Odkloní pandemie svět od ropy směrem k zelené energii?

28. 1. 2021

Na konci roku 2020 Světová zdravotnická organizace dokonce varovala před tendencemi k „očkovacímu nacionalismu“. Pandemie donutila vlády omezit sociální interakci a obchodní operace. Když jsou státy v lockdownu a platí zákaz cestování, jsou téměř prázdné silnice i nebe. Covid-19 potlačil poptávku tak mocně, že cena za nezpracovanou ropu v loňském roce poprvé klesla pod nulu.

Je třeba si uvědomit, že dopravní průmysl se na celosvětovém prodeji ropy podílí 50 procenty. Když se doprava zastaví, zastaví se také ropný průmysl. Ropný průmysl ale neprochází obdobným šokem, co se poptávky týče, jako tomu bylo v letech 2008 nebo 1998. Ropný průmysl dnes zažívá nejhorší období po letech energetického přechodu, který začal omezovat poptávku a který se odehrál na pozadí saúdsko-ruské cenové války. Ta vyústila ve zvýšenou produkci na již přeplněném trhu, přičemž ropa se prodávala za 39 dolarů za barel.

V USA se zhruba 60 procent ropné produkce stalo nevýhodnou ekonomickou záležitostí. Proto je takzvaná energetická nezávislost USA nyní vážně ohrožena do takové míry, že Spojené státy na tom budou lépe, když budou opět dovážet ropu ze Saúdské Arábie. Důsledky tohoto bezprecedentního cenového kolapsu mohou pro země produkující ropu představovat zlomový okamžik.

Je ironií, že by tato situace mohla vytvořit obrovský odpor proti přechodu na zelenou energii. Je ale zapotřebí uvést, že technické a finanční schopnosti ropných společností budou zásadním příspěvkem k nízkouhlíkové ekonomice. Politika energetické transformace, jejímž cílem je dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, by se v důsledku pandemie mohla zpomalit.

Jeden z varovných scénářů počítá s cenou ropy nižší než 30 dolarů za barel. Ropné společnosti nabídnou konkurenceschopné alternativy k obnovitelným zdrojům energie, což by mohlo proces přechodu na zelenou energii vykolejit. Na trhu budou fosilní paliva mnohem konkurenceschopnější – s konkurenceschopnou logistikou a vysokou koncentrací na energii a flexibilní dodavatelské řetězce. A to by bylo lacinější než vývoj vyšší kapacity obnovitelných zdrojů.

Dalším problémem je opakování situace, které jsme byli svědky na sklonku globální finanční krize v letech 2008–2010, kdy se kvůli stimulaci vysokouhlíkové ekonomiky na celém světě výrazně zvýšily emise CO2. Dějiny by se v post-pandemické éře mohly opakovat. A to by mohlo vykolejit úsilí o omezení globálního oteplování.

Třetí problém se týká hospodářských dopadů pandemie. Světové vlády by se mohly natolik zadlužit, že by nedokázaly realizovat nové programy zaměřené na snižování emisí a na boj proti změně klimatu. Problematika energetické transformace by už nemusela být tak prioritní.

Pandemie by však mohla být akcelerátorem opouštějícím předchozí trendy. Nemusela by tedy být příčinou zpomalení nebo zastavení procesu energetické transformace.

Většina členských států EU a Mezinárodní energetická agentura jasně uvádějí, že z koronavirové krize neexistuje jiné východisko než dekarbonizace a dosažení uhlíkově neutrální ekonomiky.

Šéfka Evropské komise Ursula Von Der Leyen, německá kancléřka Angela Merkel a francouzský prezident Emmanuel Macron to loni v srpnu naznačili při schvalování evropského stimulačního plánu. Výše balíčku, který zahrnuje kombinaci grantů, půjček a záruk, je naprosto ohromující – celkem 1,85 bilionu eur určených k nastartování ekonomiky EU.

Tato suma odpovídá více než desetinásobku Marshallova plánu na obnovu Evropy po druhé světové válce.

Je jasné, že pandemie představuje jeden z nejzávažnějších ekonomických a energetických šoků v moderní historii. Nový koronavirus měl největší dopad na produkci a dodávky ropy, a to kvůli dominanci ropného sektoru v pozemní, letecké a námořní dopravě. Pandemie jako taková by přesto mohla být klíčovým bodem obratu a skvělou příležitostí k podpoře zelené obnovy, a to jak pro jednotlivé vlády, tak i pro dodavatele energie.

 

Celý článek v angličtině ZDE