Anketa Romano hangos: Dá se v praxi v dohledné době zavést společné vzdělávání neromských a většiny romských dětí?

2. 12. 2011 / Pavel Pečínka

Nina Pavelčíková
Vedoucí katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity.
Do budoucna vidím společnou výuku jako jediné přijatelné řešení, které může pomoci vzájemnému přímému poznávání romských a neromských dětí a tím i integraci všech v naší "společné společnosti". Podmínkou ovšem je, aby se majoritní škola stala mnohem přívětivějším, multikulturním prostředím s učiteli, kteří si se svými žáky budou rozumět a získají si přirozenou autoritu. Dnešní škola taková ještě zdaleka není, necítí se v ní dobře ani velká část dětí majority, ale ani jejich učitelé, pokud je nedokáží svým výkladem a přístupem zaujmout.

Dominik Žbánek
Vychovatel v dětském domově, Praha.
Má osobní zkušenost je taková, že romské děti nejsou segregovány do zvláštních tříd. Pokud jsme na rodinné skupině romské dítě měli, chodilo do toho typu školy, na kterou svou mentální úrovní stačilo (jako každé jiné dítě), a v žádném případě nelze říct, že by šlo o třídy výhradně romských žáků. Nikdy se nestalo, že bychom museli řešit diskriminační chování spolužáků. Je-li v podtextu otázky dotaz na způsob jak zvýšit vzdělanost Romů, potom bych uvažoval o navýšení míst asistentů pedagoga a doporučoval při přípravě na vyučování nespoléhat pouze na rodiče.

Martina Brzobohatá
Jekhetani Luma -- Společný svět, Mladá Boleslav.
Jsem přesvědčená o tom, že to nejen lze, ale dokonce i o tom, že je to velice žádoucí. A hlavní přínosy? Možnost společného poznávání se všech dětí navzájem od útlého věku -- tedy prevence vzniku vzájemné nevraživosti z neznalosti, pro romské děti pak vyšší šance na získání standardního vzdělání. Stavím se zároveň pro zavedení povinného předškolního vzdělávání alespoň v posledním roce před nástupem do základní školy. Případně by alespoň měla být zaručena možnost chodit do školky i dětem, které nejsou v místě svého bydliště přihlášeny k trvalému pobytu. Motivovat rodiče, aby svým dětem i předškolní vzdělání dopřáli z důvodů vyšší šance na zvládnutí nástupu do základky lze v rámci sociální práce, jak jsme si ověřili v rámci projektu Nová šance pro romské děti. Ovšem není to nic platné, pokud dítě školka nepřijme. Měla by se tedy změnit legislativa.

Ludmila Bílá
Odborná střední podnikatelská škola, Kolín.
Myslím, že je to žádoucí a nutné. Slyšela jsem několikrát, že rodiče dávají automaticky děti do školy, kterou sami vychodili, tedy většinou tzv. zvláštní. Tím se stále točíme v kruhu. Sama jsem činila takový pokus s předškolní třídou. Snad ani ne mateřské školy -- měli jsme děti ve škole ve volné třídě, zaměstnala jsem volnou družinářku, která si s nimi hrála a vedla, aby byly na školu připraveny. Bylo jich ve finále 16 a bohužel většina jich šla do zvláštní školy, přestože bylo jasné, že jsou zcela připravené jít do běžné školy základní.

Osvětu veďte s rodiči -- ovšem nevím jak, nevím, jak je přimět k tomu, aby chtěli -- většinou mají starosti existenční, pak těžko poslouchají něco o potřebě vzdělání, nebo hledají zdroje finančních prostředků, které nejsou většinové společnosti pochuti. Například jak šikovně přijít k dávkám. Nejprve je nutné, aby význam vzdělání docenili rodiče, aby oni to sdělili svým dětem -- sámi víte, že autority jsou v romské rodině dané, a pak děti poslechnou.

Ale zpět k dětem -- určitě by se v majoritní společnosti zařadily. Ten optimismus čerpám z toho, že jsem sama vyrůstala ve škole s tehdy ještě "Cikány". Učili se a naučili. V současné době naši školu absolvovala romská děvčata a statečně se perou se životem.

Rizika tu jsou -- tak jak roste odpor proti Romům (viz zkušenosti ze Šluknovska), tak by romské děti možná nečekalo jednoduché přijetí mezi spolužáky. Asi i učitelky by byly nuceny se jim zpočátku více věnovat. Ale děti by získaly povědomí o "jiném" světě, kam zatím moc z různých důvodů nemohou.

Myslím, že je třeba s Romy mluvit -- a oni by měli mluvit s námi -- protože role vzdělání je neoddiskutovatelná.

Petr Kosinka
Bývalý vedoucí futsalového dětského romského oddílu FC Drom Brno.
Samozřejmě společné vzdělávání zavést lze, koneckonců dávno funguje a vždycky v moderní historii fungovalo. Otázka by však měla znít jinak: Je reálné všechny děti ze sociálně vyloučených komunit naráz převést do běžných základních škol bez nezamýšlených negativních důsledků a nákladů? Tvrdím, že ne!

Zdůraznil bych jednak složení cílové skupiny (problémem není integrované vzdělávání etnicky nebo národnostně definovaných Romů, ale obyvatel převážně romských sociálně vyloučených komunit), za druhé onu plošnost a za třetí povinnost. Jsem přesvědčen, že přes enormní ekonomické náklady se problémy nevyřeší, spíše naopak. Dojde k vzestupu protiromských nálad poté, co se dostaví následky tohoto experimentu, které lze už nyní předpokládat: vysoké finanční náklady, faktické finanční zvýhodňování dětí z vyloučených komunit (doprava, strava, stipendia atp.), povinné zařazování do tříd, snížení podpory nadaným jedincům ve třídě na úkor doučování sociálně vyloučených a s tím nutně spojený pokles už tak dlouhodobě degradující úrovně vzdělávání atd.

Pociťovaná nespravedlnost pak může vyústit do různých projevů agresivity ve třídě i mimo ni (a to z obou stran). O nepředpokládaných důsledcích ani nemluvě (můžeme se jen třást, že nebudou ještě horší).

Ve výsledku patrně nedojde k zásadnímu poklesu průměrné úrovně vzdělání, nýbrž se sníží rozdíly mezi nejlepšími a nejslabšími žáky v dané věkové kohortě, což ale zřejmě v konečném důsledku povede k oslabení úrovně či počtu těch nejlepších v celé populaci (a naopak k zlepšení těch nejslabších).

V podstatě se jedná o klasickou socialistickou nivelizaci aplikovanou na oblast vzdělání, a proto se domnívám, že podobně jako se socialistické hospodářství kvůli těmto experimentům stalo globálně nekonkurenceschopné, může se to lehce přihodit i našemu vzdělávacímu systému.

V konečném důsledku pak vina za toto selhání bude přičítána Romům jako celku, ačkoliv oni sami jsou převážně objekty, nikoliv subjekty této sociálněinženýrské politiky.

Eva Dobšíková
Bývalá učitelka, Brno.
Vzdělávat Romy společně s bílými dětmi? V podstatě ano, ale nesmí se ustoupit od několika podmínek, a jedna je ta hlavní: aby se každé dítě do školy těšilo, aby v ní bylo rádo. Jen tak můžeme jako učitelé vytvořit hezké, radostné prostředí a navázat dobré, důvěryplné vztahy mezi námi učiteli a žáky a žáky mezi sebou vzájemně. A když se tohle podaří, pak je vyřešeno to, aby se ve škole mohlo rozvíjet plně každé dítě různých etnik, dítě více nadané, méně nadané, "studijní" nebo spíš "praktický" typ. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že by neměl být učitelem, kdo nemá děti, všechny děti, opravdu rád a nesnaží se jim rozumět.

Každý člověk je jedinečný, i člověk v dětském věku. Nemá smysl srovnávat žáky ve škole, každý by se měl rozvíjet optimálně. To znamená maximálně, jak to jeho osobnost umožňuje. Jenže ani ten nejlepší učitel není kouzelník, aby toho mohl docílit při veliké rozdílnosti dětí a při velikém počtu dětí ve třídě.

Vzdělávací předpoklady jsou vytvářeny rodinou, širším sociálním prostředím, výchovou, do jisté míry také výchovou a vzdělávacím úsilím školy. A tady jsme u toho tvrdého oříšku: v české škole mají až na výjimky romské děti veliký handicap proti dětem z českých nebo asijských rodin. Romské rodiny jim totiž už špatným bydlením, ale hlavně svým hodnotovým pořadím při spontánní výchově vytvářejí špatné podmínky pro školní učení ve srovnání s majoritní společností a některým jinými minoritami. Stále mnoho romských rodin nechápe význam vzdělání a kvalifikace pro budoucí uplatnění svých dětí.Tyto handicapy by měly být co nejvíc odstraněny už v předškolním věku. Děti z málo podnětných rodin by měly absolvovat alespoň dva roky předškolní výchovy, a to velmi zvýhodněně. Měla by jim být, podobně jako i jiným z chudších rodin, poskytnuta strava a pomůcky ve škole zdarma. Tím by byli zainteresovaní i rodiče, aby řádně děti do školek nebo přípravného ročníku posílali. Potom od první třídy by mohly být integrovány do tříd asi tak, aby romské děti nikdy nebyly ve třídě v menším počtu než čtyři a větším než třetina. Měly by to být třídy, které vede zkušený, romské problematiky znalý učitel, který nelituje času na soustavnou spolupráci s rodinami, zejména prostřednictvím osobních návštěv. Protože 15 až 20 dětí s velmi různými výchovnými základy nelze učit ve většině předmětů jinak než skupinově, musí mít učitel dobrého asistenta.

Nesmyslné je šetřit ve školství na učitelských silách a neumožnit ve třídách s handicapovanými dětmi asistenty, neposkytovat dětem jídlo, pomůcky a pobyt v družině zdarma, když to rodina z jakýchkoliv důvodů platit nemůže. Takové šetření se mnohonásobně nevyplácí.

Brněnským příkladem úspěšné, dobré učitelky romských dětí je třebas Jarmila Zobačová, kterou mnozí známe z televizního seriálu Ptáčata. Také jí vzali nedávno asistentku. Snad nejlepší vzdělavatelkou a vychovatelkou romských dětí, ba i jejich rodin byla Mgr. Helena Balabánová v Ostravě. Vybudovala vynikající, cílevědomou školu. Už ji nemá.

A "zvláštní", nyní speciální školy? Jsou také potřeba, nejen pro Romy. Ale mohlo a mělo by v nich být vzděláváno méně dětí, kdyby ty základní byly všem dětem "šity na míru" dobrými učiteli a jejich asistenty.

Jana Englová
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
V žádném případě by řešení problematiky romských dětí nemělo být spojováno se zrušením praktických (dříve zvláštních) škol. Ty jsou potřebné pro různé typy dětí, které nemohou úspěšně absolvovat běžnou základní školu (pro různé formy postižení, zejména pro slabou formu mentálního postižení). Pro tento typ dětí jsou tyto školy velikým dobrodiním. Učitelé mají pro práci speciální vzdělání a i prostředí bývá pro ně příznivější. Pomalejším tempem mohou žáci dosáhnout i velmi dobrých znalostí a dokonce se uplatnit v řadě učebních oborů. V konkurenci s žáky základní školy by tyto možnosti jistě neměli. V žádném případě by však neměly být do praktických škol zařazovány děti převážně romského původu, u kterých je intelekt normální, ale na začátku školní docházky vykazují pouze určité opoždění (neznají barvy, neumí držet tužku, nerozlišují tvary, nemají konkrétní představy základní řady čísel atd.). Pak těžko mohou ostatním dětem stačit. Základní pomocí by bylo zřídit pro tyto děti (romského či neromského původu) speciální kurzy (či skupinky v posledním ročníku mateřské školy), ve kterých by byly nedostatky odstraněny. Aby nedocházelo k hromadnému a nesprávnému zařazování romských dětí do praktických škol, mělo by být zpřísněno schvalovací řízení. Vedle souhlasu rodičů a vyjádření odborníka by měl být návrh potvrzen ještě odborníkem dalším.

Co však považuji za zvlášť důležité, je dobrá informovanost romských rodičů, k čemu by měli své děti v době před vstupem do školy vést, co by měly již z rodiny umět. A tady vidím velké možnosti pro vlastní romské aktivity. Romské organizace by měly pořádat sezení pro rodiče, kde by jim vysvětlily, jak je to pro budoucnost jejich dětí důležité. A také je přesvědčovat, jak je vzdělání důležité. Vždyť už máme mnoho romských vysokoškoláků.

Lajla Žigová
Dopisovatelka časopisu Kereka, Valašské Meziříčí.
Bude mé dítě navštěvovat základní školu, o které vím, že tam také chodí romské děti? Nebo budu raději hledat jinou školu i za cenu, že bude v jiném obvodě, že bude o několik kilometrů dále? Uškodí mému dítěti, když bude mít i romské spolužáky?

Před nedávnem jsem také stála před touto otázkou. Základní škola, kterou navštěvovala má dcera, se měla zrušit, případně sloučit s jinou základní školou, kam chodí romské děti a je pro ně zaveden tzv. romský program.

Tato škola nemá naplněný stav, ba je dokonce poloprázdná. Rodiče neromských dětí tam odmítají dávat své ratolesti, nechtějí, aby měly za spolužáky Romy. Tato škola měla vizi rozdělit romské a neromské žáky do tříd. Také se tak stalo, avšak netrvalo dlouho a od rozdělení se upustilo kvůli špatným ohlasům.

Nyní jde o běžnou základní školu s větším počtem romských žáků a větším počtem kantorů. Tato škola je zajímavá rozsahem zájmových kroužků, nabízí možná mnohem víc než jiné základní školy. Problémem však zůstává, že do této školy chodí přibližně třicet romských dětí.

Jak jsem již zmínila, také jsem stála před otázkou, zda dát své dítě na školu, kde je více romských žáků. Mé rozhodování netrvalo nijak dlouho. Proč by mé dítě nemohlo chodit do školy, kde je více Romů, než je obvyklé?

Avšak já jsem Romka, nemám s tím problém. Rodiče českých dětí však tuto školu rázně odmítali. Škola, která stála před otázkou zrušení, uspořádala schůzku všech rodičů. Také jsem byla přítomna. Jednalo se důsledcích případného zrušení a o tom, kam děti poté umístit. Čekala jsem, kdy se začne mluvit o škole s romskými dětmi. A mluvilo. Měla jsem pocit, že rodiče byli dokonce nabádáni k tomu, aby své dítě na školu, kde funguje romský program, nedávali.

Ze schůzky jsem odešla znechucená. Rodiče podepisovali petice a sjednávali demonstrace proti zrušení školy. Hlavním tématem po celou dobu bylo, kam tedy děti umístí, protože škola s romskými dětmi nepřipadala v úvahu. Dopadlo to nakonec tak, že ke zrušení nedošlo. Po půl roce jednání sami zjistili, že ji nelze zrušit, protože pozemek, na němž stojí, patří církvi. Jsem tomu ráda, protože se nachází blízko mého bydliště. To je celý důvod, ostatní rodiče jsou rádi proto, že jejich děti zůstanou "čisté". Tato zkušenost změnila můj pohled na mnohé známé, kteří, ač se zdálo, že nemají s Romy žádný problém, ho ve skutečnosti měli.

Zklamalo mě jednání rodičů, kteří rozhodně odmítali vůbec pomyslet na to, že by jejich dítě nastoupilo na školu, kde je větší počet Romů, než je obvyklé. Kdyby se jednalo o školu, kam chodí větší skupinka Vietnamců, myslím si, že bych se s takovým pobouřením nesetkala. Takže jsem celou situaci vnímala jako diskriminační, ponižující.

Pokud se tedy zruší zvláštní školy a dojde k umísťování romských dětí do základních škol, doufám jen, že tyto děti nenahrnou do jedné, dvou škol.

Bylo by dle mého názoru lepší roztřídit je dle obvodů, podle bydliště. V opačném případě se budou rodiče českých dětí bouřit a tyto školy s malými Romy patrně zůstanou nenaplněné. Jde o dost velký rozdíl, když do základní školy chodí tři, čtyři romské děti nebo když jich tam je dvacet. Toho se už rodiče zaleknou a budou hledat jinou školu.

Myslím si však, že by se zvláštní (praktické) či speciální školy rušit neměly. Děti, které jsou pomalejší a potřebují individuální plán, by se neměly nacházet v běžných základních školách. Potřebují odlišný přístup učitelů, možná i jiné učební pomůcky, které jim pomohou lépe pochopit učivo. Hlavně ovšem potřebují více času od svého kantora, jiné hodnocení. Tyto děti, v učivu pomalejší, mají navíc např. jiný zdravotní nebo duševní problém. Nepatří do základní školy a trpí tím i jejich osobnost, protože si uvědomují svou vlastní odlišnost od ostatních dětí. Řeč je např. o dětech, kteří mají ADHD (hyperaktivita).

Skutečnost, že do zvláštních škol chodí i děti, kteřé tam třeba vůbec nepatří, ale jsou tam jen proto, že tam chodil sourozenec, nebo proto, že tam mají přátele, je věc jiná. Jde o věc rodičů a hlavně psychologů, kteří mají za úkol správně posoudit, zda dítě do zvláštní školy patří či naopak. Zvolila bych spíše přísnější pravidla pro přijetí žáků do zvláštní školy a nechala bych tato zařízení nadále fungovat.

Martin Pompa
Pastorační asistent, Brno.
Podle mého názoru by společné vzdělání romských a neromských žáků na základních školách bylo velice vhodné. A zvlášť v dnešní době.Musely by se ovšem změnit podmínky pro nastavení výuky. A to proto, že u romských dětí existují ztíženější podmínky pro vzdělání než děti neromské.

Romské děti mají převážně rodiče se základním vzděláním, ale jejich vzdělanost není na tak vysoké úrovni jako u neromských rodičů.

Neromští rodiče totiž mají vždy minimálně výuční list nebo vyšší vzdělání -- maturitu, nástavbu, vysokoškolské vzdělání. Také bytové podmínky jsou pro neromské děti lepší než u romských dětí, které žijí většinou v bytových jednotkách o velikosti 1+1 a v hojném počtu osob. Nedostává se jim tudíž soukromí pro individuální výuku a pro učení. Zároveň mají i jiný sociokulturní základ. U romských dětí není mateřským jazykem čeština, ale romština.

Tudíž se dostávají do obtíží při začleňování do základní školy. Počítá se již se vstupem do první třídy, že dítě umí česky. To však často neplatí u romských žáků. Romští žáci by potřebovali přípravu nultého ročníku na základní školu, kde by se učili základům češtiny, aby byli poté schopni začlenit se mezi neromské děti v základních školách. Také by se v nultém ročníku věnovali přípravě na první třídu, a to konkrétně na obsah, který je potřeba znát při vstupu na základní školu.

Výuka tohoto nultého ročníku by měla probíhat ve spolupráci s romskými asistenty, kteří by vypomáhali učitelům či školitelům. To z důvodu toho, že málokterý neromský učitel umí romský jazyk a nezná kulturu Romů. Také by bylo vhodné výuku na základních školách přizpůsobit i romským dětem. A to tím způsobem, že by se povinně či nepovinně učili romské kultuře i neromské děti, aby mezi nimi docházelo k vzájemnému pochopení.

Nemíním tím, že by se neromské děti učily romštinu, ale aspoň základy kultury a historie Romů, aby je lépe pochopily jakožto národ. Toto vše by mělo být zajištěno ve spolupráci romských asistentů, romských učitelů a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, dále školských odborů a zástupců základních škol.

Myslím, že by se tím i zkvalitnila výuka. Romští žáci by byli mnohem vzdělanější a měli by větší možnosti dostat se i na střední školu, obzvláště když ministerstvo školství zpřísnilo podmínky školství. Míním tím státní maturitu, přijímací zkoušky na střední a také na vysokou školu.

Tyto podmínky, které ministerstvo školství stanovilo automaticky, škodí vzdělanosti romských žáků, poněvadž se od nich vyžadují větší nároky, které nemají odkud získat. Jedině opět ve spolupráci s neromskými občany.

Vychází v Romano hangos 18/2011 ZDE a ZDE

0
Vytisknout
2016

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2011