Peklo jsme dost odklidili, cestu k nebesům ovšem nemajíce
12. 6. 2020 / Miloš Dokulil
Chci navázat mj. na některé ty naše běžné lidské představy o jistotách, jimiž máme někdy neklamný pocit, že disponujeme. Takže si v lecčems nemálo „věříme“. Nejednou tomu tak bývá vírou v problematicky zadanou výchozí „jistinu“, kterou jsme někdy získali již ve vhodném rodinném prostředí od svého dětství. V rámci posledních dvou tisíciletí lidských dějin zhruba poslední dvě staletí různými fenomény zaznamenala značně urychlený vývoj dalších poznatkových a předmětných dispozic; zvláště pak nanejvýš nečekaně v poslední třetině toho zrovna zmíněného času. Snad ještě okatěji ve srovnání s tím předchozím časem ten vědecko-technologický vývoj je zcela závratný právě až v těch posledních 25 letech. A potom té víry opřené jen o tu potřebu víry mnohde zjevně ubývá.
Před necelými dvěma sty lety byla v Evropě postavena první koňská železnice, a to z Českých Budějovic do Lince. Před necelými 120 lety se poprvé podařilo člověku odpoutat se od země na stroji těžším, než je vzduch. Teprve před pouhými 77 lety byla znovuobjevena DNA, příští jedinečně odhalený „genetický kód života“. Před 60 lety v ČSSR už začala éra prvých tranzistorových počítačů; ty tehdy ještě elektronkové vyžadovaly jednu velkou místnost jen pro ty elektronky, a druhou pro chlazení celého systému. Dnes nějaký elektronický přístroj s větším počtem realizovatelných funkcí než před půl stoletím mohou mít už předškoláci (aby děti „nezlobily“ své rodiče). Nu, a pokud třeba ještě po 2. světové válce bylo k cestě na Měsíc potřeba mít po ruce knihu J. Vernea, takové cesty – včetně přistání na měsíčním povrchu – mohly být od roku 1969 realitou. Od konce 20. století zná lidstvo svůj genom a je nyní schopno některým genetickým vadám včas předcházet ještě před narozením nového jedince (operací v lůně matčině). Už i soukromý kapitál si troufá na lety „do Vesmiru“ (mj. Elon Musk). (I když si zatím věda neví dost rady třeba s temnou hmotou a temnou energií!)
Ještě dodejme, že v souvislosti s možným uplatněním vědy v některých státech ubývá příznivců náboženského pojetí života. Kupodivu nikoli přímo v USA. Je k tomu možno uvést řadu historicky kotvených důvodů. Tato teď zmiňovaná země byla brzy po svém objevení cílem někdy i houstnoucí řady kolonistů, kteří chtěli takto uniknout rizikům dalšího setrvávání v Evropě s rizikem ztráty života pro vlastní náboženskou víru, včetně „českých bratří“, zvaných v nynějších USA „Moravian Brothers“ a mluvících tehdy, během svého usazování, německy. Takže, abychom teď moc neodbíhali, jen si připomeňme, že pro dnešní USA tamní statistiky uvádějí, že ve spásonosná nebesa dosud věří 72 % Američanů, zatímco v aktuální existenci pekla jenom 58 %.
To „peklo“ (ale i „předpeklí“ a jiné ne zrovna povzbudivě představované provozy pro posmrtnost) bývalo umísťováno pod povrchem Země; také sopky někdy mohly k té lokálně do podzemí umísťované představě o ohnivé mučírně nějak přispět. Obloha sklenutá nad myslícími hlavami jako kdyby připouštěla jaksi „odtažitější“ představy k té snad kýžené „posmrtnosti“, a to i v informačním 21. století.
Jednou závažnou otázkou ovšem je samo místo, kde by se mělo odehrávat to posmrtné člověkovo žití. Možná ještě problematičtější otázkou je, jak má být vybaven subjekt této posmrtnosti, má-li zároveň o takový další život stát a umět si ho taky nějak podpůrně představit.
Jakmile tu jednou nějak byla představa andělských bytostí nebo duchů pohybujících se v ovzduší nad zemí, bylo možné rozmanitě odkazovat na to, že po smrti bude „život“ pokračovat v té pozemsky obtížně představitelné podobě, a tedy „nadzemsky“ a nebiologicky; takže tu nemůže jít o „poznatek“, nýbrž jen o článek víry.
I když ani v tomto směru to nebylo jediné řešení této citlivé otázky. Snad tu byla rovněž brzy víra, že s koncem pozemských dnů nastane „Království boží“ na Zemi. A potom ovšem ten biologicko-fyzický život jako kdyby pokračoval, byť zjevně v odlišné a „shora“ dirigované režii. Máme k tomu rovněž evangelijní předznamenání v pozdních evangelistech (Lukáš a Jan), kdy z hrobu již do života se vrátivší Ježíš přijde mezi své učedníky a historicky pozdějším textem se testuje, že zhrobuvstalý Syn boží pojídáním běžného jídla poskytuje vzkříšenému tělu opět jeho pozemské a biologicky aktivní vlastnosti, včetně látkové výměny („metabolismu“). Tohle ovšem nelze – jako součást písemného referátu o zázraku – přijatelně verifikovat.
Rovněž si připomeňme, že v římskokatolických poměrech z konce středověku se ujala mezi věřícími myšlenka, že fakticky jako kdyby vyhlídka na posmrtná nebesa nepřicházela okamžitě v úvahu, a jako kdyby tu samotnému vykoupení měla ještě předcházet fáze „očistce“; i když v mezích možností nějak urychlená pozemským úplatkem do církevní pokladny. Nedivme se, že právě tento – také etický – fenomén urychlil „evangelickou“ reformaci (viz Lutherovy argumenty).
(Tyhle zmínky tu byly uvedeny jen proto, abychom si opět jednou „ilustrovali“, že jinak bývá utvrzována nebo zpochybňována naše případná – už napřed prezentovaná – víra, a ve zcela jiném „zarámování“ by měly být naše případné – teprve pečlivým ověřením – stvrzené poznatky. A ne že bychom si obdobně neměli počínat třeba ve víře v odborné či jiné kvality nějakých osobností, hnutí a politických stran…)
(K problematice křesťanské víry jsem rovněž napsal knihu s ne zrovna hned dost srozumitelným názvem „Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus?“. Měla by snad být zájemcům dostupná na následující adrese: https://is.muni.cz/obchod/baleni/144613 . Dejte mi laskavě vědět, zda se nemýlím. Ne všechny cesty automaticky vedou do Říma, jak se říká.)
Diskuse