Dogmatismus, religiozita a většina

10. 5. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty


Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Bohumil Kartous to ve svém dnešním textu implicitně naznačuje, ale přece to neřekne úplně natvrdo: dogmatické myšlení je spojené s většinovostí, s masou, nikoli s religiozitou jako takovou. Problém je masová religiozita, problém je masový ateismus, problém je masové umění, masová filozofie. Ostatně křesťanství nemělo dogmata až do chvíle, než se stalo oficiálním a nakonec většinovým náboženstvím Římské říše. A dogmata vznikala mocenskými spory různých frakcí v církvi.


Když si vezmete katolickou menšinu utlačovanou komunistickým režimem, najdete v ní spoustu velmi otevřených, nedogmatických, tolerantních lidí. Takový byl disent obecně. Na základě zkušenosti náboženského útlaku vznikala nábožensky pluralitní společnost v USA (i když začlenění katolíků a židů jako rovnocenných občanů trvalo delší dobu) – společnost různých náboženských menšin, společnost velkého množství všelijak se štěpících protestantských církví.

Co vlastně znamená „religiozita“? „Náš pan farář nám říkal“…? Nebo – jak říkala moje babička: „Co tomu řeknou lidé?“ Nebo je religiozita spíše osobní spirituální vývoj, v němž člověk zažívá samotu, potřebu milosti, lásky, odpuštění? Je religiózní někdo, kdo vlastně vůbec nezná spletitou historii vzniku „dogmat“, ve která „věří“? Kdo nechápe a netuší, jaký kulturní a myšlenkový základ představuje např. křesťanství? Potom je religiózní samozřejmě i povrchní ateista – a čím je povrchnějším a samozřejmějším ateistou, tím více je v tomto smyslu „religiózní“.

Jinak – když se ještě vyjádřím v jinému aspektu zmíněného článku – já si vůbec nemyslím, že by nutně musel platit argument, že pokud je pokrok ve vědách přírodních pomalý a obtížný, tak musí být ještě pomalejší nebo obtížnější v oblasti hodnotové nebo humanitní. Podívejte se na Irsko, kde by ještě před 30 lety nebylo vůbec myslitelné, aby v referendu vyhrálo gay marriage.

Proměna různých uměleckých proudů nebo přístupů k dějinám a člověku byla během dvacátého století mnohem dynamičtější než vývoj přírodních věd. Proměny nálad veřejnosti mohou někdy umožňovat velmi paradoxní věci jako např. povýšení Masaryka z doby hilsneriády na prvorepublikového „tatíčka“. Lidská společnost je velmi plastická a těkavá a to zdaleka nikoli jen ta moderní, demokratická. Stačí si vzít např. proměny a vlivy jansenismu ve Francii a jeho střety s jezuity, vývoj francouzského klasicismu a francouzského osvícenství, složité míchání Montaigne, karteziánství a moralistů ve francouzské kultuře apod.

0
Vytisknout
9624

Diskuse

Obsah vydání | 15. 5. 2018