Přímluvci syrské opozice začínají připouštět, že jejich klienti mohou válku prohrát
23. 12. 2013 / Karel Dolejší
Jeff White z proizraelského The Washington Institute ve své analýze poprvé připustil, že syrský režim může válku proti povstalcům podporovaným monarchiemi Perského zálivu vojensky vyhrát.
Strategie Asadova režimu je podle něj jasná: Opírá se o stávající sílu vlastní i spojenců, vznik adekvátních ozbrojených sil, operační úspěchy a pokračující štěpení povstaleckého tábora. Velikost a efektivita režimních ozbrojených sil jsou podle Whita omezené, avšak vítězství je možné.
Whitova analýza je stále nepoctivá a tendenční, protože směšuje věcná tvrzení s naprosto neudržitelnými. Jako příklad může posloužit pokus tvrdit, že rostoucí hrozba terorismu ze strany islamistů mezi povstalci je jen jakýmsi propagandistickým produktem Asadova režimu. To ovšem přesvědčivě vyvrací zpráva amerického Národního centra boje proti terorismu, v níž se Sýrie na seznamu hrozeb národní bezpečnosti USA propracovala na první pozici. A zmíněnou hrozbou ovšem není režim, ale povstalci... Proto v roce 2014 USA zaměří hlavní pozornost na islamisty vracející se ze syrské války do domovských zemí.
White a jeho kolegové až donedávna konzistentně tvrdili, že syrskou občanskou válku vyhrají povstalci. A přicházely věru i informace, podle nichž by si jeden myslel, že k tomu z důvodu nekompetence syrské armády opravdu může dojít.
To se však - zjevně zejména pod vlivem íránských poradců - postupně mění. Syrská armáda přestala být armádou organizovanou podle hypercentralistického sovětského modelu z 60. let, přizpůsobenou vedení Velké vlastenecké války, jen s modernější výzbrojí; "armor-heavy", s mizernou a bázlivou pěchotou obávající se opustit své pojízdné rakve. Nyní je decentralizovaná, pružnější, schopná koordinovaných akcí vedených současně na více směrech, spolupracuje s miličními jednotkami kontrolujícími vyčištěné oblasti. Co se týče organizačního schématu, více se podobá západním armádám než někdejšímu sovětskému vzoru, třebaže ze zřejmých důvodů stále převažuje výzbroj sovětského a ruského původu.
White a spol. samozřejmě nepřestávají podporovat syrské povstalce, jakkoliv protiteroristické agentury i samotná americká vláda k nim mají čím dál rezervovanější vztah. A pokud nyní organizace jako The Washington Institute připouští, že jejich chráněnci mohou prohrát, jistě to má opět posloužit mobilizaci podpory a eventuelně lobbování za invazi.
Nicméně i změna PR strategie (z "Bezpochyby musejí vyhrát!" na "Pokud jim nepomůžete, prohrají!") odráží reálné změny, k nimž v Sýrii došlo. Režim se vzdal strategických chemických zbraní a získal za to další podporu od svých spojenců. Turecko a USA omezují podporu pro povstalce. Příští rok by měly začít mírové rozhovory v Ženevě a sekulární části opozice nezbývá, než se dohodnout s režimem, nebo čelit zničení ze strany radikálních islamistů. Pokud Asad neudělá závažnou politickou nebo vojenskou chybu, čas je nyní opravdu na jeho straně.
Česká republika by se ovšem měla vyhnout opakování chyb některých mocností a nevměšovat se do syrské občanské války žádným jednostranným způsobem. Miliony lidí jsou na útěku - a pokud někdo opravdu nepochybně zasluhuje přednostní pomoc, jsou to právě civilisté, které každá válka, a občanská zejména, zasahuje nejhůře.
Diskuse