Koho dnes volit

23. 9. 2022 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut

Volím v Praze. Zároveň jsem měl jedinečnou příležitost udělat si detailní obrázek o úrovni metropolitní politiky s možností vidět za mediální obraz, jenž vždy, více či méně, zkresluje skutečnost.

Moje zkušenost je taková, že s čistým svědomím nelze volit jednu konkrétní stranu.

V každé straně, která je zastoupena v současném zastupitelstvu (případně na úrovni městských částí) jsem se setkal s lidmi, jejichž další politické působení bych nepodpořil.

Z mé zkušenosti převažují. Překvapivě velká část z nich není ani po letech působení kompetentní v oblasti, které se měli na politické úrovni věnovat.

Povážlivě horší je ale míra adaptace na skutečnost, že pražská lokální politika primárně konzumuje mandáty na vedení neustálých vnitřních konfliktů, jejichž smyslem je poziční boj, “war for territory” ve smyslu trvalého politického soupeření o relativně stejného pražského voliče.

 

Kromě principiálně nevolitelného hnutí Ano, které se zaměřuje na celonárodně tupou manipulaci socioekonomicky slabších obyvatel hlavního města, se to týká všech relevantních aktérů, kteří jsou v současnosti zastoupeni v celopražském zastupitelstvu.

Bez ohledu na to, zda jde o opozici nebo koalici.

Míra ochoty všech alespoň trochu volitelných stran paralyzovat dialog a řešení jak viditelnými spory, tak zákulisní, často dost zákeřnou metodou okopávání, převyšuje ostatní motivace a záměry, a činí tak z pražské politiky nekonečný sled žabomyších bitev, v nichž se utíká na hony daleko od skutečnosti a potřebnosti.

Do toho vstupuje někdy až absurdně rigidní úřad s neadekvátním mocenským apetitem, který uděluje každé důležitější události svévolné rotace, a tím tedy i nepředvídatelný směr vývoje.

Že něco dává smysl, nemusí hrát žádnou roli. Pokud nenastane konstelace, v níž se záměr hodí do nějakého politického krámu a zároveň projde úřednickou časoprostorovou mřížkou, která transformuje cokoliv do jazyka vnitřních směrnic a vnitřních nálad (často neskonale blbých), pak nemá smysl šanci na uznání. Prostě není vůbec detekován.

Úspěšnost života v této dimenzi je založena na schopnosti neustálé aktualizace postojů, které se zároveň mohou diametrálně lišit podle toho, s kým zrovna mluvíte.

Je-li teď cílem takového pražského politického života prosperovat, není možné zůstávat koherentní, protože to, co je pochopitelné a přijatelné pro osobu A, je naprosto nepochopitelné a nepřijatelné pro osobu B.

Kompromisy, které jsou pro politiku nepochybně nutné, tak zacházejí příliš daleko a tam, kde by člověk očekával alespoň nějaký pevný bod, většinou najde jen bezhraniční želé.

Ale abych byl konkrétní: pomíjím již řečené Ano a všechny variace populismu, které se vyrojily v podobě různých bizarních, účelových uskupení. Soustředím se pouze na strany, které jsou v současném zastupitelstvu, respektive ty, které mají potenciál nějakého seriózního politického jednání a řešení.

Očekává se vítězství koalice Spolu. Nemohu volit kandidáty ODS, neboť jsem se (na úrovni Prahy) nesetkal s žádným, který by jednal seriózně, předvídatelně a s neideologickou orientací na věc samou.

Zkušenost s pražskou KDU-ČSL mám sporou, ale ne dobrou, zkušenost s TOP09 výrazně větší a velmi rozdílnou od stylu ODS, přes technokratickou krátkozrakost až po solidní a věcné jednání.

Podobně je to u Pirátů i Prahy sobě, s lepším poměrem, ale také s jiným typem nedostatků.

Paradoxně nejvyrovnanější skóre má v tomto smyslu pražský STAN, i přes kriminální kauzu Dozimetr.

Pro skutečně zastupitelský poměr je dobré myslet na přítomnost levice, která se koncentruje pouze v koalici Solidarita, v níž se krom jiných potkávají ČSSD se Zelenými. Na tomto - stále ještě poměrně rozsáhlém - záhonku lze tedy vybírat, nicméně stojí za to strávit nad výběrem nějaký čas a hodnotit jednotlivé nominanty.

Z mého hlediska každá z uvedených (volitelných) stran nabízí kandidátky a kandidáty, kteří za to stojí, i takové, kteří budou pokračovat ve výše popsaném stylu další období, ať už předchozí zkušenost mají, nebo ji teprve budou vstřebávat.

Rozhodující přitom není pořadí, nicméně i to je třeba brát v úvahu.

Už jen proto, že konce kandidátek jsou často obsazovány do počtu lidmi, kteří reálně do politiky vstoupit nechtějí, a tedy nemají potřebnou motivaci. Není to generální pravidlo, nicméně pak je třeba toho člověka skutečně znát.

Přiznám se, že pro mě je také důležitá důvěra, že daný člověk skutečně dokáže chápat často složitý věcný a politický kontext v pozadí důležitých záměrů, o nichž bude rozhodovat, k čemuž jsou prostě kvalifikovanější lidé s vzděláním, přesahem své činnosti a zkušeností.

Abych ilustroval na úplně konkrétních případech, koho hodnotím jako volitelné kandidáty a kandidátky, vycházeje z vlastní zkušenosti z jednání s nimi, uvedu Jana Lacinu, Jana Konvalinku nebo Michaela Šebka za STAN, Ondřeje Vykoukala, Jaromíra Beránka či Dana Mazura z Pirátů, Hanu Marvanovou z TOP09, Pavla Vyhnánka či Hanu Šiškovou z Prahy Sobě, Annu Šabatovou ze Solidarity (jde o kandidáty a kandidátky do zastupitelstev městských částí i hlavního města).

To jistě není zcela reprezentativní ani konečný výběr a nepochybně i mezi těmito lidmi lze mluvit o rozdílech důležitých pro političku nebo politika, nicméně pro mě jsou to lidé splňující parametry dostatečné korektnosti, intelektuální úrovně i politické kompetence.

Ne vždy do exekutivy, ale do zastupitelské role zcela určitě. Zejména jde totiž o to pokusit se o takový mix, který bude dostatečně rezistentní proti intoxikaci prostředí, do kterého vstoupí, a schopnost nedegenerovat postupně pod tímto vlivem na úroveň prázdné, maloměstské politické okázalosti, které je v Praze na můj vkus příliš mnoho.

0
Vytisknout
4196

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2022