Krutá pravda o "Už nikdy"

1. 12. 2023

"Nevinné dítě, které se ztratilo, bylo nyní nalezeno a vráceno," přivítal irský premiér Leo Varadkar zprávu o propuštění devítileté Emily Handové z pekelné díry Hamásu. Znělo to, jako by byla nebohá dívka dočasně odloučena od své rodiny během rušného nákupního dne v Brent Cross. Bylo to dítě, jehož otec byl tak mučen myšlenkou, že by mohla být unesena zlými lidmi, že se přiznal, že ji tak moc miluje, že doufá, že je mrtvá.

"Pokračuj mávání," řekli teroristé z Hamásu, když v pátek večer předali Červenému kříži další malou holčičku. Když nervózně zamávala – stále drží sedm členů její rodiny, takže to samozřejmě udělala – PR mašinérie Hamásu musela radostně mlátit pěstí do vzduchu. To je narativ, který se vám snaží prodat: Hamás je jen nepochopený humanitární pracovník – nebo přinejmenším zásadový bojovník za svobodu, který se vzpírá letitému koloniálnímu útlaku. Říká se, že se svými zajatci zacházíme dobře. Ne unesená, jen ztracená.

Jak je možné, že někteří lidé naletí na všechny ty manipulativní nesmysly? Po celém Londýně a New Yorku byly strženy plakáty s těmito dětmi apologety Hamásu, škodolibými hlupáky, kteří si zřejmě myslí, že je lež, že jim byly děti vůbec odebrány. Je to jako sledovat, jak se popírání holokaustu vyvíjí v reálném čase. Antisemitismus nekazí jen duši; hnije z něj mozek.

Je pravda, že čelit pravdě je často nemožně náročné, zvláště když je pravda tak skličující, jako je tato. Myslel jsem si, že jsem psychicky připraven na Bearing Witness, sedmačtyřicetiminutovou kompilaci záběrů IDF pořízených 7. října, kterou jsem viděl minulý týden na soukromé projekci. Ale moje tělo očividně nebylo. Po deseti minutách jsem se začal třást. Organizátoři připravili publikum, jak nejlépe uměli, a vysvětlili, že není ostuda odejít. A v jednu chvíli jsem k tomu měl blízko.

Některé záběry pocházely z tělesných kamer Hamásu, některé z jejich mobilních telefonů, některé z kamerových systémů, některé od záchranářů. Všechno to bylo hrozné. Později, po několika léčivých whisky, se mi podařilo usnout. Ale probudil jsem se brzy. A v těch časných ranních hodinách byla jen malá ochrana před všemi těmi obrazy: Stínání hlav, děti volající "abba", když byl jejich otec před jejich očima zavražděn, čirá radost, s níž Hamás lovil a vraždil oběti, bezvládná těla dětí v pyžamech s Mickey Mousem, svíjení se umírajících, nekonečné kaluže krve.

Samé lži, říkají užiteční idioti Hamásu. Proč by jinak, říkají, byla tato produkce IDF promítána pouze vybrané skupině sympatizujících (alias důvěřivých) novinářů a tvůrců veřejného mínění. V tom případě si nejsem jistý, jak se posedlý Owen Jones, který nenávidí Izrael, dostal na seznam hostů IDF. Za mnou seděl také bojovník za práva homosexuálů Peter Tatchell. Není to žádný establishmentový beránek.

Více než 100 000 se nás vydalo na pochod centrem Londýna. I to bylo svědectvím – nebyla to digitální bitva na sociálních sítích, ale byli to skuteční lidé se skutečnými obavami. Bylo to největší a nejvýznamnější vyjádření podpory britskému židovstvu od doby, kdy byli fašisté zatlačeni podobným počtem rozhořčených cockneyů v bitvě o Cable Street v neděli odpoledne v roce 1936. Pár metrů přede mnou byl Tommy Robinson, novodobý černokošiláček, násilně vykázán z pochodu, což všichni schválili. Ošklivý človíček.

Atmosféra byla většinou pochmurná, s šedou oblohou a trochou jemného deště, který odrážel náladu. Když jsme pochodovali k parlamentu, ozvalo se několik zdrženlivých skandování "Přiveďte je domů!", ale většinou to bylo uklidňující bez dramatu, natož bez jakékoli hrozby. Nikdo neměl roušku. Nepřipadali si jako lidé, kteří byli zvyklí chodit na demonstrace. "Poprvé od šedesátých let," řekl poněkud okouzlující osmdesátník, který seděl vedle mě v metru. Jsou to "umírnění lidé", které herec Eddie Marsan ve svém projevu vyzval, aby "povstali a čelili extremismu a bigotnosti a antisemitismu a islamofobii a všem formám rasismu". Bylo dost znepokojující, že bylo zapotřebí tolika policistů, aby ochránili tolik mírumilovných lidí. Ale museli tam být.

Objevila se zpráva, že čtyřletá Avigail Edenová byla propuštěna, když pochod dorazil k Parlamentnímu náměstí. Avigail osiřela 7. října a poté byla unesena z Kfar Aza. Byla držena 50 dní v tunelech Hamásu, kde oslavila své čtvrté narozeniny. Nedokážu si představit, že by byla osvobozena tak brzy, kdyby izraelská armáda nevtrhla do Gazy. Předchozí rukojmí byli drženi roky.

Zpravodajský cyklus postupuje tak rychle, že je snadné zapomenout na ohromující tektonický význam toho, co se stalo Izraeli 7. října. Zpracování hrůzy, šoku a zármutku trvá mnohem déle než tvoření zpráv. Ale Izraelci mi říkají, že jejich svět už nikdy nebude stejný. Je zcela jasné, že stará pravidla nefungovala. A nikdo neví, zda vzniknou dva státy, nebo zda nedojde ke spirále smrti s apokalyptickými a neznámými důsledky. Když jsem se díval na Bearing Witness, měl jsem pocit, jako by ti dvacetiletí z Hamásu byli při svých orgiích zabíjení překvapeni, že se dostali přes plot a měli příležitost udělat to, co udělali. Nemyslím si, že na to byli úplně připraveni. A stále si nemyslím, že je někdo připraven na to, co teprve přijde.

Až bude současný cyklus výměny rukojmích dokončen, válka bude pokračovat. Izrael si nedá pokoj, dokud nebude Hamás zcela poražen. Je tragédií nejvyššího řádu, že tisíce Palestinců zemřou, zatímco se za ně Hamás schovává. Ale když jsem se díval na Bearing Witness, uvědomil jsem si, že současná válka je pro Izraelce tak hluboce existenciální, že není cesty zpět ke starým pořádkům. Už žádné "sekání trávníku" palestinské nespokojenosti.

"Teď už nikdy," stálo na plakátech pochodu. Je to, jako by všichni běsy a démoni holokaustu prorazili portál v dějinách, drátěný plot z Gazy do Izraele a do současnosti. "Už nikdy je teď" znamená říci, že tentokrát bude odpor vůči zlu ohlušující. Nenechte se tedy zmást dočasným příměřím. Hrůza zdaleka neskončila.

Zdroj v angličtině: ZDE