Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Hlavní politickou událostí roku 2017 byl pád ČSSD

30. 12. 2017 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Myslím, že nejdůležitější politickou událostí roku 2017 je pád sociální demokracie a její přeměna ze strany, která do prezidentských voleb v roce 2013 dokázala nominovat Jiřího Dienstbiera, ve stranu protievropskou, xenofobní, populistickou, jejímž hlavním cílem bylo přesvědčit své voliče, že mají volit Babiše nebo Okamuru. A to se jí podařilo.

Ačkoli už ve sněmovních volbách 2013 zažila ČSSD výrazný neúspěch, přece jen zbyla na politické scéně jako jediná protiváha Hnutí ANO, neboť pravice na tom byla ještě hůře. A tak se z vládní sestavy ANO-ČSSD stala zároveň hlavní opoziční dvojice v této zemi. Krajské volby 2016 učinily krach pravice ještě mnohem zřetelnější, neboť ani po téměř třech letech v opozici se pravicovým politikům nepodařilo získat zpět ztracenou důvěru veřejnosti.

A hlavní plán, jak z toho ven, zůstal i po této volební katastrofě (ODS s TOP09 zůstaly bez jediného hejtmana, čímž obrátily naruby tradici, podle které krajské volby dosud vždy vyhrávala drtivým způsobem opozice) stejný: Babiš je horší než my, proto se k nám vraťte. Jen se beranidlem měla stát ČSSD.

A beranidlo se zlomilo, což bylo nejpatrnější, když na tiskové konferenci premiér Sobotka ohlašoval, že podá demisi celé vlády z obavy, aby se z Andreje Babiše nestal mučedník. Jsem velmi skeptický k tomu, že by se socialistům dařilo ve volbách lépe, kdyby se podařilo shodit celou vládu, jak si to Sobotka představoval, ale těžko by skončili hůře, než nakonec skončili. Tehdy se pořád ještě mnohým zdálo, že Babiše půjde nějak zdiskreditovat a že Babišův volič na nic jiného nečeká, než aby se mohl vrátit do lůna tradičních stran a s pokorným pláčem je obejmout a zavzlykat: vraťte mi tu nádhernou minulost!

V červnu 2017 by žádost policie Sněmovně o vydání Babiše vyvolala asi mnoho bláhových nadějí, o nichž dnes už víme, jak bláhové by byly. Propad ČSSD letos na jaře byl podle mého názoru důsledkem mnohem hlubších procesů, než byl samotný střet s ANO.

Jestliže pravice pohořela na tom, že nedokázala nabídnout budoucnost, distanc od minulosti, ale stále jen nabízela návrat od hrozného Babiše k požehnanému normálu Nečasovy vlády, levice budoucnost – svou největší tradiční zbraň – zahodila do bažiny primitivního, vyloženě antilevicového populismu.

Sociální demokracie si vzala za svou stěžejní agendu obhajobu držitelů zbraní a odpor k pomoci uprchlíkům. Místo boje za něco jasně přínosného pro chudé lidi se rozhodla zadupat levicové ideály do země. Udělala to v cynickém kalkulu, že jí to pomůže u voličů, že voličům ukáže, že dokáže myslet stejně jako oni, že je dokáže neobtěžovat nějakými ideály a hodnotami, ale naloží jim přesně to, co podle ní chtějí slyšet. A pomohla tak Okamurovi.

Výsledek sněmovních voleb pod osmi procenty je pro ČSSD asi až nespravedlivě krutý trest, ale realita je bohužel asi ještě krutější. Ta strana nedržela pohromadě ani na podzim 2013 a jejím asi jediným vnitřním tmelem bylo její politické postavení. Tzv. lánský puč nebyl soubojem o vize, ale o mocenské upořádání v rámci technologie moci.

V současnosti je naprosto nepřehledné, co by ČSSD měla v budoucnosti být, jakým chce jít směrem, kdo by za ni měl mluvit, kdo je s kým a proti komu. Není čitelná tedy ani personálně. Její jediný vskutku konsistentní signál zbytku svých voličů je tento: věřte nám, a proto volte SPD.