Cesta tmou…
7. 2. 2025 / Pavel Veleman
“Píšu ty řádky venku, na bílé židli, v zimě, jen tak nalehko, v saku, ze zvyku mám trochu upito a na patře věty válím líně v rodném jazyku…”
(Josif Brodskij, Benátské strofy)
Tak dlouho jsem psal o krizi v sociální oblasti této země, až opravdu tu temnotu asi budu muset zažít opravdu natvrdo.
Setmělo se a tak rychle se před mýma očima svlékají kostýmy jakési elementární (bláhově jsem se domníval, že již nezničitelné) lidskosti.Ta koncovka je tak rychlá, jako šlehnutí bičem.
Co dokáže vyvolat nástup dalšího šílence k moci - najednou se protrhla hráz a ... Vše je vlastně dovoleno - žádná hanebnost již vlastně neexistuje... Když může prezident demokratické velmoci, proč bych nemohl já?
A jakoby zástupy těch spravedlivých již čekali na tento okamžik dlouhé měsíce, dlouhé roky - všichni se radují z definitivní legitimizace jiného světa.
Konečně možnost odhodit veškeré výčitky svědomí ze stále větší ztráty soucitu a vnitřní tvrdosti. A také snad i strachu před sebou samým, před svými myšlenkami , nápady, které se v zátěžových situacích vynořují z hlubin vlastní duše a která často tak děsí.Ta úleva, být konečně pevně a spokojeně usazen v diskurzu moci.
Úlevně se ukazuje, že jsme vždy my drobní, bezejmenní - byli jen oběti vyšších her moci a mocných - a tak pořád dokola - ne, nejde nic opravdu změnit…I když vy stále kecáte o svědomí.
Za vše mohou přece ti uprchlíci, ti Ukrajinci, ti chudí, ti bez bytů, ti nemocní, ti stále tak obtěžující sami sebou, ti nepřizpůsobiví, ti nemakačenkové, ti ufňukaní, ti nesamostatní, ti neschopní...
Přece nás tato lůza nemůže stále stahovat níže a níže…
Já přeci jen zabezpečuji svoji rodinu, své žití, svůj svůj každodenní provoz…Vše jsem si vydřel, to se jim mám ještě omlouvat?
Nechci opravdu již nic slyšet o globálním oteplování, o stále se rozšiřujících místech na zeměkouli, kde je smrt vysvobozením, o genderu..Dost!
Prostě ne! Konec, rozumíte?
Vše byla vždy jen vaše iluze. Ano, všech těch věčných, nepraktických snílků a dědiců disidentských bláznů kolem Charty 77 - to nikdy nebyl náš svět, ale váš.. A všechny ty Vaše namyšlené morální principy…To věčné žvanění - péče o duši…Hovno!
Ano, ten sládek v Havlově divadelním nesmyslu měl nakonec pravdu. My si ty vaše principy opravdu nemůžeme dovolit, dejte nám pokoj s lidskými nebo sociálními právy, s tou věčnou morálkou, se soucitem.
Držte už konečně hubu – všechno jste prosrali a teď se divíte…
Pochopitelně, že zdravý rozum je základ veškeré politiky. Jo, Trump ho má narozdíl od Vás – s tím se nedá panáčkové a panenky holt nic dělat...
Vy stále jen zachraňujete někoho jiného než nás? Kdo si kdy všímal naší bolesti, kdo nás kdy pochválil, obejmul? Pořád se vciťujete,upozorňujete, kritizujete, chráníte každého jiného než nás!
K nám vždy jen samé výčitky. Na nás jste se totálně vysrali…A tak mi se teď zase vysereme na vás. Vy dobroduchové, dobroserové, pravdoláskaři...
My již poslední desetiletí bojujeme jen o sebe a nikdo z vás nám to nemá právo vyčítat. Nechali jste vytvořit všude kolem nás vlčí svět a divíte se, že jsme vlci!
Chápete už to konečně? Došlo vám to?
Ne, Já stále nechápu, možná už ničemu vlastně nerozumím…. Mlčím... Ta pasivita mojí bubliny k věcem veřejným během minimálně posledních dvaceti let si dneska vybírá smrtelné desátky...
A třeba až v té současné tmě lidskosti, kterou si budeme muset projít, konečně spatříme to opravdu podstatné... Možná, nevím! Smutno, smutno až k uzoufání!
Neviděli jsme blížící se katastrofu za bílého dne, zbývá nám ji vidět, když se budeme belhat noci...Trest, spravedlnost, dějinný úděl, osud, nutnost?
Nevím!
Bůh s námi, únor 2025
Diskuse