Mlčení okolo Juliana Assange usvědčuje média ze skandální servility vůči mocným

10. 9. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Dne 7. září bylo v Londýně zahájeno soudní řízení o možném vydání zakladatele WikiLeaks Juliana Assange do Spojených států, kde mu hrozí groteskně vysoký trest za to, že se podle americké obžaloby dopustil „konspirace, jejímž cílem bylo obdržet a odhalit stovky tisíc tajných vládních dokumentů“. Obžaloba, která byla rozšířena o další absurdní obvinění, Assange taktéž viní z toho, že se s pomocí vojenské analytičky pokusil hacknout počítačové heslo, aby mohl získat další citlivé materiály. Assangeovi právníci, lidskoprávní organizace, Reportéři bez hranic, zvláštní zmocněnec při OSN Nils Melzer zabývající se porušováním lidských práv a další pozorovatelé nemají pochyby o tom, že jde o frontální útok na svobodu slova v rámci politicky motivovaného procesu. Vše ostatní, tj. údajně zkažený Assangeův charakter a jeho domnělé styky s Kremlem, je podružné. Prakticky jediný, kdo k případu zarytě mlčí, a kdo by naopak jako první měl bít na poplach, jsou sdělovací prostředky středního proudu.


Reportáž Channel 4 News o zahájení soudního řízení s Julianem Assangem v Londýně dne 7. září ZDE

Představte si to haló, kdyby byl v Londýně zahájen proces se zahraničním disidentem drženým v Belmarshské věznici, který by byl čínskými úřady obžalován z domnělé špionáže, spekuluje britský novinář Peter Oborne. Jeho jediným prohřeškem by bylo odhalení zločinů komunistické strany: jinými slovy, novinařina by se stala zločinem. A tento člověk by podle slov zvláštního vyslance při OSN zabývajícího se porušováním lidských práv vykazoval známky dlouhodobého psychologického mučení. Britský tisk by překypoval spravedlivým hněvem. Obdobná stanoviska sdílí celá řada respektovaných pozorovatelů a institucí, přičemž pobouření by zaplavilo i další západní média.

Nemá příliš smysl se handrkovat, zda je Assange novinářem, aktivistou či proradným hackerem; klíčové je to, co on a jeho organizace udělali. Když nějaká vláda lidem lže a navíc v přímém přenosu páchá válečné zločiny, všichni poctiví novináři a vydavatelé by o tom měli informovat veřejnost nehledě na ideologické aspekty těchto nepravostí. Odhalení WikiLeaks se však netýkají pouze Spojených států, byť převažují (což je logické, neboť jde o nejmocnější zemi s nejsilnějším vlivem ve světě), ale i zločinů dalších vlád.

Nestor všech whistleblowerů Daniel Ellsberg soudí, že i díky WikiLeaks mohl nakonec padnout tuniský diktátor Ben Ali. WikiLeaks v reakci na vládní čistky v Turecku, jimž předcházel pokus o puč, v roce 2016 zveřejnily emailovou komunikaci mezi představiteli Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Kabelogramy zveřejněné Assangeovou organizací dokonce odsoudily Putinovo Rusko jako mafiánský stát apod.

Nu považte sami: co jiného má dělat prvotřídní investigativní žurnalistika, než odhalovat zločinnou podstatu a nekalé praktiky státních útvarů a vlivových organizací bez ohledu na to, o jak ostudnou mytologii se ten který režim nebo instituce opírá? A ruku na srdce: který ze slovutných kritiků Juliana Assangeho v tradičních médiích kdy přišel s tak šokujícími a rozsáhlými odhaleními o zločinech mocných? Tito elitáři pak s tímto neukázněným troufalcem uspořádají kafkovský proces, když mu jde takřka o život. A mlčení Assangeho kolegů v mediální branží smrdí spoluvinou.

Jenže komentátoři v mainstreamových sdělovacích prostředcích nedokážou jít tak tvrdě do sporu s vládnoucí mocí, protože jsou její nezbytnou součástí. Ti zpravidla fungují jako stenografové západních politických předáků. A nyní mlčí, třebaže není sporu o tom, že úsilí o zničení Juliana Assangeho představuje zásadní pokus o zničení svobody projevu. Někteří z nich Assangeho skandální perzekuci schvalují, koneckonců jejich tažení proti Assangemu jako by z oka vypadlo represivní strategii Bílého domu. Avšak žádný vládní aparát se nemůže zaklínat „národní bezpečností“, když páchá zločiny a další nepravosti.

Činnost WikiLeaks navíc nevedla ke zvýšenému počtu zářezů na pažbách nepřátelských sil v Afghánistánu a Iráku, jak se snaží někteří její nepříliš bystří odpůrci tvrdit, což jsou klasické podpásovky s cílem protivníka zdiskreditovat a fikaně odvést pozornost od obsahu sdělení. Přitom veřejnost má nezadatelné právo být o těchto skutečnostech informována – notabene když je klamána – neboť je v jejím zájmu vědět, jací lidé jsou u moci. A co se privilegovaných novinářů týče: pokud budou i nadále setrvávat v ostudném mlčení, jednoho krásného dne by si mohli přijít i pro ně.

 

 

 

0
Vytisknout
11499

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2020