Britská drsňačka, česká omezovatelka

29. 11. 2019 / Pavlína Antošová


„Proč být šťastná, když bys mohla být normální?“ ptá se provokativně titul vzpomínkové knížky, kterou v roce 2011 vydala osobitá britská prozaička Jeanette Wintersonová (narozena 1959). Tímto výrokem ji jednou počastovala její adoptivní matka – náboženská fanatička ryzího sektářského ražení. Jeanette rozhodila paní Wintersonovou už svým úsilím o literární tvorbu, načež ji – dá se říci – udolala svým prvním milostným vztahem k dívce. Člověku neschopnému naslouchat se těžko vysvětluje, že ani jednu, ani druhou okolnost nelze z myslící lidské bytosti vyrvat. S časovým odstupem si spisovatelka výše citovanou perlu vybrala k okamžitě viditelnému zdůraznění předsudků a jejich nesmyslnosti.


Výrok předsedkyně Aliance pro rodinu Jany Jochové – o tom, že by nikdy nechtěla, aby její vlastní syn žil ve stejnopohlavním vztahu a že by dala přednost jeho životu o samotě – nepotřebuje zveřejňování. Padl totiž rovnou v médiích. Předchozí ujištění, že paní Jochová by samozřejmě své dítě i při jeho případné jinakosti měla stále ráda, působí mrazivě; vzápětí vznikl nepřehlédnutelný protimluv. A výsledné kuriózní spojení dokládá, jak často různým strnulým omezovatelům záleží nikoli na blízkých lidech, ale jedině na řízeném obtisknutí vlastního obrazu.

Mluvčí měla kus pravdy, když argumentovala, že samota nemusí zahradit cestu k životnímu štěstí. Zapomněla však na jednu důležitou okolnost: Aby se jednalo skutečně o samotu, nikoli o osamělost, musí si ji člověk zvolit pouze sám, z vlastního rozhodnutí.

Britská literární osobnost, která umí být sama sebou, zůstane v paměti – a to i historické – jako člověk, jenž pomáhal razit cestu. Zastánkyně rádoby tradičních hodnot, prokazatelně neschopná myšlenkového vývoje, zapadne do řady jedinců cíleně a soustavně brzdících. A nelze spolehlivě odhadnout, kdy se její snahy projeví i vůči vlastnímu organizovanému uskupení jako sebedestruktivní.

0
Vytisknout
3028

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2019