Rozhovor Britských listů 690. Češi vydatně podporují Libanonce bombardované Izraelem

13. 10. 2024

Jan Čulík: Dobrý den, vážení televizní diváci, já jsem poněkud šokován, když vidím informaci Českého rozhlasu, že drtivá většina české veřejnosti podporuje posílání zbraní Izraeli na jeho tedy obranu. Jenže ta obrana je opravdu docela zajímavá, protože se soustřeďuje hlavně na vyvražďování civilistů. Že jsou všichni proti tomu, že francouzský pan prezident Macron apeloval, aby se s těmi dodávkami zbraně ze Západu Izraeli přestalo, ale já ty lidi v Čechách neobviňuju, protože ty informace o tom, co se děje. Na tom blízkém východě nejsou v českých médiích tak objektivní. Velmi mě ale zaujalo, že Diakonie České republiky. Uvolnila 730 000 korun na pomoc vysídleným lidem v Libanonu lidem milionu lidí, kteří museli opustit své domovy, právě protože prchají předtím izraelským bombardováním. A tady máme v dnešním Rozhovoru Britských listů paní Markovou z Diakonie ČCE. Dobrý den. Já bych vás chtěl se chtěl nejprve zeptat, co ta Diakonie, je odkud máte ty peníze a co děláte?

Jana Marková: Dobře, takže jak už jste řekl, jak jste mě představil, moje jméno je Jana Marková, pracuji jako projektová manažerka a mám mimo jiné na starost i koordinaci pomoci přímo v Libanonu, konkrétně komunitního centra v Tahaddí Bejrút. Co se týče naší pomoci, naše středisko se věnuje humanitární a rozvojové spolupráci jak v České republice, tak i v zahraničí. Libanon je jednou z našich cílových zemí, kam naše humanitární podpora směřuje. Co se týče konkrétní pomoci, jak jste správně podotkl a s čímž souhlasím, uvolnili jsme peníze ze sbírky, která běží na našich webových stránkách a kde je možné přispět konkrétně na pomoc komunitního centra Tahaddí v Bejrútu. Tato pomoc se týká především osob, které jsou nyní ve velmi kritické a dost komplikované situaci vzhledem k tomu, co se děje v Libanonu jako celkem. Jak už asi víte z médií, tak jih Bejrútu, kde se komunitní centrum nachází, je pod bombovým útokem, mnoho lidí ze dne na den z hodiny na hodinu přišlo o přístřeší a o veškerou základní pomoc, takže naše finanční pomoc směřuje k těmto lidem, kteří se ocitli na ulici. Mnohdy nemají kam jít. Jsou to nejenom obyvatelé Bejrútu, jsou to vesměs uprchlíci ze Sýrie, z Palestiny a osoby, které potřebují pomoc druhých, znamená to lidi s handicapem.

Ta situace je pro nás velmi nepřehledná z toho důvodu, že my sice komunikujeme přímo s centrem Tahaddí, ale ta komunikace vzhledem k té akutní situaci, která tam teď je, vázne a situace se mění ze dne na den. Proto finančně přispíváme v podstatě způsobem, který se taky dá říci, že se mění ze dne na den. Teď je to třeba nákup pokrývek a polštářů pro lidi, kteří se ocitli na ulici, kteří nemají kam jít.

Jan Čulík: Já jsem se chtěl zeptat, když mluvíte o tom. Je to pravda, že ten Bejrút je terčem bombardování Izraele, o kterém se vůbec neví, kde to může spadnout, protože západní sdělovací prostředky informují o docela děsivém útoku na centrum Bejrútu, kde lidi neočekávali, že něco takového se vůbec děje. Kde Tahaddí to vaše středisko v tom Bejrútu je umístěno? Je v centru, nebo spíš v těch jižních částech, kde údajně byla soustředěna ta organizace Hezbolláh, kterou Izrael bombarduje? Nebo je v tom centru a když říkáte, že kupujete přikrývky nebo polštáře, kde je sháníte, jak je do té do toho Libanonu dostanete?

Jana Marková: Tak tady je odpověď snadná, protože my spolupracujeme s centrem Tahaddí už od roku 2017 a jednou z aktivit tohoto centra je i šicí dílna, kde se uprchlíci, především ženy, učí šít, aby se nějakým způsobem připravili na život a mohli libanonské ekonomice vrátit to, čím ona jim pomáhá, i když ta situace, co se týče ekonomiky, není zrovna příznivá. Dalo by se říci, že Libanon se potýká s jednou z největších ekonomických krizí -

Jan Čulík: Takže, jinými slovy, vy už jste jim pomáhali dlouhou dobu, protože jste si velmi dobře vědomi té nezáviděníhodné situace, v jaké Libanon byl. A teď se to ještě drasticky zhoršilo, když tedy milion lidí skončil na ulici, protože byli vyhnáni, v podstatě museli odejít ze svých domovů, takže přespávají na ulici lidi. Chtěli byste přespávat taky na ulici v Praze?

Jana Marková: Tak odtud právě ta naše pomoc, která je cílená na šití polštářů , o které je veliký zájem. Ženy syrských uprchlíků, tak šijí i přesto, že situace v Bejrútu se každý den mění, dochází k bombovým útokům a bohužel centrum Tahaddí je umístěno právě v jižní části Bejrútu. Tam to připomíná trochu měsíční krajinu, protože zhruba ze stovky zaměstnanců a dobrovolníků, kteří pracovali v tomto centru, už jich zbývá pár.

Ostatní dalo by se říct utíkají pomoci vlastním rodinám, které se taky ocitly bez přístřeší, bez prostředků. Někteří mají strach a pár jich tam tedy zůstává, aby mohli dál pokračovat v činnosti a dál se starat o lidi, kteří jim byli svěřeni do péče. Mnoho lidí samozřejmě prchá z Bejrútu. prchá z Tahaddí, kde kromě sociální pomoci a školy pro děti a teenagery také bylo ubytování, dalo by se říct ubytování, ale co my víme, je to část Bejrútu, která je osídlena víceméně i nelegálně. Dochází tam množství rodin ze Sýrie jsou ubytování, dalo by se říct ve slumech. V dost těžkých podmínkách, které jsem my možná nedokážeme představit.

Jan Čulík. Tohle je taky zajímavá věc, že Češi často, nebo od roku 2015 jsou strašně proti jakýmkoliv imigrantům nebo prostě žadatelům o azyl nebo prostě cizincům a málokdy si uvědomujeme, že právě v tom Libanonu bylo těch uprchlíků z té Sýrie i před tím izraelským bombardováním asi nějaké statisíce, jestli ne milion, viďte, takže tohle tam řešíte pravděpodobně také už dlouhodobě, že?

Jana Marková: Je to tak třeba právě centrum Tahaddí bylo ubytováno zhruba 300 000 uprchlíků ze Sýrie. Tohle číslo není konečné, protože ne ne všichni jsou registrovaní a mění se každým dnem. Dnes to vypadá tak, že lidi nevědí kam jít. Je velká panika, obávají se zítřka, co bude. V podstatě ti, co zůstali v Tahaddí, se nemají opravdu kam vrtnout, nemají kam jít, nemají příbuzné, nemají nikoho. Tak se vrací na místo, kde nějakým způsobem žili svůj život a kde o něm bylo doposavad postaráno.

Proto naše finanční pomoc jde v podstatě na pokrytí takových těch aktuálních potřeb, nejenom těch přikrývek, které tam pár jedinců ještě zůstává, všichni v dílně šijou, statečně. Ale i na potraviny, na základní potraviny, humanitární organizace tam jezdí připravovat polní kuchyni, polévku, sendviče, které se rozdávají lidem, kteří se ocitli na ulici. Mnoho lidí přespává taky ve školách na zemi, kde se dá. Čím my můžeme přispět, tak jsou peníze právě ze sbírek. Je to je to pomoc od nás všech, od lidí.

Jan Čulík: A jestli se můžu zeptat na ten zdroj těch peněz, takže vám přispívají těmi penězi pouze Češi, nebo to je mezinárodní spolupráce přispěvatelská a vědí, na co přispívají anebo prostě dávají to vaší Diakonii, protože vám důvěřují, abyste vy sami rozhodli, na jaké účely to použijete?

Jana Marková: My jsme středisko Diakonie humanitární a rozvojové spolupráce, a to, na co se použijí peníze tak o tom jsou naši dárci, donoři velice dobře informováni. Je přesně dáno, na co a komu ty peníze půjdou. Část těchto peněz byla uvolněna církví a bude zaslána na přímou podporu právě těch nejvíce zranitelných osob.

Jan Čulík: Dobře, takže ale to jsou peníze z Čech nebo? Já totiž asi taky veřejnost příliš nevínoho vaší záslužné organizaci. Povídejte trošku, co to tedy jako je.

Jana Marková: Středisko humanitární rozvojové spolupráce vzniklo s cílem věnovat se humanitární práci a podporovat nejzranitelnější osoby, které se ocitly v krizi, stabilizovat jejich situaci a týká se to nejenom krizových událostí, jako jsou přírodní živelné katastrofy, ale jsou to i války. Politické nestability různých zemí, takže pomáháme nejenom v Libanonu, ale i v Jordánsku, kde se řeší podobná situace syrských uprchlíků. Pomáháme v Kambodži s rozvojovými projekty, pomáháme ve Vietnamu. V Bangladéši a v Myanmaru. A co se týče naší republiky, tak podporujeme příchozí z Ukrajiny, kteří se ocitli taktéž bez domova, bez zázemí. Takže ta podpora našich občanů naší země a naše úsilí je stabilizovat osoby, které se ocitly v té nejakutnější situaci krizové. Co se týče, kdy jste se vy jste se ptal, jestli ta naše pomoc, nebo jestli ty zdroje jsou jenom z České republiky. Samozřejmě přispět může každý jednotlivec i odkudkoliv z jiných koutů země. My ty příspěvky samozřejmě evidujeme. Na to je oddělení péče o dárce. Tak majoritní podíl ale samozřejmě mají občané České republiky, za což jsme strašně vděční, že vlna takovýchto nepokojů, řeší se ne jenom války, ale řeší se třeba i živelné události jako například Olomoucký kraj a Českomoravský kraj, povodně, kde taky pomáháme intenzivně, máme tam humanitární základnu. A pomáháme při povodních. Byla také otevřená sbírka, tak ta pomoc, ten rozsah té pomoci je rozsáhlý. Na co nám kapacity stačí a jsme jsme opravdu pyšní nebo hrdí na to, co dokáží naši občané, jak jak se dokáží vybičovat i z toho důvodu, že ten život tady u nás není určitě taky jednoduchý, nejsme země, kde máme pocit ekonomické nestability, ale i přesto jsou ochotni pomáhat lidem v největší nouzi. Takže klobouk dolů a vidíte, že ta pomoc prostě má takový ten přeshraniční dopad, impact, že jednoho dne my pomůžeme ostatním a oni zase pomůžou nám, protože nikdy nevíme, co se přihodí. Proto si myslím, že by nás jakákoliv situace, která ohrožuje životy a zdraví ostatních lidí, neměla nechat jen tak lhostejnými.

Jan Čulík: Ta částka těch 730 000 korun do Libanonu mně přijde jako opravdu docela velká. Jak dlouho se to sbíralo?

Jana Marková: Těch 500 000 korun je částka nebo suma, která je uvolněná ze sbírky, která běží nonstop na našich stránkách, je to konkrétní pomoc Libanonu právě díky tomu, že spolupracujeme dlouhodobě s komunitním centrem Tahaddí a velmi dobře víme, kam ta pomoc směřuje a dokážeme dobře monitorovat, že každý dolar, každá koruna, kterou nám naši dárci dávají, tak přijde tam, kam má. A dalších 232 000 korun bylo věnováno ze sbírek, které uvolnila naše církev.

Jan Čulík: Když jsem mluvil s vaší kolegyní, která informovala o tomto daru Libanonu, tak ona hovořila o tom, nebo dala mi kontakty na některé vedoucí pracovníky toho centra v tom Libanonu. Já ovšem bych potřeboval pro tu televizi ten rozhovor v češtině. Tak mluvím s vámi. Řekněte mi, jak to tam tedy je organizováno? Vy jste říkala, že tam pracují pro vás stovky nebo stovka lidí, která tedy bohužel teď je rozptýlená? Ale to asi to má nějaké vedení. A to jsou Libanonci, že jo. Nebo jak to je?

Jana Marková: Ano centrum Taháddí spolupracuje s křesťanskou organizací Merat, která v Libanonu organizuje humanitární a rozvojovou pomoc a má nadnárodní dosah. Dále spolupracuje s ostatními neziskovými organizacemi, které podporují právě ty nejzranitelnější osoby, ať už uprchlíky, tak už lidi přímo přímo z Libanonu. Jak to tam vypadá, tak centrum Tahaddí je rozděleno v podstatě na zdravotní centrum, které má svého ředitele, kde je poskytována bezplatná pomoc právě uprchlíkům nebo lidem, kteří jsou v centru registrováni. Dále je zde výukové centrum, které sestává z několika tříd pro děti. Jsou zde i děti s se zvláštními potřebami, když děti s psychickým nebo fyzickým handicapem připravováni v rámci speciální výuky, takže zde pracují sociální pracovníci.

Pak je zde dílna, která, jak už jsem zmínila, obsahuje několik strojů. Vyrábí se zde překrásné výrobky. Naše středisko humanitární rozvojové spolupráce podporuje dílničku aspoň v tom, že jsme založili eshop, kde tyto překrásné výrobky prodáváme. Nabízíme našim občanům. Pak je zde program, který připravuje mladé lidi pro život venku, protože když si představíme situaci třeba nějaké syrské rodiny, která přijde, žena bez dokladů a osm dětí, tak v podstatě, aby aspoň těm dětem se zajistila budoucnost, je potřeba jim věnovat pozornost a dát jim vzdělání.

A hlavně naučit je jak. Jak se pohybovat úplně v jiné kultuře, která je o pár levelů, opár stupínků úplně jinde než než třeba zase libanonská než třeba zase naše, takže ty potřeby, c se týče uprchlíků, kteří přicházejí k nám, jsou jiné než uprchlíků, kteří přicházejí ze Sýrie do Libanonu.

Tam je potřeba naučit lidi základním věcem, například, jak se třeba bránit násilí. Oni neznají svoje práva, neznají, co mohou, kam se mají obrátit, nemají mnohdy doklady.

To je potřeba jim vyřídit, pomoci etablovat je do společnosti. A především pro jejich děti připravit budoucnost právě ve formě takového základního vzdělání a kontaktu na další školy, na univerzity. Proto školící centrum Tahaddí spolupracuje s americkou univerzitou, která je etablovaná přímo kv Bejrútu a která zajišťuje určitý počet míst právě pro studující, kteří vycházeli z Tahaddí. Jaká je budoucnost těchhle lidí dnes? Samozřejmě děti se ptají, kdy začne výuka, nikdo neví, protože jak už jsem řekla, většina vyučujících a sociálních pracovníků odešla. Ty škody na jejich majetku byly tak, že se nemají třeba kam tam vrátit, tak musí cestovat do Bejrútu, hledat si hledat si nějaké zázemí, například kontaktovat příbuzné, které kteří jsou i v zahraničí, takže odcházejí.

Takže budoucnost komunitního centra v tuto chvíli? Nedokáže nikdo říct, co a jak bude a v podstatě veškerá jejich činnost, která se týkala právě té edukační přípravy teenagerů a starosti o malé děti, jejich výuky, komunitního vzdělávání, různé výuky žen v počítačových dovednostech a tak dále. Tak to všechno teď spadá. Teď to spadlo do jedné úzké roviny, a to v pomoc úplně s těmi nejzákladnějšími potřebami, jako je jídlo a teplo a přežít a někam se schovat, takže to jsou teď nejdůležitější otázky, které je potřeba řešit a naše organizace může přispět finančně právě pokrytí těchto základních potřeb v tuto chvíli.

Jan Čulík: To je záslužná činnost. Děkuji vám a chtěl bych říct: Řekněte ještě závěrem, kam se mají lidi obrátit, když vám chtějí přispět.

Jana Marková: Číslo bankovního konta je na našich webových stránkách Diakonie, Centrum rozvojové humanitární spolupráce, takže tam se najde kolonka pomoci pro Libanon. Můžete se podívat na naše sociální weby, na stránky, kde je taky uveřejňovaná možnost DMSky a tak dále, anebo zavolat přímo na naše PR oddělení nebo na oddělení péče o dárce. Máme tam uvedená čísla, telefonní čísla, kontakty přímo na osoby, které vám, co se týče sbírek, dokáží říci daleko víc než já.

Jan Čulík: Děkuju vám mockrát, Vážení televizní diváci, děkujeme vám za pozornost. Přispějte! Na shledanou.

Jana Marková: Na shledanou děkuju.