku, jako v případě jakékoli jiné invaze na území suverénního státu. Jako obvykle obdobná událost vyvolala protesty na amerických kampusech. Na Kentově univerzitě příslušníci Národní gardy během demonstrace zastřelili čtyři studenty. Tursem oslovený bývalý mariňák a veterán korejské války popsal jednu z pozemních operací americké armády v Kambodži: „Jediní mrtví, které jsem viděl, byli zřejmě kambodžští civilisté, ale americká armáda později prohlásila, že v oblasti zabila 88 komunistických vojáků. Pochybuji o tom.“ Celkem spatřil čtyři mrtvé: malou holčičku a lidi, o kterých se domníval, že jsou její rodina. Všechny usmrtil napalm. Podle zprávy generálního inspektora americké bomby zničily nebo poškodily přibližně polovinu budov ve Snuolu. Americká armáda nasadila i napalm, tankové střely a palbu z ručních zbraní. Civilisté, kteří se vrátili do Snuolu, našli pouze moře trosek: rozbitá skla, spálená jízdní kola, pokroucený kov a rozbité cihly uprostřed obrovských kráterů, které pohltily domy a obchody. Dvouměsíční americký vpád do Kambodže si podle Turseových poznatků vyžádal životy 344 amerických a 818 jihovietnamských vojáků. Nejsou však k dispozici žádné spolehlivé nebo komplexní statistiky o obětech z řad kambodžských civilistů, ačkoli Pentagon odhadoval, že vojenské operace připravily o domov 130 000 Kambodžanů. Invaze se ukázala být pro severovietnamské jednotky v Kambodži pouze drobnou nepříjemností. V červnu se nakonec většina amerických vojáků z Kambodže stáhla a do Snuolu se vrátili severovietnamští vojáci.

Jak už jsme dříve uvedli, americké bombardování a vpád do Kambodže proklestily Rudým Khmerům cestu k triumfálnímu dobytí hlavního města Pnompenhu a následné autogenocidě. V kambodžských vražedných polích přišlo o život 1,7 milionu či ještě více nešťastníků. V téže době probíhala ve Východním Timoru vražedná kampaň Bílým domem podporovaných indonéských okupačních vojsk, o níž ještě bude řeč. Historik působící na Yaleově univerzitě Ben Kiernan na základě komparativní analýzy dospěl k závěru, že genocidy v Kambodži a ve Východním Timoru jsou proporcionálně touž měrou vražedné (procentuální zastoupení obětí v celkové populaci), i když v Kambodži bylo zabito nebo zemřelo na hladovění více osob (98). Navíc nelze úplně oddělit zločiny a zvěrstva, která se v Kambodži odehrála od začátku eskalace Nixonových náletů v roce 1969 až do ukončení genocidy Rudých Khmeru na začátku roku 1979. Jedná se o spojité nádoby. První událost plynně navazuje na druhou, zatímco viníci kambodžské tragédie trvající celou dekádu jsou zcela nepřehlédnutelní: zprvu Richard Nixon a Henry Kissinger a posléze Pol Pot, Nuon Čea a Ieng Sary. Řádění Rudých Khmerů učinila přítrž teprve až přímá invaze Vietnamu do Kambodže na přelomu let 1978 až 1979. Hanoj ke vpádu do Pol Potovy Kambodže přiměly přeshraniční útoky Rudých Khmerů do Vietnamu, ve velkém zaměřené i na civilisty. Čína, která vražedný režim Rudých Khmerů podporovala, v únoru 1979 potrestala Vietnam překvapivou intervencí na sever země. Peking si k útočným operacím proti Vietnamu zajistil podporu Carterova „lidskoprávního kabinetu”, v praxi sdílením amerických špionážních informací (99). Bílý dům později požadoval, aby se čínští vojáci stáhli z Vietnamu a Vietnam z Kambodže, aby si západní blok zachoval dominanci v jihoasijském prostoru i navzdory vietnamskému debaklu. Spojené státy komunisty sjednocený Vietnam, navíc podporovaný Sovětským svazem, za svou potupnou porážku (Hanoj oficiálně porušila pařížskou mírovou dohodu z roku 1973) potrestaly uvalením obchodního embarga. Sankce tuto zemi tížily až do roku 1994. Z čínského pohledu vietnamská okupace Kambodže ohrožovala zájmy Pekingu v Indočíně. Dokonce i organizace deseti asijských států ve Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) vietnamský vpád do Kambodže odsoudila. Taktéž Washington s nelibostí hleděl, jak si jím leta decimovaný Vietnam dovoluje vojensky překračovat hranice jiných států, nehledě na to, zda tam zuří, či nezuří genocida. A nezapomínejme: Peking během čínsko-sovětské roztržky navázal diplomatické styky se Spojenými státy. Američané v duchu užšího diplomatického sbližování se Zemí středu, což byl strategický krok na oslabení mocenské pozice Kremlu ve světě, opustili tři dekády trvající politickou linii spočívající v uznání odštěpenecké Čínské republiky (ROC) na Tchaj-wanu jako jediné legitimní čínské vlády.

Vietnamskou invazi vyprovokovaly přeshraniční útoky Rudých Khmerů, kdy umírali vietnamští civilisté, a to i při masakrech, kupříkladu v Ba Chúc. Rudí Khmerové ve Vietnamu povraždili přes 3 100 Vietnamců a etnických Khmerů (100). Pol Pot, Ieng Sary a další maoističtí extremisté chtěli v Kambodži vybudovat utopickou beztřídní agrární komunitu. Nakonec však stvořili dystopickou společnost založenou na extrémní porobě, útlaku, utrpení a smrti. Ačkoli měla Hanoj přirozeně jiné, a nikoli jen altruistické pohnutky k invazi do Kambodže a její garnitura si pořádně ušpinila ruce od krve během Americké války i poté, ukončení téměř čtyři roky trvající genocidy mohou mnozí považovat za skutečnou humanitární intervenci, kdy pozitiva se zdrcující přesvědčivostí převážila nad negativy. A proto Peking a Washington uštědřily Hanoji názornou lekci a uvalily naň trest, neboť ozbrojené vpády a invaze jsou doménou vyhrazenou pouze velkým hráčům, a nikoli malým neposlušným státům. Na rozdíl od pozdějších Západem realizovaných konceptů humanitárních intervencí skrytých za cynickou fasádou apelů na první signální v Kosovu a pokrytecké aplikace doktríny R2P v Libyi, jakož i v dalších zemích. Západní liberální intelektuálové vyzvedávají práva utiskovaných menšin a žen (například práva afghánských žen před útlakem Tálibánu, přičemž apelují na intervenci NATO v čele s USA), kdy se již tak mizerná situace v té které zemi následkem vzdušné intervence a koordinace leteckých útoků s pozemními silami ještě dramaticky zhorší. Společná západní a čínská opozice proti vietnamské invazi a okupaci Kambodže vedla k legitimizaci Rudých Khmerů na mezinárodním fóru. V OSN si představitelé Rudých Khmerů zprvu sami a později ve spolupráci s „umírněnými politickými elementy”, včetně prince Norodoma Sihanuka, drželi křeslo až do roku 1993. A to do značné míry díky podpoře amerických vlád, přestože Washington měl k dispozici informace o zvěrstvech spáchaných polpotovskými katany (101). Bílý dům tak držel Vietnam v šachu jak ekonomickými prostředky, tak diplomaticky, a to legitimizací vlády polpotovců v opozici s Vietnamem dosazeným režimem v Pnompenhu. Washington ale hrál širší geopolitickou hru, když mínil oslabit a degradovat klienta Sovětského svazu v Hanoji. Jak opět dokládají archivní materiály, někteří přední američtí činitelé, kupříkladu Henry Kissinger v listopadu 1975 thajskému ministrovi zahraničí o Rudých Khmerech řekl, že jsou to sice vražední grázlové, ale Spojené státy by s nimi chtěly mít přátelský vztah (102). Opět jsme svědky cynické kissingerovské optiky, kdy vraždění kohokoliv prakticky vůbec nevadí, jelikož tyto masakry jsou důležité pouze pro taktické machinace sloužící vyššímu cíli v geostrategické hře. V tomto případě běží o taktické oslabení Moskvy zakleknutím na jejího klienta v Hanoji. Kissinger v interview z roku 1998 doplnil, že některé státy, hlavně Čína, podporovaly Pol Pota jako protiváhu Vietnamem podporovaných sil v Kambodži. USA to přinejmenším tolerovaly, i když s polpotovci Kissinger odmítal jakékoliv styky (103). „Thajci ani Číňané nechtěli Indočínu ovládanou Vietnamci. A my jsme nechtěli, aby tam Vietnamci dominovali,” sdělil Kissinger v pořadu Charlieho Rose, aby tak zdůvodnil obavy tehdejšího amerického establishmentu o „ztrátu Indočíny”. Nezapomínejme na iluzivní trajektorii tohoto viru až do Středomoří a ztrátu skvělých investičních a obchodních příležitostí v regionu bohatém na nerostné zdroje a suroviny. Podle zprávy výzkumné služby Kongresu Spojené státy „napraveným” Rudým Khmerům v letech 1980 až 1986 poskytly finanční pomoc ve výši zhruba 85 milionů dolarů (104) na rozvojovou a potravinovou pomoc, ekonomickou asistenci nebo menší částky na mírové mise a vojenskou pomoc. Avšak autoři zprávy zároveň důrazně Rudé Khmery odsoudili s tím, že USA jim nikdy přímo neposkytly žádné finance. Nicméně i další zdroje potvrzují výši částky poskytnuté Bílým domem Rudým Khmerům během uvedeného období (105). Carterův poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski definoval strategii Bílého domu tak, že Washington povzbuzoval Peking, aby podpořil Rudé Khmery. Podle australského novináře Johna Pilgera Reaganova vláda v reakci na toto odhalení zuřila a snažila se jej popřít. V listopadu 1980 Reaganova vláda navázala s Rudými Khmery přímý kontakt, když bývalý zástupce ředitele CIA Ray Cline tajně navštívil jejich operační velitelství. Reaganova administrativa využívala Thajsko a Singapur jako prostředníky pro logistickou podporu a jako kanál pro dodávky západních zbraní Rudým Khmerům. To však bylo v rozporu se zákonem z roku 1989, výslovně zakazujícím poskytování pomoci Pol Potovým silám. Jakmile však skončila studená válka a v Kambodži nastal v roce 1991 trvalý mír, Pol Pot se stal nadbytečnou přítěží, neboť už v mocenské rovnici v regionu pozbýval náležité váhy, jak na jaře 1998 diplomaticky prozradil New York Times (106). Sotvaže studená válka odezněla, USA už nepotřebovaly v Kambodži hráz proti komunistickému Vietnamu, potažmo Sovětskému svazu. Sovětské impérium se už rozpadlo a pro USA nepředstavovalo žádnou hrozbu, nýbrž obrovskou příležitost k tradiční exploataci. A jakmile Washington, Čína a Thajsko přestaly nad Pol Potem držet ochrannou ruku, stal se tento řezník z kambodžských vražedných polí personou non grata. Ale američtí prezidenti, počínaje Jimmym Carterem, jehož kabinet Rudé Khmery legitimizoval v OSN, přes prezidenta Reagana až po jeho nástupce G. H. W. Bushe při svých mocenských kalkulacích s přímou a nepřímou spoluprací s genocidními Rudými Khmery pro své dočasné geopolitické potřeby morální kocovinou rozhodně netrpěli. Podobně jako americké vlády po druhé světové válce bez skrupulí najímaly k různým úkolům nacisty včetně válečných zločinců. Kambodžská tragédie tedy nepramení pouze z iracionálního vražedného excesu maniaků z Rudých Khmerů, jak se nám snažil mainstream namluvit. Právě zatrpklost ze spáchaných křivd a hrůz občanské války s významným zapojením Spojených států hnala zoufalé rolníky do náruče původně bezvýznamné a dezorganizované guerilly Rudých Khmerů. Rovněž diplomatická a jiná podpora poskytovaná Washingtonem a dalšími západními zeměmi (107) génocidaires z řad Rudých Khmerů je výmluvným příkladem pokrytectví řádu, údajně postaveném na pravidlech a dodržování lidských práv. Podle Johna Pilgera by bez angažmá USA a Velké Británie při vytváření podmínek vedoucích ke kambodžské genocidě k této ohromné tragédii možná nikdy nedošlo.

Laos a Kambodža se staly vedlejšími frontami hlavní americké války proti domnělé hydře rozpínavého komunismu ve Vietnamu, především v případě Kambodže s naprosto hrůznými následky. Ale Bílý dům hodil přes palubu i Laos, a to zejména osoby, které s Washingtonem jakýmkoliv způsobem spolupracovaly, což v očích mnoha místních znamenalo kolaboraci. Je to stále tentýž vzorec. Spojené státy dočasně či trvale využijí služeb libovolného etnika či konkrétněji jeho vládnoucí a servisní vrstvy k prosazování a udržování svých hegemonických zájmů, nehledě na rozdmýchávání konfliktů a vnitřních svárů. Děje se tak jak prostřednictvím proxy sil, tak přímo rozpoutáním apokalyptické destrukce, jaké jsme byli svědky během Americké války v Indočíně. Úsilí Bílého domu udržet domino ve statickém stavu a zachovat fundamentální zájmy USA v regionu bohatém na suroviny a přírodní nerosty vedlo k destrukci tří zemí, z níž se zejména Laos a Kambodža vzpamatovávají dodnes. 

 

Poznámkový aparát:

79.Ciochon Russell, Laos Plain of Jars in the Wake of American Bombing, Asia-Pacific Journal, 15. června 2009. Link: https://apjjf.org/russell-ciochon/3171/article 

80.Chomsky Noam, A Visit to Laos, The New York Review od Books, 23. července 1970. link: https://chomsky.info/19700723/#fn48 

81.Zinn Howard, Voices From the Plain of Jars: Life Under an Air War, Zinn Education Project: Teaching People´s History, 1972. Link: https://www.zinnedproject.org/materials/voices-from-the-plain-of-jars/ 

82.Bollingbroke-Kent Antonia, “I Don´t Want More Children To Suffer What I Did”: The 50-year Fight to Clear Bombs from Laos, Guardian, 27. srpna 2023. Link: https://www.theguardian.com/global-development/2023/apr/27/i-dont-want-more-children-to-suffer-what-i-did-the-50-year-fight-to-clear-us-bombs-from-laos 

83.Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

84.Operation Lam Son 719, Wikipedie, Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Lam_Son_719 

85.CIA Support to Meo Tribesmen in Laos - FOIA, CIA, 29. června 2010. Link: https://www.cia.gov/readingroom/document/cia-rdp65b00383r000400040003-3 

86.Lang-Stanton Peter, My Father Fought the CIA´s Secret War in Laos, BBC, 15. prosince 2017. Link: https://www.bbc.com/news/world-us-canada-42314701 

87. Saxon Wolfgang, Take-Over Ends Strife in Laos That Outsiders Had Instesified, New York Times, 24. srpna 1975. Link: https://www.nytimes.com/1975/08/24/archives/takeover-ends-strife-in-laos-that-outsiders-had-intensified.html 

88. Owen Taylor a Kiernan Ben, Bombs Over Cambodia, Yale University, říjen 2006. Link: https://gsp.yale.edu/sites/default/files/walrus_cambodiabombing_oct06.pdf 

89. Ear Sophal, Henry Kissinger’s Bombing Campaign Likely Killed Hundreds of Thousands of Cambodians − and Set Path for the Ravages of the Khmer Rouge, The Conversation, 2023. Link: https://theconversation.com/henry-kissingers-bombing-campaign-likely-killed-hundreds-of-thousands-of-cambodians-and-set-path-for-the-ravages-of-the-khmer-rouge-209353 

90. Owen Taylor a Kiernan Ben, Bombs Over Cambodia, Yale University, říjen 2006. Link: https://gsp.yale.edu/sites/default/files/walrus_cambodiabombing_oct06.pdf  ¨

91. Tan Rebecca a Cabato Regine, Henry Kissinger’s central role in the U.S. carpet bombing of Cambodia, Washington Post, 30. listopadu 2023. Link: https://www.washingtonpost.com/world/2023/11/30/henry-kissinger-cambodia-bombing-war/ 

92. Sony Ouch a Wright George, Henry Kissinger´s Cambodia Legacy of Bombs and Chaos, BBC, 3.prosince 2023. Link: https://www.bbc.com/news/world-asia-67582813 

93. Turse Nick, Blood on His Hands: Suvivors ok Kissinger´s Secret War in Cambodia Reveal Unreported Mass Killings, The Intercept, 23. května 2023. Link: https://theintercept.com/2023/05/23/henry-kissinger-cambodia-bombing-survivors/ 

94. Turse Nick, U.S. Blamed the Press for Military Looting in Cambodia, The Intercept, 23. května 2023. Link: https://theintercept.com/2023/05/23/kissinger-cambodia-media-journalists/ 

95. Kiernan Ben, War, Genocide and Resistance in East Timor, 1975-99: Comparative Reflections on Cambodia, Cenocide Studies Program, Yale, 2004. Link: https://gsp.yale.edu/sites/default/files/files/KiernanRevised1.pdf 

96. Ha Vu Cu Huy, Could Vietnam Have Avoided the 1879 War With China? The Diplomat, 13. března 2019. Link: https://thediplomat.com/2019/03/could-vietnam-have-avoided-the-1979-war-with-china/ 

97.Pringle James, Meanwhile: When the Khmer Rouge Came to Kill in Vietnam, International Herald Tribune, 7. ledna 2004. Link: https://web.archive.org/web/20051027063937/http:/www.iht.com/articles/2004/01/07/edpringle_ed3_.php 

98. Oberdorfer Don, U.S. to Support Pol Pot Regime For U.N. Seat, Washington Post, 15. září 1980. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1980/09/16/us-to-support-pol-pot-regime-for-un-seat/58b8b124-7dd7-448f-b4f7-80231683ec57/ 

99. Kiernan Ben, The Pol Pot Regime ... 1975-79: Race, Power,and Genocide under the Khmer Rouge, Yale University Press, 2008. Link: https://www.jstor.org/stable/j.ctt1npbv9 

100. Henry Kissinger on Pol Pot, Charlie Rose, Youtube, 2007. Link: https://www.youtube.com/watch?v=--lkp5GI-ZU&t=1610s 

101. UNCLASSIFIED, Declassified in Part - Sanitized Copy Approved For Release, CIA, 26. listopadu 2012. Link: https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP90M00005R001000080038-7.pdf 

102.Pilger John, The Long Secret Alliance: Uncle Sam and Pol Pot. Link: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/pol/pilgerpolpotnus.pdf 

103. Becker Elizabeth, Death of Pol Pot: The Diplomacy; Pol Pot´s End Won´t Stop U.S. Pursuing of His Circle, New York Times, 17.dubna. 1998. Link: https://www.nytimes.com/1998/04/17/world/death-of-pol-pot-the-diplomacy-pol-pot-s-end-won-t-stop-us-pursuit-of-his-circle.html 

104. Pilger John, How Thatcher Gave Pol Pot a Hand, New Statesman, 17. dubna 2000. Link: https://www.newstatesman.com/politics/2000/04/how-thatcher-gave-pol-pot-a-hand