O nekonečnosti industriální kreativity aneb Černá, jakou jste si vždycky přáli

2. 12. 2011 / Karel Dolejší

"Každý zákazník si může vybrat jakoukoliv barvu auta, jestliže to bude černá. "
Henry Ford

Takřka neuvěřitelné se stalo skutečností: Klimaskeptici na základě vlastního výzkumu uznali existenci globálních změn klimatu. Je ovšem pravda, že se jednalo o seriózní vědce mezi klimaskeptiky, nikoliv o exponenty křižáckého tažení proti klimatologům a průmyslem placené lobbyisty. - Současně se objevila i prognóza, že do pěti let ztratíme možnost tyto změny zafixovat v rámci přijatelných parametrů, tj. stanou se nezastavitelnými a nevratnými. - K tomu může dojít celkem snadno, protože navzdory řečem o snižování emisí skleníkových plynů závislost průmyslové civilizace na nejšpinavějším z fosilních zdrojů, uhlí, stále narůstá. - A to bude zřejmě pokračovat tím spíše, že Mezinárodní agentura pro energii při zachování současných trendů prognózuje cenu ropy do roku 2015 na úrovni 150 dolarů za barel a v roce 2035 už na úrovni 212 dolarů za barel (letošní průměrná cena činí 102 dolarů za barel; v lednu 2003 se pohybovala kolem 30 dolarů). - Současně s tím globální spotřeba energie nehledě na krizi neustále roste. Naše civilizace zkrátka zabředá stále hlouběji do problémů, které neumí řešit a neřeší.

Proti prognózám "nepoznatelno"?

Klasická námitka proti jakémukoliv sociálnímu prognózování ovšem tvrdí, že všechny používané modely jsou vždy zásadně neúplné, protože v nich chybí jedna veledůležitá proměnná - vědeckotechnický pokrok.

Teze, podle níž vědeckotechnický pokrok dokáže sám o sobě v dobrém dynamizovat strnulé společenské poměry, může být nicméně poněkud problematická.

A představa, že vědeckotechnický pokrok v celém souboru faktorů ovlivňujících naši budoucnost představuje jakousi zvlášť významnou a sociálně nezávislou proměnnou, ovšem také.

Letem světem s kulometem

Joseph Ellis v práci The Social History of the Machine Gun (Sociální dějiny kulometu) napsal: "Vždy bylo teoreticky možné vymyslet pušku, která by chrlila ohromný počet projektilů či čehokoliv během krátké časové periody... [nicméně] výrobní techniky [nebyly] dostatečně pokročilé, aby individuálnímu řemeslníkovi dovolily pracovat v rámci nepatrných tolerancí požadovaných pro každou součást takové složité pušky."

Klasický příklad důsledků industrializace představuje průmyslová výroba hřebíku, na které kdysi Adam Smith ilustroval dělbu práce. Jenže zaměření na výrobu něčeho tak tradičního a současně jednoduchého jako je hřebík si právě všímá pouze redukcionistického aspektu industrializace. Ale to co nás zde zajímá -- to co ve skutečnosti žene nárůst komplexity průmyslové civilizace za všechny meze a současně vyvolává sklon k neustálým solipsistickým inovacím -- je to, co ve Smithově příkladu chybí: Integrační kapacita industrializace.

Tuto integrační kapacitu můžeme snadno pochopit právě na příkladu vzniku kulometu. Jde o relativně složité zařízení se značným počtem silně namáhaných pohyblivých částí. Spolehlivost takového zařízení tedy limituje souhrnné vzájemné působení součástí v rámci složitého celku. Pokud ovšem máme zařízení, v němž nejsou jednotlivé funkce zálohovány, pak platí, že čím více součástí obsahuje, čím složitěji jsou navzájem sesazeny a čím rychleji se navzájem vůči sobě pohybují, tím je celek poruchovější a méně spolehlivý.

Už ne stroj, ale Stroj

Čelit tomu lze pouze integrací takového zařízení do ještě širší sítě umožňující udržovat je nepřetržitě v chodu, navzdory opotřebení a poruchám. Naše lidské vnímání nás zavádí, jestliže se soustředíme na tento makroskopický předmět. Jde jen o jakýsi výhonek či chapadlo čehosi mnohem většího, co už nejsme s to vcelku zahlédnout.

Nezbytně nutnou širší síť představuje po průmyslové revoluci vzniklá standardizace a vzájemná zaměnitelnost součástek -- tedy možnost použít kteroukoliv náhradní součást, ať už ze skladu nebo z jiného (třeba rozbitého) kulometu, a obnovit funkci zařízení.

Některé součásti ovšem ani nemusejí být určeny pro zařízení téhož druhu nebo z takového zařízení pocházet -- jestliže dejme tomu potřebujete na nefunčním kulometu vyměnit šroub, nemusí jít vůbec o nějaký zvláštní "kulometný" šroub. Můžete použít jakýkoliv šroub, za předpokladu že je vyroben z dostatečně kvalitního materiálu a má stejný závit s týmž stoupáním. Je pouze třeba, aby součástky navzájem sdílely určitý "strukturální jazyk", nikoliv stejné určení.

Tradiční řemeslníci byli jistě dovední a zruční, jejich produkty byly často kvalitní a propracované (stačí připomenout, že průmysl dodnes nedokáže vyrábět nic srovnatelného s čepelí z damascénské oceli), nicméně jednalo se vždy o unikátní kusy splňující konkrétní požadavek. Pokud se něco pokazilo, následovala oprava či výroba unikátního náhradního dílu. Žádné jiné zázemí neexistovalo.

To oč šlo v tradičním řemesle byl tento konkrétní, unikátní výrobek a jeho užitná hodnota. Řemeslník vyráběl na objednávku konkrétního zákazníka a jen tehdy, jestliže a pokud takovou objednávku obdržel.

To oč jde ve výrobě průmyslové je naproti tomu celý makrosystém, "Velký stroj" (zahrnující kromě náhodné kombinace součástí v podobě konkrétního kulometu ještě i neustále pokračující výrobu dalších náhradních součástí, dodavatelskou síť, skladové hospodářství atd.), který také ve svém celku teprve umožňuje, aby samy normalizované součásti byly na trhu snadno hodnoceny ne už podle své hodnoty užitné, ale směnné.

A o to tu právě jde -- alespoň máme-li věřit implikacím objevného ekonomického modelu Grega Radera. Podle Radera je totiž hlavním smyslem tříbení (refinement) standardizovaných produktů v průmyslové společnosti zjednodušit jejich neosobní hodnocení peněžní ekonomikou. Tradiční, nevytříbené produkty, "originály", si získávaly naši pozornost a pomáhaly budovat sociální kapitál. Při jejich tvorbě vstupoval do hry proces jen marginálně odlišný od tvorby umělecké (totiž té tradiční, kontemplativní, jež plodila originály s benjaminovskou aurou). Ale jsou to teprve vytříbené sériové artefakty, na kterých lze skutečně zbohatnout a jež umožňují zapojit se do širší ekonomiky, v níž se producent a spotřebitel navzájem neznají a ani se nikdy neviděli. Vznik těchto artefaktů už není "uměním", ale zahrnuje kolektivní nevědomé procesy, v nichž se obráží unikátní "samohybné" tříbení "Velkého stroje".

Stále znova narážíme na neúspěšné podnikatele, kteří se i v současných společenských podmínkách fixují na užitnou hodnotu a představují si, že obchodní úspěch jim zajistí především produkt, jenž je pro koncového spotřebitele užitečný nebo řeší nějaký jeho důležitý problém. Dějiny průmyslu ovšem ukazují naprosto přesvědčivě, že tohle vůbec nefunguje. Reálné potřeby už dávno o ničem nerozhodují. Samotné médium průmyslu je vždycky tou nejdůležitější "zprávou", kterou je třeba vzít v úvahu. Největší úspěch je periodicky zaznamenáván tam, kde podnikatel v aktuálním prostředí vynalezne tektonický zlom a spustí další kolo rychle se šířícího tříbení v rámci celku Velkého stroje - spoléhaje na to, že ten kdo jeho produkt koupí bude nakonec z logiky věci nutně nalezen.

Útěk do kultu génia není řešením

Je tedy naprosto neudržitelné -- jak to kdysi dělal Karl Popper -- snažit se do procesu vědeckotechnické tvorby ukrýt romantický kult génia, k němuž duch přilétá odkudsi z neznáma -- kult, jenž se sám o sobě už dnes nikde nesmí ukázat na denním světle.. To co kolem sebe již tak dlouho sledujeme je naopak jakési "industriální baroko", v kolektivním nevědomí zakořeněné puzení (obsesívně-kompulzívní?) komunity vynálezců stále dokola vyčerpávat stylové prostředky, jež jsou v rámci Velkého stroje postupně k dispozici. Nové produkty dávno nevznikají proto, že si to žádá něčí tvůrčí záměr, ani proto, že by splňovaly nějakou skutečnou artikulovanou potřebu konzumenta -- ale prostě proto, že jsou možné. (Stále výkonnější počítače přece nikdo nenavrhuje, protože existuje zákazník jenž je požaduje, ale protože v souladu s Moorovým zákonem dochází opakovaně k násobení počtu tranzistorů na čipech -- a tak lze stále znovu navzájem kombinovat nové výkonnější součásti.) Ani heroizovaný nebožtík Steve Jobs ve skutečnosti sám nic opravdu nového nevytvořil -- věnoval se pouze se značnou obsesí zdokonalování nápadů jiných. Ohromně na tom zbohatnul. - Kdyby své úsilí místo toho věnoval třeba tolikrát vyzvedávané snaze vyvinout konečně účinný lék na rakovinu, nikdy by se patrně nestal miliardářem ani světovou celebritou.

Záměna perspektiv

Jistěže můžete mít svůj eko- či biovýrobek -- zapadá-li v širším a nezbytném kontextu dobře do Velkého stroje, jenž jede na stále vyšší obrátky -- na úkor neobnovitelných zdrojů. Jinak ale sotva. Museli byste si jej totiž nejspíše vyprodukovat sami, případně jej získat od někoho, kdo není ve výšezmíněném smyslu fatálně industriálně zasíťován. A zatímco jednotlivosti se "ekologizují", celek nikoliv -- naopak, vypadá to s ním čím dál hůř.

Na otázku, proč je tato civilizace neschopná řešit své problémy a zabředá do nich stále hlouběji, lze odpovědět různě -- podle toho, kterou stránku jejího fungování máme zrovna na mysli. Jestliže se zaměříme na romantický kult génia ukrytý v průmyslovém provozu technovědy, kult tradičně celebrovaný vědeckofantastickými vizionáři, můžeme konstatovat, že nutkavé inovování je dnes už v rozhodující míře výsledkem vnitřní vývojové dynamiky samotného Velkého stroje a postrádá kapacitu účinně řešit vyostřující se konflikt s prostředím. Není adaptace jako adaptace. Ta která dnes systémově převládá nemůže přinést žádný zásadní průlom ven z Velkého (fosilního) stroje řítícího se do záhuby.

A kdyby koneckonců někde -- zcela hypoteticky -- existoval skutečný vědecký génius schopný vyřešit prohlubující se marasmus této civilizace, v současných společenských parametrech by patrně skončil někde na samotném okraji.


(Psáno pro Ekolist.cz)

0
Vytisknout
4577

Diskuse

Obsah vydání | 5. 12. 2011