Je v těch samoobslužných cenách jen něžná vstřícnost obchodníka vůči kupujícímu?

3. 12. 2019 / Miloš Dokulil



V samoobsluhách jde ovšem běžně o relativně drobné položky. Takže něco stojí třeba 9,70 Kč a něco jiného si zase můžeme koupit za 33,80 Kč (a podobně); není-li v těch desítkách haléřů vstřícně nastavena přímo zrovna devítka. Takže pak třeba něco dostaneme za 9,90 Kč a je to stále pod 10 Kč! Takto příkladně rovněž u jiných položek. Běžně se neuvažuje o tom, že haléře se z naší měny vypařily. Pokud jste od tohoto posledně oceněného zboží hodlali koupit třeba tři kusy, tak již to zběžně vypadá, že jsme jen „jaksi“ u 27 korun a možná bezděky do košíku přihodíme čtvrtý kousek.


Ne že by to nutně někdy měl být malý příklad z psychologie, která se pak u většího nákupu nebo u většího počtu kupujících začne ve vedení prodejny počítat. Když však nejnižší hodnotou mince je v dnešní ČR 1 Kč, jak to, že nevadí ani dohlédacím úřadům, ani samotným kupujícím, že je očím veřejnosti setrvale nabízena hra s cenami zboží, jaké reálně neexistují? (Je jen detail, že se u pokladen výsledná suma k platbě sníží na nižší jednotku, pokud celkový součet úhrady vyšel pod 50 haléřů?)

Jak to, že jsou takové „hrátky“ přípustné? Nemělo by obstát, pokud adresně nedisponujeme odpovídajícími mincemi, aby jejich hodnota na jakémkoli zboží figurovala. Patří do jiné „přihrádky“, že za měďák z první ČSR o směnné hodnotě 5 haléřů už mohl být třeba bonbon.

(A mimochodem: Pokud lze některé ceny – vždycky „dočasně“ – nechat z jakýchkoli důvodů klesnout, nebyla jejich předchozí cena nadsazena? A zase v jiných souvislostech vnímejme, pokud se šikovně vyvine dražba ve prospěch prodávajícího.)

0
Vytisknout
2344

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2019