9. 8. 2019 / Jan Paul
Zvěrstva, která páchal fanatický vůdce Rudých Khmérů Pol Pot na kambodžském obyvatelstvu v letech 1975 až 1979 se dají srovnat jen s praktikami nacistů. V pekle genocidy, které tento šílenec rozpoutal ve své vlastní zemi, přišly o život mučením, hladem a nemocemi miliony nevinných kambodžanů.
To vše je již historie, stejně tak jako působení misí, které do
tehdejší Kambodže vysílala Československá vláda, aby pomohly s obnovou
země, její infrastruktury a zejména zhrouceného zdravotnictví. Tropický
parazitolog RNDr. Michal Giboda Ph.D. (1938) byl jedním ze členů
zdravotníků, kteří byli do zničené země vysláni v roce 1983 k ročnímu
působení v české nemocnici v kambodžském městě Takeo.
Vědec Michal Giboda o tom napsal knihu Léčit a přežít (nakl. Portál, 2016), v níž esejisticko-dokumentární formou popisuje svoji zásadní životní zkušenost, a to jazykem čtivým a poutavým. S nevšední empatií k dálnému východu líčí v deníkové formě všední každodennost pobytu Evropana v exotické zemi, ať už obtíže pracovní, či chvíle vzácného oddechu a volna.
Objektivní problémy, jako nesnesitelné dusno, vlhko, odlišná strava, fyzické vyčerpání, mezilidské pracovní i osobní vztahy, či latentně stále přítomné nebezpečí útoku zbylých bojůvek Rudých Khmérů, jsou jen pozadím osobního příběhu československého vědce, jehož hlavním posláním byla pomoc obyčejným lidem, kteří přežili utrpení Pol Potova režimu.
Etický a mravní obsah knihy je proto jejím nejdůležitějším poselstvím, a o to více v době, kdy se evropská civilizace potýká s potížemi své humanistické integrity. Přitom soucit, tedy schopnost prožívat utrpení s druhým člověkem je to, co Michala Gibodu udržovalo v úsilí vytrvat a naplnit v cizím kraji smysl své práce.
Vyšetřovat a léčit v komplikovaných klimatických podmínkách v ambulancích, laboratořích a na operačním sále, stejně jako zacvičovat odborně nevzdělaný personál, byla každodenní řehole, s níž se Michal Giboda a ostatní členové československého lékařského týmu potýkali. Mnohem horší ale byl kontakt se všudypřítomným závanem nemoci a smrti.
Člověk může zakusit pokoru zřejmě jenom tehdy, když hledí vstříc utrpení, které je prožíváno tiše ve vyprávění těch, kteří jím prošli, kteří ztratili své příbuzné, rodiče či děti. Možná, že právě tehdy se lze i radovat z drobných věcí, jako je třeba východ slunce, chvíle oddechu naplněné vzpomínkami na vlastní rodinu, nebo doušek vody v úmorném vedru.
Michal Giboda toto vše popisuje bez patosu, objektivní události
poměřuje subjektivními prožitky, aby v sobě den co den upevňoval vůli
vytrvat až do konce. Na jedné straně profesní důslednost, na straně
druhé rozměr lidství. Ale i smysl autora pro detail, stejně jako pro
celek. Jeho kniha je cenná bohatostí dojmů, postřehů, ale i v líčení
někdejší kambodžské reality v zemi po Pol Potovi.
Diskuse