Znovu promyslet evropského ducha

16. 9. 2020

Co nás spojuje? Sdílené hodnoty, kultura, nebo historie? Jsme něčím víc než jen součtem svých částí? Staré ideály jsou ohroženy: Musíme se znova rozhodnout, kým jsme, napsal Orlando Figes.

Ve "Světě včerejška" rakouský romanopisec Stefan Zweig připomíná na optimismus let těsně předcházejících 1. světové válce, kdy francouzský letec Louis Blériot poprvé přeletěl průliv La Manche: "Jásali jsme ve Vídni, jako by to byl hrdina našeho národa," vzpomíná. "Triumfy technologie a vědy, která následovaly jeden za druhým hodinu za hodinou, vedly poprvé k pocitu evropského společenství, ke vzniku evropské identity. Jak zbytečné, říkali jsme si, jsou hranice, když pro jakékoliv letadlo je jejich překročení dětskou hrou."

Zweig se samozřejmě ohlížel nazpět - ne bez nostalgie - z roku 1941, dlouho poté, co iluze evropské kultury byla ztracena na bojištích ve Flandrech a v Polsku, a rok před svou sebevraždou, když jeho ideál Evropy byl opět otřesen postupem fašismu.

Po roce 1945 evropský projekt začal s pokusem o obnovu "pocitu evropského společenství", jehož zničení Zweig sledoval, ale tentokrát na základě demokratických hodnot a uznání potřeby míru v Evropě zakotveného ve vzpomínce na dvě světové války.

Myšlenka "evropského ducha" byla v tomto projektu úzce spojena s vysokou kulturou, s odkazem Leonarda, Shakespeara, Rembrandta, Beethovena, s nejvzácnější věcí odlišující Evropu od USA s jejich masovou kulturou i od sovětského bloku. Nemohl existovat lepší symbol evropské kultury než Beethovenova Óda na radost, slavné chorální finále deváté symfonie oslavující svobodu a bratrství, která se stala oficiální hymnou Evropské unie.

Dnes jsou tyto ideály opět v ohrožení. EU se má potíže se politicky vyrovnat s kombinovanými výzvami klimatické změny, globalizace a migrační krize, zatímco nacionalistické síly odtrhují elektorát od unie. V Maďarsku a Polsku se tyto elektoráty vrátily ke kvazifašistické formě autoritářské vlády neslučitelné s principy EU.

Pokud má Evropa přežít, musíme rozhodnout, co to znamená být "evropský". Co nás spojuje? Sdílené hodnoty? Sdílená historie? Jsme víc než jen souhrnem částí?

Co může Evropa udělat, aby se postavila globalizované kultuře? Co zbývá z kulturní identity Evropanů v současném světě?

Óda na radost je inspirujícím symbolem evropské jednoty. Byla vhodně použita k oslavě pádu berlínské zdi během vánočního koncertu v roce 1989 a jde o nadějeplnou píseň, protijed proti nacionalismu, který může dosud podnítit naše lepší internacionální emoce. Ale dědictví vysoké kultury je příliš vzdálené v minulosti, aby něco znamenalo pro většin u evropských občanů, kteří se spíše identifikují s Beyoncé než s Beethovenem.

Maxima Edmunda Burkea - že "Žádný Evropan nemůže být v kterékoliv části Evropy úplným exulantem, snad dosud platí. S evropskými pasy cestujeme po Evropě více a máme silnější pocit propojení s jinými evropskými zeměmi, i kdyby jen díky sdílenému životnímu stylu restaurací, kaváren, obchodů, zábavy a potěšení. Stále více z nás pracuje a žije v zahraničí, vlastní domy, vychovává z dětí evropské občany. Tato "pasová Evropa" možná není "domovem". Budou tu mnozí, kde se identifikují s rodnou půdou, dobře známými jídly a televizními šou spíše než s mezinárodním průkazem. Ale jde o útočiště v čase potíží - a my musíme chránit jeho evropské principy.

Podrobnosti ve španělštině: ZDE

0
Vytisknout
1963

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2020