Prospěšná a jedovatá naděje

3. 2. 2022 / David Marenčák

čas čtení 3 minuty

Nejspíš to bude znít až kacířsky, ale naděje není univerzálně pozitivním jevem, emocí. Existují v základě dvě barvy naděje, a jak se říká – po ovoci poznáte je. Toxická naděje vede k pasivaci a rezignaci. Vede k nečinnosti tam, kde je potřeba značná aktivita. Často je nabízena lidem v nouzi, ze strany těch, kteří vlastně nechtějí pomoci ani uchlácholit, chtějí se sami před sebou vyvinit ze spoluviny, pasivity, z neochoty pomáhat, odporu přidat ruku k dílu. Často své krasořeči o optimismu, pozitivitě, hledání ždibíčků dobrého na všem špatném rámují defétismem – nějak to dopadne, uvidíme, počkáme.

Zejména tam, kde je v ohrožení mentální, ale i fyzické pohodlí, je tento nadějový pseudooptimismus jen výmluvou, proč nedělat nic, nebo „optimisticky“ očekávat, že důsledky vlastních činů, nečinnosti, negativa a nežádoucí účinky odnese někdo jiný, druhý, obvykle v budoucnu. Za tuto formu naděje a optimismu lze označit i masové popírání globálních změn klimatu, ekologické, sociální, systémové a další z bezpočtu dlouhodobě probíhajících krizí. A také třeba technooptimistická víra, že problémy sociální vyřeší technologie. Užití jakékoli vyspělé technologie je jen tak dobré, jak je dobrá společnost, v jejíchž rukou onu technologii třímá.

Může blokovat cesty, jako naděje alchymistické postavy vyrábějící zlato rozbíjením atomu olova palicí, nebo umanutý boj s fiktivním nepřítelem, kterého už jistě zítra definitivně porazíme a všechny své trable tím vyřešíme. Může také být zhoubná, když oběť domácího násilí po každém cyklu prchavého zklidnění a „usmíření“ drží v destruktivním vztahu s představou, že „se změní“.

Užitečná naděje velmi pomáhá tam, kde marnost, bezmoc a nesnáze jsou příliš velké, příliš těžké. Je nutné zdůraznit, že ono „příliš“ je dané pro každého úplně jinde a je snobské to mezi lidmi porovnávat a cokoli z toho vyvozovat. Je to ten typ naděje, který je často tabuizován či štván, v podobě idealismu a víry, že lepší svět je možný. Zejména konzervativci a jiní lidé, kteří si dle svého mínění urvali dost, nebo měli v loterii života pořádný kus štěstí, tuto naději z hloubi duše nenávidí. Strach, že o vydobyté a nahromaděné přijdou vlivem změn, je nutí k betonování čehokoli, z čehož sice oni sami mají prospěch, ale mnohým okolo výrazně škodí.

Naděje v tomto smyslu pomáhá překonat nesnesitelné, přečkat úmorné a zdánlivě nekonečné strasti, těžkosti, rány osudu či celá období temna.

Umožňuje hledat nové cesty, čerpat sílu z netušených skrytých zdrojů, tmelit společnost a pohnout dějinami.

Tato naděje ale není růžovobrýlý optimismus všemožných koučů a jiných pohaněčů oslů, ždímačů výkonu nebo ezoterních prodavačů instantních mámení. Prospěšná naděje obsahuje jak prožívání, tak rozhodnutí a činnost. Není ani zárukou úspěchu, dosažení cíle či jistotou výsledku. Může být průvodcem na cestě kamkoli a jakou z oněch dvou zvolíme, podle toho bude nejspíš i vypadat samotná cesta. Naději je proto dobře vážit na laboratorních vahách, pečlivě soudit, kdy přijmout nevyhnutelné a začít jinak, kdy to ještě vydržet a doufat. Kdy dát miliontou šestou šanci a kdy nedávat ani tu druhou.

 

0
Vytisknout
4503

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2022