Joe Biden umožňuje Izraeli vlákat USA do války s Íránem

10. 10. 2024

Spojené státy napomáhají útoku na zemi, která si válku nepřeje a tváří v tvář opakovaným izraelským provokacím se jí snaží vyhnout. Trvalá izraelská bombardovací kampaň proti cílům spojeným s Íránem na území Sýrie vyvolala reakci až ve chvíli, kdy přerostla v útok na diplomatický komplex v Damašku, při němž byli zabiti vysocí íránští představitelé. I tehdy byla íránská odpověď v podobě předchozího dubnového útoku raketami a bezpilotními letouny koncipována tak, aby demonstrovala vzdor a aby způsobila minimální škody a téměř žádné oběti.

Když Izrael v červenci zavraždil ve vládním penzionu v Teheránu hostujícího politického vůdce Hamásu Ismáíla Haníju - což je útok, který by vyvolal rychlou a ráznou reakci USA nebo Izraele, kdyby se stal v jednom z jejich hlavních měst - Írán až do minulého týdne nic nepodnikl. Nakonec jednal až po dalším izraelském útoku - tentokrát po útoku na obytné budovy na předměstí Bejrútu, při němž byl zabit vysoký důstojník íránských Revolučních gard spolu s generálním tajemníkem Hizballáhu Hasanem Nasralláhem. Íránští představitelé zdaleka nebyli motivováni nějakými velkolepými ambicemi na regionální dominanci nebo touhou destabilizovat region, ale domnívali se, že na opakované izraelské útoky musí reagovat, aby neztratili důvěru nejen vlastních lidí, ale i regionálních spojenců. Raketové střely, které představovaly íránskou odvetu, stejně jako ty dubnové, opět způsobily minimální škody nebo ztráty na životech.

Spoluprací s Izraelem při novém útoku Spojené státy napomáhají státu, který má přinejmenším v posledním roce na svědomí většinu eskalace a naprostou většinu úmrtí a ničení na Blízkém východě. Ačkoli útok Hamásu na jižní Izrael v říjnu loňského roku je obecně považován za počáteční bod následného chaosu na Blízkém východě, otázka, kdo komu odpovídá, může sahat ještě dále. Například téměř 1 200 mrtvých při tomto útoku bylo méně než počet Palestinců, které Izrael zabil na okupovaném Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy jen v důsledku každodenních operací okupační izraelské armády doplněných násilím osadníků na Západním břehu Jordánu během předchozích osmi let.

Od útoku Hamásu přesáhla ničivá izraelská operace v pásmu Gazy rámec všeho, co lze považovat za obranu nebo dokonce za reakci na Hamás, a přinesla nevinným civilistům utrpení, které je řádově větší než cokoli, co kdy Hamás nebo jakákoli jiná palestinská skupina udělala. Oficiální počet mrtvých stále stoupá a přesahuje 41 000, přičemž skutečný počet mrtvých Palestinců je pravděpodobně mnohem vyšší a pravděpodobně šestimístný. Velká část pásma byla proměněna v trosky a stala se neobyvatelnou.

Poté, co Hizballáh loni v říjnu vypálil na Izrael střely na podporu Palestinců v Gaze, je příběh konfliktu na izraelsko-libanonské hranici především příběhem opakovaných izraelských eskalací. Počet izraelských útoků v Libanonu daleko převyšuje počet útoků Hizballáhu na Izrael, ale zejména jejich fyzické dopady, přičemž na území Izraele nedochází téměř k žádným obětem, kromě několika vojenských příslušníků na hranicích. Rychle rostoucí počet obětí izraelských útoků v Libanonu již přesáhl 2 000, přibližně 10 000 osob bylo zraněno a asi 1,2 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. Stejně jako v pásmu Gazy tvoří velkou část a možná i většinu těchto obětí civilisté, mimo jiné v důsledku izraelských leteckých úderů, které zdemolovaly obytné budovy v hustě obydlených čtvrtích.

Vzhledem k tomu, že sílící izraelský pozemní útok v Libanonu doprovází letecké bombardování, Izrael vyzval obyvatele téměř celé jižní třetiny Libanonu, aby se přesunuli na sever, ačkoli Izrael již provádí smrtící letecké útoky po celém Libanonu, včetně severu až po Tripolis. To také připomíná model v Gaze, kdy je obyvatelům řečeno, aby se přestěhovali, jen aby byli na novém místě opět bombardováni.

Ofenzivní izraelské akce, které figurují v konfrontaci s Íránem - včetně leteckých a tajných vražedných operací v Libanonu, Sýrii a v centru Teheránu - také každá z nich představuje eskalaci. Zdá se, že cílem těchto operací je přinejmenším částečně přimět Írán ke vstupu do širší války, nejlépe takové, do níž by byly zapojeny i Spojené státy.

Další motivy izraelské eskalace jsou různorodé a liší se podle konkrétního cíle. Smrtící útoky na Palestince - v pásmu Gazy a stále častěji také na Západním břehu Jordánu- jsou součástí dlouhodobé snahy použít sílu, aby palestinský problém nějakým způsobem zmizel, a to kombinací přímého zabíjení, vyvolávání exilu tím, že se domovina stane neobyvatelnou, a zastrašování těch, kteří zůstanou.

Oficiálně deklarovaným cílem izraelských útoků v Libanonu je umožnit návrat domů 70 000 dočasně vysídlených obyvatel severního Izraele - jejich počet představuje méně než šest procent Libanonců, kteří byli dosud vyhnáni ze svých domovů izraelskou ofenzívou. Tento cíl je skutečný, ale eskalace války podél severní hranice Izraele jeho dosažení jen vzdaluje. Cílem izraelských operací je také zjevně co nejvíce ochromit Hizballáh, ačkoli udržují a akcentují  hněv, který vedl k založení a růstu Hizballáhu.

Izrael, který je nejsilnější vojenskou mocností na Blízkém východě a který vrhá svou ozbrojenou sílu zdánlivě všemi směry kromě Středozemního moře, je národ opilý používáním síly a potácí se v jejím ještě větším používání, aniž by zjevně věnoval pozornost nějaké dlouhodobé strategii pro dosažení konečného stavu. Každý taktický úspěch, včetně zabití prominentního protivníka, jako je Hasan Nasralláh z Hizballáhu, opojení jen prohlubuje.

Kromě toho se člověk dostává do směsice motivací, které jsou specifické pro premiéra Benjamina Netanjahua a které sdílí s ostatními izraelskými politiky. Je všeobecně známo, a to i ze strany Netanjahuových domácích odpůrců, že má osobní zájem na pokračování a dokonce eskalaci izraelských válek. Částečně je to způsobeno obvyklým efektem “shromáždění kolem vlajky”, který zmírňuje politické problémy válečného vůdce. Konkrétněji je to také proto, že Netanjahu je závislý na podpoře nejextrémnějších členů své pravicové vládní koalice, aby tuto koalici udržel pohromadě, čímž se Netanjahu udržuje u moci a oddaluje den, kdy bude muset plně čelit obviněním z korupce, která jsou proti němu vznesena.

Ozbrojený útok na Írán by rozšířil izraelskou politiku - která není Netanjahuovou jedinečnou záležitostí, ačkoli je jejím nejvýznamnějším představitelem - spočívající v rozdmýchávání maximálního nepřátelství vůči Íránu a jeho izolaci. Tato politika slouží k oslabení soupeře o regionální vliv, k svalování viny za vše špatné v regionu na někoho jiného než na Izrael, k zabránění jakémukoli angažmá Izraele ve vztahu k Íránu ze strany jeho patrona Spojených států a k odvedení mezinárodní pozornosti od vlastních akcí.

Zdá se, že odvádění pozornosti funguje. Mezinárodní pozornost věnovaná tomu, co může následovat v konfrontaci s Íránem, vedle stupňujících se operací v Libanonu, je větší než pozornost, jaká by jinak byla v novinách a na rozhlasových vlnách věnována pokračujícímu krveprolití v pásmu Gazy, které si vyžádalo životy civilistů, jako například izraelské útoky v posledních několika dnech na dívčí školu a sirotčinec, které několik stovek vysídlených osob využívalo jako úkryt.

Prezidentské volby v USA jsou pro izraelskou vládu další motivací k eskalaci regionální války. Netanjahu by jistě rád viděl druhé funkční období Donalda Trumpa, který během svého předchozího působení v úřadu poskytl Izraeli prakticky vše, co si přál, a kromě politické podpory za to nic nedostal. Tento vztah je součástí širšího politického spojenectví mezi Republikánskou stranou a Netanjahuovou stranou Likud. Do té míry, do jaké eskalace násilností na Blízkém východě způsobí Bidenově administrativě problémy a tím poškodí volební šance viceprezidentky Kamaly Harrisové - to je z Netanjahuova pohledu bonus.

Netanjahu se z tohoto bonusu a dalších plodů vystupňování konfliktu s Íránem bude těšit spíše do té míry, do jaké se do tohoto konfliktu přímo zapojí Spojené státy. Takové zapojení nejenže Bidenově vládě ještě více znepřehlední politicky nákladný zmatek, ale také Netanjahuovi umožní věrohodně tvrdit, že má Spojené státy plně na své straně při smrtících aktivitách své vlády.

Žádný z těchto izraelských cílů není v zájmu Spojených států. Některé z těchto cílů, jako například znemožnění jakékoli americké diplomacie, která se týká Íránu, jsou přímo a zjevně v rozporu se zájmy USA.

Regionální válka Izraele - a konkrétně útok na Írán podporovaný Spojenými státy - by poškodila zájmy USA několika dalšími způsoby.

Užší spojení s izraelskými smrtícími operacemi zvyšuje možnost odvety, včetně teroristické odvety. Zhoršuje také izolaci USA v mezinárodní politice.

Podpora izraelského útoku na Írán nebo účast na něm by dále podkopala tvrzení USA, že podporují mír a dodržování mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Znamenalo by to zaútočit na zemi, která v této konfrontaci zachovává zdrženlivost a rozhodně podporuje příměří na všech frontách, kde se bojuje. Znamenalo by to napomáhat dalším útokům ze strany země, která v této konfrontaci způsobila mnohem více smrtí a destrukce a udělala více pro eskalaci násilí než kterákoli jiná země v regionu.

Útok na Írán by rozkolísal trh s ropou a způsobil by hospodářské výkyvy, které by zasáhly Spojené státy, zejména pokud by se takový útok zaměřil na íránská ropná zařízení.

Útok by zmařil jakoukoli šanci na plodnou diplomacii s Íránem v otázkách, jako je bezpečnost v oblasti Perského zálivu.

Útok by zvýšil šanci, že se íránský režim rozhodne vyvinout jadernou zbraň. Nic by neposílilo argumenty těch, kteří jsou v Teheránu ochotni k tomuto kroku přistoupit, lépe než ozbrojené útoky, které by ukázaly, že Írán nyní nemá dostatečné odstrašující prostředky.

Izrael již do značné míry polapil Spojené státy do své smrtící pasti na Blízkém východě a hrozí, že se tato past s očekávaným novým útokem na Írán ještě prohloubí. Toto polapení by nebylo možné bez špatného řízení americko-izraelských vztahů na straně Washingtonu. Přístup prezidenta Bidena, který si Netanjahua držel v blízkosti v naději, že ovlivní jeho politiku, selhal. Byl také kontraproduktivní. Vzhledem k absenci ochoty využít páky, kterou americká materiální pomoc Izraeli představuje, veškeré objímání a vyjadřování podpory pouze ujistilo Netanjahua, že může pokračovat ve svých válkách a ignorovat americké výzvy ke zdrženlivosti, aniž by o tuto pomoc přišel.

Je osvěžující vidět zprávy, že alespoň na ministerstvu obrany se uznává, že tato politika byla kontraproduktivní, protože povzbuzovala Izrael k eskalaci. Asi nepřekvapí, že ministerstvo, jehož personál by byl v první linii jakéhokoli rozšířeného válečného konfliktu, do něhož by byly zapojeny Spojené státy, je ochotnější než ostatní uznat povahu a zdroje násilí, které sužuje Blízký východ, a potřebu Izrael spíše odrazovat nebo omezovat, než mu dodávat odvahu. Lze jen doufat, že se tato ochota rozšíří i v politických kruzích.

 

Celý text v anglickém originále ZDE