Malé zločiny na velkých dětech

23. 3. 2023 / Jiří Hlavenka

čas čtení 9 minut
Cokoli je špatně vůči dětem, nazývám nemilosrdně zločinem - děti se nemohou bránit a jsme to my dospělí, kteří jim musí pomáhat, nikoli škodit. Nikdo jiný to za nás neudělá. Nedávná studie Eduinu (odkaz na konci textu) stojí celá za přečtení, ale zdůrazním pasáž uvedenou na obrázku. Celá třetina dětí, která absolvovala učňovský obor (první řádek na obrázku, “Střední s výučním listem”) uvádí, že pro ně bylo vzdělání velmi snadné nebo snadné. Znamená to, že se učili pod svoje možnosti a mohli by zvládnout náročnější školu. Vypadá to jako detail, ale není. (Právě tak 28% žáků ze středních odborných škol s maturitou považuje studium za snadné, tedy i oni by mohli zvládnout více).
Myslím že to známe všichni: děti se v nějakém věku nejeví moc bystře, nemají sebevědomí, rodiče i okolí si zoufají “co z něho bude”? Ale pak najednou rozkvete - rodina a okolí se najednou ptá “kde se to v něm vzalo”? Není přitom neobvyklé, že takovýto potomek je “umístěn” na učňák, protože ukončil základku a někam jít musí, na gympl nebo maturitní SŠ to nevypadá, tak ho prsknem někam, kde projde každý.

Takovýchto případů jsou, jak ukazují závěry studie, nejspíš desítky tisíc každý rok. Vyrábíme ve velkém učně - povolání s nejvyšší nezaměstnaností a nejmenšími mzdami, přitom bychom mohli mít lidi s vyššími dovednostmi, kvalifikací a kompetencí. A fakt tu prosím nevykládejte obehrané písničky “nemůžu najít instalatéra / řemeslo má zlaté dno” atd.


Ale když je šikovný, tak se vypracuje!

Ano, tuhle námitku slýchávám v podobných diskusí stále. Je mně líto, ale je velmi hloupá: to už můžeme zrušit vzdělávání rovnou, však kdo je šikovný, vypracuje se sám, ne? To ale není to nejdůležitější:
Je dobře známé, že člověk se nejsnáze učí (tedy “roste”) v mládí, pak se to už jen zhoršuje. Zahodit dobu, kdy je mladý člověk doslova mašinou na učení a kdy do sebe snadno nasává vše, co vidí, je trestuhodné. Později to je mnohem těžší.

Pokud dítě vystuduje (vyučí se) něco, co je vlastně pro něj podřadné a pak se “vypracuje” jinde, ztratilo pár let života. Ne každý se “vypracuje”: příliš snadný učňák samozřejmě může vést k tomu, že dítě (poněkud) zakrní a vůli i schopnosti na sobě dále pracovat ztratí. Ne každý má vůli a sílu zlomit tuto nepřízeň (protože “vypracovat se” po nedobré škole je pěkná dřina!), najede na pohodlné koleje a už z nich nesjede.

Důležitá role školy je socializační - práce v kolektivu, “poznávání světa”, vzájemné obohacování se. O to dítě studující pod svoje možnosti přijde, byť částečně. Ano, víme o těch, kteří se z nedobrého mládí vymanili a vypracovali se - ty dáváme na odiv. Ale už nevíme o těch, kteří se nevypracovali, ALE MOHLI. Překážky, které před ně byly postaveny - ne jejich vinou! - už nepřekonali. Ti zůstali ležet u cesty a nikdo o nich neví: no jo, vyučil se, asi na víc neměl.

Škody přímo národohospodářské. Ale co s tím?

Jsme zvyklí všechno přepočítávat na peníze, což je sice nehezké, ale jako argument je to validní. Rozdíl v příjmech mezi lidmi s učňovským vzděláním a průměrem SŠ+VŠ je setrvale cca 25%, což činí dnes asi 100 000 Kč ročně. Posun by znamenal obrovské zvýšení příjmů pro lidi, kteří se nejčastěji pohybují v dolních mzdových pásmech. Je prokázáno, že manželské páry málo vzdělaných lidí - protože situace, kdy se berou lidé stejné výše vzdělání je nejčastější - jsou až několikanásobně více ohroženi chudobou než jejich vzdělanější vrstevníci.

Odhadněme, že tu máme v každém ročníku cca 20 000 lidí, kteří studovali pod své možnosti (a odnášejí si tak nižší mzdu), tedy 2 miliardy Kč na populační ročník - neboli 70 miliard Kč ročně přes celou aktivní populaci (počítám 35 ročníků). A jestliže - počítejme rychle přes palec - si stát bere z mezd polovinu, přichází rozpočet o 35 miliard korun ročně. O stejnou částku pak přicházejí lidé.

Co se s tím dá dělat? Opatření je několik, a tak, jak lze konstatovat i o mnoha dalších aspektech našeho vzdělávacího systému z minulého tisíciletí, už dávno měla být učiněna:

Zvýšit prostupnost mezi jednotlivými školami a jejich úrovněmi. Dnes je velmi obtížná; je to spíš nestandardní jev vynucující překonání řady překážek (už zase!). Měla by být nejen snadná, ale i vítaná - pedagogové ve školách by měli nejen umožňovat, ale povzbuzovat děti k přechodu na vyšší vzdělávání (nebo i na jinou školu), když vidí, že by jim to prospělo. Toto se vůbec neděje.

Právě taková musí být i osvěta mezi rodiči (což je těžký úkol, uznávám): je bohužel velmi časté, že rodiče s nižším vzděláním berou, že takové bude mít i dítě a dost často jej od vyššího i odrazují. 

Ve směřování dalšího rozvoje jsou rodiče klíčem ke všemu: dítě je zejména v mladém věku kopíruje, pak se jimi inspiruje, i nepřiznaně. Rodiče mají navíc často určitou stavovskou hrdost na svoje povolání, “já jsem klempíř a ty jím synku taky budeš, máme to v rodině”, atd. a bezmocné dítě takto formují. (Říká se, že “chudoba a nízká vzdělanost se dědí”; i v tomto jsme na tom dramaticky hůře než západní země).

Prodlužme dětem mládí a dobu vzdělávání

Toto považuji za nejdůležitější, proto tomu věnuji samostatnou pozornost. Lidský život se prodlužuje a prodlužují se všechny jeho části: mládí, dospělost i stáří. I mládí, nejen dospělost a stáří. A prodlužuje se tak i doba vzdělávání, či spíše jakéhosi osobnostního dozrávání (což ke vzdělávání taky patří). Jestliže dříve “dospělost”, měřena schopností fyzicky pracovat (protože jiná práce ani nebyla), začínala již někdy po patnáctém roce života, dnes je tato stejná “dospělost”, měřená kompetencí dobře pracovat duševně (protože dnes už duševní práce převažuje a zejména postupně už ŽÁDNÁ JINÁ PRÁCE než duševní nebude), začíná po dvacátém, ale možná ještě kvalitněji po pětadvacátém roce života.

Jsem přesvědčený, že děti v patnácti letech, kdy před ně vchází první výhybka k další dráze (a couvat se moc nedá) nejsou:

osobnostně zralé a připravené se rozhodnout na další životní dráhu. Toto přijde až časem, v patnácti je to nesmyslně brzo. Ještě neexistuje osobnost dobře chápající svět kolem, rozumějící jeho fungování, patnáctiletý ještě postrádá elementární výbavu potřebnou pro úplně všechny z nás, pro cukrářku a klempíře právě tak jako pro elitní vědce.

Dnes je patnáctiletý, pro kterého jsou uzavřeny brány vyššího vzdělávání, okamžitě “programován” na budoucí kadeřnici nebo zedníka. Jeho vrstevník ale pokračuje na gymnázium, kde dostává nejen čtyři další roky osobnostního rozvoje, ale též čtyři další roky na přemýšlení, kam se v životě vydat.

Všeobecné vzdělání do věku 18 let by odstranilo tuto disproporci (až diskriminaci), umožnilo by dětem získávat osobnostní rozvoj a důležité kompetence pro další život, být další roky v pestřejším, obohacujícím se kolektivu, umožnilo by jim to se plně rozvinout a pochopit, kam se pak chtějí v životě vydat.

Nemusí přitom jít nutně o “gymnázium” - máme přece možnosti lyceální výuky, tedy takové školy, ve které převažuje méně náročné všeobecné vzdělání, ale o to silnější výbava do života, současně ale vytváří široký, ale ne hluboký odborný základ podle toho, k čemu student tenduje - aniž ale je už definitivně nasměrován.

Život je příliš dlouhý a vzácný na to, abychom si jej celý pokazili předčasným a špatným rozhodnutím.

Poznámky na okraj:

1) Ano, na podstatně bohatším a lépe fungujícím Západě to pochopili už dávno a mají menší počet učňů a učnic, větší počet osob s vyšším vzděláním.
2) Ano, pravidlo vyššího vzdělání a vyššího příjmu je skutečně pravidlo, pokud existují výjimky a ty jistě existují, pak potvrzují pravidlo.
3) Ano, vzdělání je hodnota sama o sobě a nikdo by neměl být ukrácen o možnost ji získat.
4) Ano, samozřejmě, neexistují žádná neužitečná vzdělání, Bendo.


Autor zveřejnil text na sociální síti.

3
Vytisknout
6491

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2023