Debilita zla

29. 2. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Detektivní seriál Metoda Markovič: Hojer režiséra Pavla Soukupa a scenáristy Jaroslava Hrušky sleduje slavného československého kriminalistu při práci na případu sériového vraha Ladislava Hojera. Ten v letech 1978-1981 zabil na území někdejšího Československa nejméně pět žen. Seriál rekonstruuje, podle všeho poměrně věrně, jak titulní kriminalistovu metodu, tak osobnost vraha. Ten si na vazbě užíval, že je, patrně poprvé v životě, středobodem něčího ho zájmu a ke svému vyšetřovateli Jiřímu Markovičovi si vytvořil blízký vztah. Hojer s IQ 88 sice převyšoval debilitu, jak ji dobová psychiatrie klasifikovala, o téměř dvacet bodů, což jej řadí na hranici mezi průměrem a podprůměrem. Přestože byly jeho skutky byly odpudivé, děsivé a prostě a jednoduše špatné, sotva lze nazvat zlem samotného primitivního a prostoduchého Hojera. 

Když se totiž pokoušíme mluvit o dobru a zlu, namísto třeba o dobrém a špatném, vždy implicitně vtahujeme do hry metafyzické principy. Tedy ne pouhé dobro a zlo, ale přímo Dobro a Zlo. A jako metafyzickému principu přiznáváme i zlu jistou velikost. Toto démonické a vznešené zlo zosobňují zlovolné postavy počínaje Miltonovým Luciferem a konče Lordem Voldemortem, o němž přesně v naznačených intencích prodejce hůlek Garrick Olivander říká: „Koneckonců, ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit dokázal velké věci… Strašné, to ano, ale velké.“ 

Sám pojem zla s sebou zkrátka nese démonickou velikost. Tu nabourává Hannah Arendt ve slavné knize Eichmann v Jeruzalémě, aniž by se ovšem vědomě chtěla zbavit kategorie zla, svou koncepcí jeho banality. Totiž že „zlo“ v Eichmannové podání bylo motivováno zcela běžnými motivy, na nichž nabylo nic velkolepého: dobře vykonávat svou práci, uspokojit nadřízené, být povýšen. Zlo bylo v Eichmannově podání neosobní mechanismus uměřených ambicí subalterního úředníka. Na jeho počátku možná stojí fanatická nenávist skutečných německých antisemitů, která má své historické podhoubí v dějinách evropského antijudaismu, jež můžeme a měli bychom zkoumat, Eichmann však realizoval šoa s podobným zápalem, s jakým by SS pro zajišťoval nákupy ponožek. 

Je ale možné jít ještě dál a mluvit o „debilitě“ zla. Tedy o zlu bez stínu metafyziky, o zlu, nímž nepadá ani stín velikosti, o zlu bez majestátu. Zlu bez zla. Ostatně většina špatných činů je právě takových. Nemají metafyzickou váhu, ani vnitřní velikost. Leckdy nás fascinují, či to horší v nás, nejspíš kvůli tomu, že v každém z nás je přítomen Thanatos, pud smrti, jak Sigmund Freud nazval naše agresivní a destruktivní tendence. Ale někdy prostě proto, že se pokoušíme jim porozumět, dát jim smysl, a pak jim, vlastně tak trochu proti své vůli, dáváme i velikost, kterou si nezaslouží. Protože zlo, bývá zpravidla nejen banální, ale také debilní.

1
Vytisknout
2997

Diskuse

Obsah vydání | 1. 3. 2024