Svět podle CIA

9. 1. 2013 / Oskar Krejčí

Čtyři scénáře

Prognóza na příštích 15 až 20 let nahlíží na budoucnost přes prizma čtyř scénářů. Ty tvaruje a zdůvodňuje prostřednictvím kombinace několika megatrendů: (1) posilování individua v důsledku růstu vzdělanosti a navazujících nových technologií, ale i rozšiřování středních vrstev o jednu až dvě miliardy; (2) difúze moci ve světovém politickém systému; (3) demografické změny jako je nárůst počtu lidí, stárnutí populace, migrace a urbanizace; (4) stále větší potřeba vody, potravin i energií a propojení požadavků na tyto komodity.

Výsledkem je v zásadě optimisticky laděný text. To je výzvou hledat důvody, které autory vedly k takovému pohledu na USA, případně na Západ jako celek. Čtyři lze označit za hlavní. Tím prvním je přesvědčení, že do roku 2030 "brzdy bránící velkému mocenskému konfliktu zůstanou silné: příliš mnoho je v sázce... Jestli se takový konflikt objeví, téměř jistě nebude na úrovni světové války mezi všemi hlavními mocnostmi". Současný islámský terorismus by měl v roce 2030 uhasínat. Pozoruhodné je přesvědčení, že stárnutí obyvatel by mělo znamenat omezení občanských válek.

Z dalších zdrojů optimismu je to především poznámka, že nové technologie by měly vrátit Západu dynamiku. Třetím faktorem by mělo být udržení dolaru jako světové měny. Čtvrtým je již dosažený úspěch při využití nových technologií k těžbě ropy a plynu, které by měly snížit jejich cenu a zmenšit závislost USA na dovozu ropy a učinit z této země čistého vývozce plynu.

Přestože je prognóza psána ameriko-centristicky a především hledá, jak udržet postavení USA coby "prvního mezi rovnými", je psána podle zásady "Čína nahoru, Rusko dolů" -- tedy s koncentrací pozornosti na Peking a na relativní pokles významu Ruska, ale i Evropy, Japonska a USA. Uchvácení čínským ekonomickým růstem je patrné v jedné z hlavních tezí, podle níž svět spěje k multilaterálnímu uspořádání a končí dominance Západu započatá kolem roku 1750 (myšlen pravděpodobně počátek průmyslové revoluce). Tato idea, která je v příkrém rozporu s unipolárním viděním světa s hegemonií USA v prognóze z roku 2004 nazvané Mapování globální budoucnosti, byla ovšem obsažena již v předcházející prognóze z roku 2008 Transformovaný svět. Podle nové verze narůstá nerovnováha ve světě, protože státy a regiony vykazují významně odlišná tempa růstu. Čínské investice jsou už dnes jedenapůlkrát větší než investice USA. Autoři odhadují, že v roce 2030 bude souhrnný podíl USA, Evropy a Japonska pod 50 % světového HDP.

Ze čtyř vymodelovaných scénářů vývoje světa autoři žádný nepokládají za nevyhnutelný.

• Zastavení motorů. Podle tohoto nejhoršího scénáře vzroste možnost mezistátních konfliktů, především nový "velký her" v Asii. Eurozóna se rychle rozpadne a uvrhne Evropu do recese. "Energetická revoluce USA" se nezmaterializuje a dojde k útlumu hospodářské obnovy. USA a Evropa se obrátí do sebe a nebudou usilovat o globální vůdcovství.
• Fúze. Tento podle autorů nejlepší scénář povede k tomu, že USA, Evropa a Čína společně uhasí konflikty v jižní Asii a budou spolupracovat i na řešení jiných problémů. V Číně proběhnou politické změny a poroste její role. Budou reformovány hlavní světové ekonomické instituce. Globální ekonomika do roku 2030 vzroste na dvojnásobek a "americký sen se vrátí k růstu o 10 tisíc dolarů příjmů na hlavu za deset let".
• Džin z láhve. Tento scénář představuje "svět extrémů". Prohloubí se nerovnost uvnitř států i mezi nimi -- bude jasný předěl mezi vítězi a poraženými. Státy eurozóny budou konkurenceschopné, zatímco země "periferie budou přinuceny opustit Evropskou unii". USA se již nebudou pokoušet hrát "globálního policajta" v každé bezpečnostní otázce. Nerovnost v Číně podvede k rozštěpu komunistické strany. Hlavní mocnosti se budou přít a možnost konfliktu vzroste. "Marx bude aktualizován pro 21. století."
• Nestátní svět. Měl by to být svět nevládních organizací, nadnárodních korporací, akademických institucí, bohatých jedinců a substátních jednotek, jako jsou megaměsta. I když stát nezmizí, stále větší roli budou hrát uskupení státních a nestátních aktérů. Vytvoří se globální konsensus mezi elitami a rostoucími středními vrstvami v otázkách hlavních světových problémů. Zároveň se ale objeví nové bezpečnostní hrozby: přístup jednotlivců a malých skupin k smrtícím a destruktivním technologiím se rozšíří.

Čínské století

Předložené scénáře vývoje jsou nesporně zajímavé, bylo by ale vhodné naznačit rozdíl v pravděpodobnosti jejich naplnění. Pak je tu problém, že průměrný příjem neznamená všeobecný příjem. Růst středních vrstev se týká především rozvojových zemí; skupina G-7, tedy vybrané země Západu plus Japonsko, bude prožívat jejich štěpení. V prognóze se uvádí, že akumulovaný dluh států G-7 dosáhl 300 % HDP a že léčba této choroby potrvá více než dekádu. Prognóza také zmiňuje negativní dopad propojení klimatických změn, nedostatku potravin, vody a energií na oblast jižní Evropy, kterou už dnes sužují jak dluhy, tak i asociální ekonomické reformy. Zatím mnohé nasvědčuje tomu, že to bude sociální diferenciace na Západě, která nastaví světu odpudivou tvář liberální demokracie a sníží její přitažlivost.

Prognóza očekává, že na konci zkoumaného období poklesne růst HDP Číny k pěti procentům ročně a bude menší než dynamika Indie. Jako slabiny Číny uvádí stárnutí populace, nedostatek surovin, klimatické změny. Zároveň text tvrdí, že práh 15 tisíc dolarů na hlavu (měřeno paritou kupní síly), kdy se demokracie stává vhodnou a nutnou, překročí Čína během přibližně pěti let. Pravděpodobnější ale je, že v Číně jak tradice, tak i zmiňovaná rizika, a to včetně sociálních rozdílů mezi regiony, povedou k udržení státocentrického pojetí ekonomiky i politiky. Složitost prognózovaní vývoje Číny je spojena i s faktem, že teprve v následujícím desetiletí by se -- při zachování kvality vládnutí a politické stability -- měl projevit synergický efekt v podobě propojení tří faktorů: (1) velmi početné a již zkušené nové generace vysokoškoláků a vědců, (2) základů moderní ekonomiky a (3) pro Západ těžko představitelného množství finančních zdrojů. Občas je vhodné si připomenout, že čínský družicový navigační systém začal fungovat pro civilní účely v regionu před měsícem, zatímco evropský Galileo loni zahájil testovací fázi.

Model světa ovládány skupinou G-2, tedy tandemem USA plus Čína, pokládají autoři prognózy za nejvhodnější budoucnost. K dosažení takovéhoto stavu je ale nutná zásadní proměna zahraniční politiky USA. Prognóza zcela pomíjí chorobnou snahu Washingtonu nejen udržet, ale ještě posílit svoji vojenskou nadřazenost. Snahu, která jde záměrně proti proudu globálních ekonomických změn. Navíc v posledních dvou letech zahraniční politika USA výrazně napomáhala destabilizaci pásu kolem Číny a celé Eurasie, od vod mezi Japonskem a Jižní Koreou až po Maroko. To není cesta ke zvýšení důvěryhodnosti Washingtonu, a to nejen pro Peking.

Technika a svoboda

Charakterizovat příjem na hlavu, nové technologie či medián stáří populací nad 35 a 45 let jako sociální práh demokracie je nesporně inspirující, ale vidět v těchto vazbách automatismus je naivní. Dovolávat se přitom jako příkladu barevných revolucí a arabského jara, onoho často jen násilného upgradu barevných revolucí, je pak zastírání skutečnosti, že pro ně byly nutné i vnější impulzy. Nemluvě o tom, že koncovka obého je sporná. A pak je zde otázka, proč se barevné revoluce nedotkly ropných postsovětských států jako Ázerbájdžán či Kazachstán a proč se Arabské jaro netýká monarchií, jako je Saudská Arábie. Pozoruhodný je v této souvislosti přehled nestabilních států: podle prognózy by se po dlouhých letech "demokratické okupace" měl Afghánistán přesunout o jednu příčku na žebříčku nejohroženějších států -- ze čtvrtého na páté místo.

Obdobné je to s vizí demokracie prostřednictvím nových technologií. Využití internetu v době Arabského jara představilo možnosti tohoto m0dia. Osud Juliana Assangeho -- muže, jenž maličko poodhalil závěs oddělující veřejnou a neveřejnou část politiky -- pak ukázal limity internetové svobody. Právě úděl Assangeho naznačil, že hranice svobody zatím nevytyčují nové technologie, ale (zlo)vůle a (ne)schopnost mocenské elity.

(Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Literární noviny č. 1/2013)

Zprávy o prognóze na BL: ZDE