O zkouškách, které se valí na děti, píše VLADIMÍR BARÁK.

Informace, že v jednotných přijímacích zkouškách na osmiletá gymnázia byla chyba, se stala jednou z hlavních zpráv posledních dnů. Bulvární média popisovala hroutící se rodiče, již div nevolají po hlavě ministra školství. Ta „seriózní“ se pak předháněla v množství variant otázky, zda stát neselhal a neměl by přijímací zkoušky opět svěřit zpátky do gesce jednotlivých škol. Realita je někde jinde: pochybení se nakonec dotkne jen hodnocení pár desítek dětí, které se bude řešit jedinou správnou cestou – tedy individuálně. Smutné je, že ojedinělé pochybení státu vrhá stín na celý směr testování dětí.

            Shrňme si současný stav: srovnání znalostí dětí 5. ročníku základních škol, jednotné přijímací zkoušky na střední školy, státní maturita. Ještě nikdy žáci nemuseli procházet tak velkým množstvím jednotných, státem sestavovaných testů. Nelíbí se to školám, jež přišly o značnou část suverenity v hodnocení výsledků vlastní vzdělávací snahy. Ani mnoha rodičům, kteří z řady důvodů státu nedůvěřují. Stěžují si i děti a dorost, již ale logicky budou protestovat proti každému ověřování svých znalostí. V množství kritiky se ztrácí, k čemu je testování vlastně dobré.

            Vyhodnocování všech jednotných testů nám přináší unikátní data, jak na tom dnešní děti se znalostmi a dovednostmi, jež jim měla škola přinést, jsou. Vedle toho výsledky testování do značné míry určí, jaké varianty dalšího vzdělávání jsou pro ně relevantní. Dozvídáme se například, že existují konkrétní školy, jejichž žáci mají výrazně horší výsledky než jinde. Ministerstvo, kraje a obce mohou reagovat na problematická zjištění. Někde je potřeba změnit ředitele školy, někde jen učitele. Velmi často je problém v rodině konkrétního dítěte a pedagogové potvrdí, že až výsledek testu s razítkem státu mnohé rodiče probudí, že něco nedělají dobře. Je potřeba si uvědomit, že za kvalitu vzdělávání základního, středního i vysokého odpovídá stát. Jménem České republiky jsou vystavována vysvědčení i diplomy, státu tedy jednoznačně náleží také právo určovat, co studenti musejí umět.

            Monstrózní projekty týkající se statisíců dětí a probíhající v jeden čas po celé republice logicky provázejí chyby. Nemělo by se to stávat a ředitel instituce, která za testy stojí, měl ze dne na den skončit. Větším nebezpečím však je, že těchto pochybení zneužívají jedinci a uskupení, jimž se zjišťování stavu vědomostí dětí z různých důvodů nehodí do krámu. Do jednotných testů se opakovaně strefuje společnost SCIO provozující vlastní školská zařízení. Její představitelé celkem otevřeně razí představu, že klíčové u dětí nejsou vědomosti, ale spíše cesta, jak k těmto vědomostem žáci přijdou. To, že se na této cestě žáčci někdy ztratí a mnohdy už se nikdy nenajdou nebo že je zavede úplně někam jinam, než je žádoucí, je pouze detail. Státní testy negativně zasáhly i do podnikání společnosti SCIO. Ta totiž v minulosti zajišťovala testy pro přijímací zkoušky, ještě když si je objednávaly jednotlivé kraje. Současně vydělávala i na komerční přípravě žáků k jejich složení.

            S hlasitou kritikou, kterou s nadšením převzala všechna hlavní média v zemi, vystoupil i spolek EDUin. Ten po ministerstvu požaduje „celkovou revizi konceptu státního testování“. EDUin je ale pouze přívěskem společnosti SCIO. Tvoří ho bývalí zaměstnanci SCIO, jeho „experti“ jsou pověstní tím, že se s radostí vyjádří absolutně ke všemu. Cílem EDUinu vždy bylo aktivně ovlivňovat politiku, avšak bez vlastní politické odpovědnosti. To, že dosud všichni ministři aktivitu spolku prozíravě ignorovali, je možné hodnotit jako jeden z mála kladů, jež lze politikům bez ohledu na stranickou příslušnost přiznat.

            Co ale dál? Skutečně bychom se měli zamyslet nad tím, zda testování nezrušit? Když v roce 2004 ministryně školství Petra Buzková rušila školní osnovy, činila tak s důvěrou, že rozvázání rukou ředitelům škol a učitelům povede ke zvýšení kvality vzdělávání. Rámcové vzdělávací plány měly podle úmyslu političky poskytovat velkou volnost, učitelé měli být kreativnější, zavádět nové metody výuky. To se také děje. Ukazuje se ale, že té volnosti je někdy až moc. Výsledky jednotného a plošného testování předkládají důkazy o ubývajícím znalostním základu dětí, nárůstu povrchnosti i v základních předmětech. Jinými slovy – značí odklon od důrazu na vzdělanostní společnost. To je naopak podnětem k zamyšlení, zda by státních zásahů do podoby vzdělávání nemělo být ještě o fous více.

Reakce s námitkami vůči obsahu textu

Dobrý den, pane Baráku,