Dozrál čas na globální klimatickou vzpouru?

7. 10. 2019 / Daniel Veselý

Dozrál čas na celosvětovou klimatickou vzpouru, která tváří v tvář nepřekonatelným politickým překážkám představuje dějinnou nutnost? Globální občanská neposlušnost, jejíž aspekty líčí historik a dokumentarista Jeremy Brecher v knize Vzpoura proti zkáze vydané nakladatelstvím Neklid, je v očích autora radikálním, byť nadějným konceptem, jak zdárně překonat klimatickou krizi a mnohé společenské nešvary. Síla Vzpoury proti zkáze v první řadě spočívá v jasně formulované vizi, poměrně přesné geopolitické analýze a v bohatém faktografickém materiálu. A není pochyb, že řada pozitivních příkladů z nedávné minulosti, kdy se dostalo spravedlnosti i dlouhodobě opomíjeným, může být pro věčně mrmlající českou společnost vítanou vzpruhou. 

Jenže český veřejný diskurs, který je doslova promořen fosilní demagogií, není prozatím schopen zpracovat jinde běžně diskutovanou problematiku klimatické spravedlnosti, globální občanské neposlušnosti a akceptovat představu paralelních mocenských orgánů dohlížejících na implementaci klimatické justice. Není to přirozeně autorova chyba: třebaže se česká zkušenost v lecčems od té americké liší, společná témata - jako pocit bezmoci, atomizace a rostoucí společenská nerovnost na pozadí sílící klimatické krize - se vždy najdou. A pak je tu globální přesah, přičemž v sázce je takřka vše. Vždyť naše generace rozhodne o osudu planety a všeho živého, jak soudí Noam Chomsky.

Možnou slabinou Vzpoury proti zkáze je její ukvapený optimismus, jako kdyby autor zapomínal na rozsah a represivní potenciál moci, jíž disponují protivníci klimatické spravedlnosti, třebaže ji jinak precizně analyzuje; a jako kdyby zapomínal na nástrahy teorie. Víra v dosažení klimatické spravedlnosti může být narušena něčím tak prostým, jako je nedostatečná informovanost o skutečné povaze tohoto globálního nebezpečí ústící ve sníženou toleranci vůči ambiciózním klimatickým plánům, o nichž se živě diskutuje v progresivních kruzích. Leč co jiného je pokrok, než uskutečňování zdánlivých utopií.

V české kotlině panuje instinktivní nedůvěra vůči jakýmkoliv globálním snahám zabránit něčemu, co přesahuje naše chápání a co je i ve veřejnoprávním prostoru vnímáno jako kontroverzní téma. Taktéž silná teorie, poznatky moderního vědeckého výzkumu a existence vědeckého konsenzu mnohdy dopadají na hradby čirého ignorantství posíleného fake news a vírou v konspirační fantasmagorie. Jenže to opět není autorova chyba.

Jeremy Brecher je přesvědčen o tom, že čas na klimatickou vzpouru dozrál, neboť se zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem je zcela očividné, že masky jsou sňaty: mocenské aparáty klima nezachrání, ba právě naopak. To je podle mého soudu přesná diagnóza stávajícího neladu, kdy nejsilnější světové ekonomiky vřele dotují špinavý průmysl, a urychlují tak cestu ke zkáze. Vše je v rukou obyčejných lidí, kterým záleží na zachování stabilního klimatu pro ně i pro budoucí generace. Bez jejich explicitního souhlasu by vlády a korporace nikdy nemohly vědomě ničit a drancovat planetu.

Brecher míní, že klimatická vzpoura má být nástrojem či strategií, jak prostřednictvím masových demonstrací a akcí občanské neposlušnosti obnovit stabilitu globálního klimatického systému.

Požadavkem klimatického hnutí, které nabylo na síle po výbuchu občanské nespokojenosti v roce 2016, je spravedlivý přechod z fosilní ekonomiky na obnovitelné zdroje energie, a to nejpozději do poloviny 21. století. Nutno dodat, že ve Spojených státech, v Evropě i jinde na světě se v současnosti o různých podobách zeleného nového údělu běžně hovoří. Takže chybí už jen politická vůle, kterou by mohla substituovat právě klimatická vzpoura.

Brecher považuje pařížskou dohodu o klimatu, k níž se upínalo tolik naděje, za podvod v reálu umožňující rychlejší destrukci planety. Obamova administrativa tuto globální dohodu vykostila tak, aby se stala právně nevymahatelnou. Jakkoliv se mnohým toto vyjádření může příčit, rychlost, s jakou se v posledních letech zvyšují emise skleníkových plynů, dává autorovi za pravdu. Globální instituce, jež by měly pečovat o práva obyvatel planety, se stávají komplici při ničení klimatické stability. A zde se opět otevírá prostor pro globální neposlušnost, neboť všude tam, kde byl demokratický proces zablokován, sociální hnutí a hnutí za lidská práva nakonec dokázaly prosadit zájmy většiny. Příklady z minulosti táhnou, jak autor přesvědčivě dokládá.

Základním cílem Brecherovy vzpoury není svržení stávajícího mocenského systému, ale řešení problému globálního oteplování. Klimatická krize však rovněž představuje jedinečnou příležitost ke spravedlivé transformaci společnosti. Klimatické hnutí by na každou firmu, instituci či vládu mělo vznést dva základní požadavky: okamžité moratorium na jakoukoliv novou fosilní infrastrukturu a předložení klimatického plánu mapujícího přechod na bezemisní ekonomiku do poloviny tohoto století. Je jasné, že realizace těchto ambiciózních cílů by se neobešla bez komplikované organizace a systematického aktivismu milionů lidí. To vše by si vyžádalo rozsáhlou součinnost oficiálních i neoficiálních institucí, jak Brecher líčí do nejmenších detailů. Tyto aktivity by však čelily mnohem silnějšímu nepříteli, jehož pozice, jakož i podporu veřejnosti dezorientované fosilní propagandou, by bylo nutno systematicky podkopávat.

Dílčí, leč významné úspěchy klimatických aktivistů v USA i jinde na světě jsou inspirací a motivací zároveň. Čas sice kvapí, nicméně nic není zdaleka ztraceno. Klimatickým aktivitám se nyní dostává čím dál větší pozornosti, takže doba "vzpouře proti zkáze" přeje. A lidé mají právo i povinnost chránit klimatický systém země před ilegálními a zločinnými aktivitami, což vystihuje ústavní podstatu klimatické vzpoury. A co když tato rebelie selže, anebo co když se jí naopak podaří uspět, ptá se Brecher? Předkládá dva scénáře možné budoucnosti: Čeká nás buďto zkáza, anebo svět bez fosilních paliv. Opět se tedy vracíme k zásadní otázce: Jak se ti, kdo dnes žijí, zachovají?

1
Vytisknout
4054

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2019