Zlatá šedesátá
25. 10. 2023 / Soňa Svobodová
Musím přiznat, že je velmi smutné, kam se ten dnešní svět a s ním i lidstvo kvůli nesmyslným, ba přímo zvěrským ideologiím, jako v jeho historii byly fašismus, komunismus a v současné době, je tou další z těchto zvěrských ideologií neoliberální kapitalismus, který nemá vůbec nic společného s lidskostí, slušností a mezigenerační úctou – řítí. A tak s nostalgií často vzpomínám na dobu Randalla a Hopkirka (britský televizní seriál natočený podle námětu Dennise Spoonera, v produkci Montyho Bermana) a samozřejmě i na hudební skupinu Beatles. Tedy na „zlatá šedesátá“, kdy byl svět pro lidstvo mnohem, mnohem šťastnějším místem pro jeho žití. Proto si moc přeji, aby tuto buržoazní temnotu, která je plná zla, agrese, násilí, šikany a hanebných pomluv opět rozsvítilo světlo dobra, moudrosti, slušnosti, mezigenerační úcty a radosti, které tady svítilo v těch „zlatých šedesátých“.Tak nějak doufám, že totéž si přeje i jedna z nejznámějších českých umělkyň, jenž prostřednictvím své tvorby vypovídá o hranicích a limitech dnešního světa a společnosti, která je nejen vizuální umělkyní, performerkou, ale i úspěšnou publicistkou, kurátorkou a pedagožkou, Darina Alster.
Paní Alster, jak jsem již v úvodu zmínila, je o vás známé, že jste také příznivkyní těch „zlatých šedesátých“. Myslíte, že se někdy podaří, aby se k nim – tedy přesněji řečeno k „socialismu“ s lidskou tváří svět vrátil?
Myslím, že svým způsobem nebude vyhnutí, protože systém kapitalismu, speciálně mýtus věčného růstu nás dostal tam, kde dnes jsme. To jest do klimatické krize, ekonomické krize, krize bydlení, krize hodnot, padesátiiprocentní rozvodovosti, pandemie deprese, úzkosti, vyhoření. Toto a mnoho dalšího má za následek bezuzdný kapitalismus s tváří umělé inteligence. V dnešní době, více než kdy dříve, potřebujeme lidskost, soucit, zpomalit a zkvalitňovat vztahy, pečovat o sebe samotné, o sebe navzájem lidsky i mezidruhově, pečovat o planetu, na které žijeme. Poučit se z chyb minulosti, překonat epidemii traumatu a udělat svět vlídnějším místem pro naše děti. Osobně nevěřím v návrat minulosti, ale v znovuotevření společenských i vědeckých témat, jako je například socialismus s lidskou tváří, nebo výzkum významu psychedelik pro léčení lidské psychiky.
Z těchto důvodů tedy prostřednictvím své tvorby odkrýváte nejrůznější tabu a kriticky se vyjadřujete k tomu, co se vám nelíbí a s čím ve společnosti nesouhlasíte. Kde v sobě nalézáte tolik odvahy a současně i inspirace, neboť bez obojího by to nešlo. Je to tak?
Ano, je. Jsem hluboce věřící člověk, věřím svému poslání na umělecké scéně i v životě. Také jsem osoba milující, hluboce miluju své dvě dcerky a život. Říká se, že láska nadnáší. Inspiraci hledám v aktivní imaginaci, sexualitě, magii a meditaci.
V jednom ze svých rozhovorů jste zmínila, že nevyhnutelnou příčinou každé války v dějinách lidstva je hádka mezi politiky. Nepramení ty hádky z toho, že se do politiky dostávají ti, kteří tam nemají, co dělat?
Do politiky se dostávají takové osobnosti, které si volíme jako odraz nás samých, což je výsledkem stavu naší společnosti. Společnosti traumatu, které když je nereflektováno, tak dále vytváří a přenáší další násilí a traumatickou stopu. Kampaně politiků jsou vyprázdněné, jako reklamy na pivo. Nenesou v sobě žádné skutečné vize.
A co tedy s tím, jak to změnit?
Je potřeba změnit celkově rétoriku těch kampaní. Osobně bych byla ráda za více odvážných osobností, které by politickou scénu skutečně proměnily. Je jich jako šafránu, ale se slušností a realistickými plány na změnu není snadné se prosadit a nevyhořet.
To máte pravdu. V dnešní době je moudrost a slušnost spíše překážkou než užitkem, ale na toto téma bychom mohly hovořit velmi dlouho, ale musíme se ještě zmínit o vašich nejznámějších dílech, k nimž patří nejen fotoperformance Red Woman, Fairy tale, Nets, ale i videoperformance Multihand woman. Často se říká, že všechny typy performance mají nejblíže k divadlu. Souhlasíte s tím?
Myslím si pravý opak. Performance je od divadla nekonečně vzdálená. Divadlo je řemesIo, herectvo je dobré, když dobře hraje a dokáže své role mnohokráte opakovat.
Performance se nikdy neopakuje, není hraná, je to reálná situace s reálnými dopady naskutečnost. Performance má z uměleckých žánrů nejblíže k poezii, protože performance i poezie oslovují napřímo podvědomou vrstvu diváctva.
Při jejich tvorbě pracujete i se svým vlastním tělem, takže se o vás také hovoří jako o exhibicionistce. Cítíte se jí být?
Vůbec ne. V reálném životě jsem až plachá a dlouho jsem měla potíže přijmout svoje tělo jako krásné. V tomto mi dopomohlo mateřství, od doby, co jsem porodila, vystupuji mnohem častěji nahá, neboť jsem získala určitou pracně vydobytou hrdost. S vlastním tělem v performanci pracuji jako s oživlým praporem, displejem nebo sochařským materiálem, skrze který tlumočím světu svoje vize.
S jakými reakcemi se na tyto své performance ze strany diváků setkáváte?
Buďto mne milují nebo nenávidí. Málokdy nechává moje práce někoho chladným či chladnou.
Prý také ráda pracujete s archaickými médii, jako je tarot, náboženství či pohádky. Čím jsou pro vás pohádky – tím pověstným pohlazením po duši, studnicí moudrosti nebo zdrojem inspirace?
Pohádky a mýty jsou stejné podstaty jako sny. Hovoří s námi skrze ně naše podvědomí a otevírá nám bránu k prazákladní moudrosti a léčivému potenciálu života.
Od roku 2019 vedete společně s Kateřinou Olivovou studio Nových Médií 2 na pražské AVU, kde ani jedna z vás není jedinou vedoucí a přesto vše funguje. V čem to tkví?
S Kateřinou nás pojí hluboké přátelství, důvěra a kolegialita. O náš pracovní vztah a situaci pečujeme pomocí supervize, což je taková terapie práce. Studio Nových médií 2 vedeme obě, nebo žádná z nás, nebo ho s námi vede i studentstvo, každý a každá se vede sám a sama. Zajímá nás téma nehierarchie, nebo spíše v prostředí instituce přerozdělování, redistribuce moci horizontálním způsobem. Snažíme se vytvářet podpůrné inspirativní prostředí, ve kterém se nám všem chce být a tvořit společně.
A výsledkem toho jsou pak zajímavé performance. Jednou z nich je i ta, kterou jste společně se svou kolegyní představila v rámci Prague Pride, v pražském Containallu pod názvem Výtrysky.
Performance Výtrysky vznikla daleko dříve, již v roce 2014, když jsme obě měly roční děti. Reflektovaly jsme v ní radost z vlastního mateřství a zároveň vlastní queerovost.
Koupaly jsme se s dětmi v plechové vaně na břehu řeky Vltavy a navzájem si ochutnávaly mateřské mléko.
Fascinovalo nás, co vše dokáže magické ženské tělo vyprodukovat׃ živé dítě, lahodné mléko k jeho nasycení. Chtěly jsme zdůraznit radost, kterou nám mateřství přináší. Prostě dvě divoké matky – bohyně.
A na jakých dalších námětech pracujete v těchto dnech?
V těchto dnech společně se svým studentstvem chystáme dvě ateliérové výstavy, Fearlesness ve Zlínské galerii Photogether a Etiku v pražské galerii AVOID.
Děkuji za rozhovor.
Diskuse