Pan Kumar Vishwanathan konečně vyznamenán na Hradě
1. 11. 2026 / Pavel Veleman
čas čtení
20 minut
Nahlédnout do tohoto "zrcadla pravdy" sociální práce posledních třiceti let stojí osobní odvahu..
"Trávit děti je kruté. Ale něco se s nimi přece dělat musí."
(Daniil Charms, 1940, umírá po zatčení ve vězeňské nemocnici v roce 1942)
Pod textem je "popis" neskutečné, třicetileté práce člověka, kterého nám "NĚKDO, NĚCO" poslal(o) ze světa (Indie), abychom pochopili, my, hlavy křesťanské civilizace, hlavy vědecké, hlavy zkoumající, hlavy vyhodnocující, hlavy trestající...
Avšak bez vnitřní, opravdové, otevřené spirituality srdce, nic většinou nechápající, unavené, zlé hlavy.
Svět opravdového přijetí, až "obejmutí" jinakost života, která může změnit celou generaci
(zejména) mladých sociálních pracovníků...Staří matadoři a matadorky však je drží a nepustí od své vydobyté moci.
Pan Kumar nám ukázal právě bez lyrického kýče předvádivosti: Opravdovou profesionalitu, tvrdou práci člověka, který ví, co chce a hlavně nestrojenou vášeň a něhu k okolí, obrovský vnitřní klid, který se přenáší na ostatní, dokonce i na některé politiky.
A dal důstojnost těm, kteří sbírají ve společnosti jenom posměch, nenávist, v místě tak sociálně a historicky složitém ( Ostrava). Srovnání s panem Zdeňkem Bakalou se přímo nabízí...
Tímto skromným a přesným výčtem své práce nám ukazuje, co zmůže opravdu svobodný jedinec v komunitě podobně nastavených spolupracovnic a spolupracovníků změnit...
Dokázat v tak utlačované komunitě a společenství občanů zapálit jiskru hrdosti, schopnosti nenásilně, leč důrazně sdělit většinové veřejnosti: Tady stojíme jako naprosto rovnocení občané a nenecháme se již ponižovat...
Nejde si nevzpomenout na Mahátmu Gándího, prostě v té naší nacionální přezíravisti a hlouposti si tak rádi lžeme do kapsy...
Pamatuji se, jak jsem tohoto mladého chlapíka pozoroval ještě mimo zcela mimo obor se zatajeným dechem po povodních v roce 1997.
Najednou ukazuje úplně jiný pohled na sociální práci...
Moc jsem mu držel palce, ale tehdy spíše nevěřil jeho cestě...Sám, proti předsudečné veřejnosti nás chytrých Čechů, smějících se "bestií" v hospodě u pátého piva, jak mu celou vesničku soužití Romové rozkradou...
Pamatuji, jak jsem se do krve pohádal a málem popral se svými spolužáky na srazu, tehdy již smajiteli hospod, kteří neplatili daně, ožebračovali své zaměstnance do budoucnosti výplatou bokem, neplatili přesčas, sami velmi bohatli a ještě se tím chlubili...
Ale tady měli jasno! Romové nepatří na "plac", odrazují hosty...Prostě fašistická hovada zbohatlických devadesátek, která mají podporu v ČR dodnes....
Tam, někde v té noční vinárně, kdy jsem cítil, že s těmito lidmi již nechci mít nikdy nic společného, se rodí nápad, dodělat si VOŠ v oboru sociální práce...
A ejhle, tehdy v tom roce 1997 se stal pravý opak. Bez útlaku, bez dirigování, bez té věčné povýšenosti podučitelů, kteří svými naučenými představami o výchově a převýchově zaplavují prostor většiny institucí v sociální oblasti.
Vlastně stejně tak dlouho nebo i více let, navždy zabetonovaní ve své funkci vedoucího, ředitele... která jim dodává pocit důležitosti...
A teď si přečtete, co se dá také v našem oboru dokázat v podobném čase...
A porovnejte si to každý z nás s vlastní prací a výsledky...Já sám se zhrozil, opravdu!
Děkuji, Kumare za vše!
Kumar Vishwanathan na své fb zdi:
S velkou radostí, pokorou a vděčností jsem přijal toto státní vyznamenání. Vnímám ho především jako uznání téměř třiceti let vytrvalé, obětavé a odvážné práce úžasného týmu romských a neromských kolegyň a kolegů ve Vzájemném soužití v Ostravě.
Když se ohlížím zpět, vybavují se mi stovky tváří, lidských příběhů, dramatických okamžiků, radostí i zklamání. A především lidé, kteří se nebáli vstupovat do složitých společenských problémů, často tam, kde převládalo napětí, beznaděj, nedůvěra, někdy i otevřené nepřátelství a nebezpečí.
Komunitni práce:
Všechno začalo v roce 1997, během katastrofálních povodní v ostravském Hrušově. Desítky romských rodin tehdy přišly o své domovy. Na Liščině vzniklo provizorní sídliště z unimobuněk a montovaných Tesko baráků pro 28 zaplavených rodin.
Panovalo tam obrovské napětí, zoufalství a nejistota. Právě tehdy se kolem studentů, romských dobrovolníků a dalších lidí začala utvářet občanská iniciativa, z níž v roce 1998 vzniklo občanské sdružení Vzájemné soužití.
Bylo třeba především zmírňovat napětí, poskytovat humanitární pomoc, pomáhat rodinám organizovat se, jednat s úřady a společně hledat řešení.
Brzy jsme však pochopili něco důležitého: lidé nepotřebují jen pomoc. Potřebují také možnost sami rozhodovat o svých životech, organizovat se, získávat důvěru ve vlastní schopnosti a stávat se rovnocennými partnery institucí.
Právě tam se začaly vytvářet základy naší komunitní práce.
Dětí:
Velmi brzy se naše pozornost obrátila k dětem. K jejich vzdělávání, nerovným příležitostem a nadměrnému umisťování romských dětí do zvláštních škol.
Vznikl také romský dětský pěvecký sbor PREZENT, vedený manželi Krošťanovými.
Právě jejich statečnost a občanská neposlušnost umožnily jeden z prvních úspěšných přestupů romského dítěte ze zvláštní školy do běžné základní školy.
Byla to sedmiletá Světlanka.
Tento případ otevřel cestu k náročným jednáním s pedagogicko-psychologickými poradnami, školami a dalšími institucemi.
Postupně se rozvíjela spolupráce s českými i zahraničními nevládními organizacemi, vznikaly analýzy a statistiky, které odhalovaly šokující rozsah diskriminace romských dětí ve vzdělávání.
Jedna z tehdejších statistických analýz ukazovala, že romské dítě mělo až sedmadvacetkrát vyšší pravděpodobnost zařazení mezi děti s mentálním postižením než dítě neromské.
Následovaly právní spory, strategická litigace a dlouholetá podpora ostravských dětí a jejich rodin v případu D. H. a ostatní proti České republice, který se stal jedním z významných evropských případů v oblasti práva na vzdělání bez diskriminace.
Komunitni bydleni:
Zkušenost s rodinami z Hrušova nás také přivedla k myšlence Vesničky soužití – společného bydlení romských a neromských rodin.
Myšlenky, kterou se díky spolupráci s městem Ostravou, Moravskoslezským krajem, českou vládou a zahraničními partnery, zejména nizozemskými občanskými nadacemi, i díky podpoře Nadace Charty 77, Diecézní Charitou a budoucími obyvateli podařilo uskutečnit.
S vděčností vzpomínám na Petra Uhla, prvního vládního zmocněnce pro lidská práva, Jefa Helmera z nizozemského Informačního centra Charty 77, ostravského primátora Evžena Tošenovského. Patřili k lidem, jejichž podpora a spolupráce byly pro rozvíjení této myšlenky nesmírně důležité.
Od počátku však nešlo jen o výstavbu domů. Původní, schválený záměr předpokládal aktivní účast budoucích obyvatel na plánování, samotné výstavbě i následné správě Vesničky, včetně jejich zastoupení ve správní radě.
Konečným cílem byla postupná přeměna Vesničky v neziskové svépomocné bytové družstvo, které by obyvatelé sami spravovali a nesli za ně společnou odpovědnost.
Byl to pokus hledat jinou cestu než segregaci a sociální vylučování.
Nejen vytvořit společné bydlení, ale také posilovat schopnost lidí organizovat se, společně rozhodovat a převzít odpovědnost za prostředí, v němž žijí. Právě v tom spočívala širší občanská a emancipační myšlenka Vesničky soužití.
Community Policing:
Další velkou kapitolou byla spolupráce s Policií České republiky. Usilovali jsme o proměnu policejní kultury, o přechod od převážně represivního přístupu k pojetí policie jako veřejné služby založené na důvěře, profesionalitě a spolupráci s komunitami.
Vznikaly iniciativy romských policejních asistentů- Saňa Holubová a Blanka Marcinková- společně jsme se snažili čelit lichvě v romských komunitách a rozbíjet organizované lichvářské struktury v Ostravě a Opavě.
Na této práci se podílela řada mimořádných lidí a institucí – regionální policie, Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, Úřad vlády, Senát Parlamentu České republiky a jeho tehdejší předseda Petr Pithart, britské velvyslanectví v čele s velvyslankyní Anne Pringle, Jean Paul Concolato z UNHCR, Michal Mazel a mnozí další.
Nešlo nám jen o řešení jednotlivých případů. Šlo o dlouhodobou systémovou proměnu, o rozvoj komunitní policejní práce a o vytváření důvěry mezi policií a lidmi. O to, aby kvalitní a profesionální policejní služba byla skutečně dostupná všem občanům, včetně Romů.
Ústavní péče:
Stejně hluboce se nás dotýkal osud malých dětí odebíraných z rodin a umisťovaných do ústavní péče.
Nikdy nezapomenu na případ „půlnočního dítěte", malé Evičky, která se narodila předčasně o půlnoci na Nový rok. Rodičům byla odebrána mimo jiné proto, že pro ni neměli připravené potřebné „věcičky".
Ani na dlouhý a nakonec úspěšný soudní zápas o její návrat domů.
Ve spolupráci s profesorem Kevinem Brownem z Birminghamské univerzity jsme získávali srovnávací evropské statistiky, které ukazovaly mimořádně vysokou míru institucionalizace nejmenších dětí v České republice.
Spolupracovali jsme s vládou, parlamentem, soudci, odborníky a nevládními organizacemi, umělci na proměně celého systému.
V Ostravě vznikaly první multidisciplinární týmy, podporovali jsme vzdělávání soudců a především změnu samotného přístupu – od odebírání dětí k podpoře rodin, aby děti mohly vyrůstat doma, v bezpečí, s láskou a důstojností.
Nedobrovolné sterilizace;
Zvláštní místo v našem příběhu má zápas žen, které byly nedobrovolně sterilizovány.
Od prvních setkání v roce 2003 jsme po dlouhá léta stáli po jejich boku. Pomáhali jsme jim organizovat se, získávat informace, právní pomoc a veřejnou podporu, ale také překonávat strach, ponížení a bolest, kterou si mnohé nesly po celý život.
Byla to nesmírně dlouhá cesta. Od prvních svědectví, veřejných útoků a nedůvěry, přes demonstrace, soudní spory, jednání s ombudsmanem, vládou, mezinárodními organizacemi, OSN a OBSE až po státní omluvy a přijetí zákona o odškodnění.
Na této cestě jsme měli možnost spolupracovat s mnoha výjimečnými osobnostmi, právníky, aktivisty a politiky napříč politickým spektrem. Ale především s neobyčejně statečnými ženami – Helenou Ferenčíkovou, Elenou Gorolovou, Natašou, Olgou, Marií, Radkou, Monikou a mnoha dalšími.
Vzpomínám také na skvělé právničky a právníky, mezi nimi Moniku Šimůnkovou, Annu Štefanidesovou, Sandru Paškovou a Davida Strupka, na odborníky, jako je Ruben Pellar a Lada Zamboj, na ombudsmana Otakara Motejla a jeho zástupkyni Annu Šabatovou, na političky, jako jsou Miluše Horská, Adéla Šípová a Helena Válková, a na mnoho dalších lidí, kteří pomáhali, aby toto bezpráví nezůstalo zapomenuto.
Mám nesmírnou radost, že jedno z nejvyšších státních vyznamenání nyní obdržela také naše Elena Gorolová. Její dlouholetá odvaha, vytrvalost a schopnost spojovat ženy v zápase za spravedlnost si zaslouží hlubokou úctu.
Považuji za mimořádně významné, že takto vysoké státní ocenění získává romská žena. Má to obrovský emancipační potenciál pro romské ženy, pro celou romskou komunitu, ale také pro neromské ženy a českou společnost.
Je to uznání toho, že lidé, kteří byli dlouho přehlíženi a umlčováni, mohou svou odvahou a vytrvalostí měnit společnost a její instituce. Že jejich příběhy, zápasy a vítězství jsou nedílnou součástí historie této země.
Ztráta bydleni:
Vzpomínám také na naše zápasy proti nucenému vystěhovávání rodin. Na ubytovnu ŽDB v Bohumíně, přezdívanou Opičák, a především na Přednádraží v Ostravě.
Na jeden z nejstatečnějších, ale také nejtragičtějších zápasů rodin za právo na domov.
Na chladnou, nevytápěnou poslední budovu číslo 9, kde rodiny a mladí lidé vytrvali až do konce.
Právě v souvislosti s tímto zápasem se také začala formovat Platforma pro sociální bydlení.
Žhářský útoky:
Nikdy nezapomenu ani na malou Natálku z Vítkova, která se stala obětí brutálního žhářského útoku neonacistů v dubnu 2009.
S popáleninami na přibližně 80 procentech těla bojovala o život. Následovaly nesčetné operace a dlouhá léta léčby a rehabilitace.
Stáli jsme po boku její rodiny společně s mnoha úžasnými lidmi – Fedorem Gálem, Josefem Balážem, Markusem Papem, Magdou Pospíchalovou, Pavlem Fischerem a jeho ženou, Annou Šabatovou a dalšími.
Byla to dlouhodobá podpora těžce traumatizované rodiny, která navzdory všemu projevovala neobyčejnou důstojnost, moudrost, odvahu a pokojnou sílu.
Vzpomínám také na Bedřišku, na komunitní organizování místních obyvatel po žhářském útoku, na vznik jejich demokraticky zvolené rady, která se snažila hájit potřeby obyvatel, jejich právo na domov a důstojnost tváří v tvář nepřátelským mocenským záměrům.
I zde se ukazovalo, jak důležité je, aby lidé měli možnost sami rozhodovat o budoucnosti místa, kde žijí.
Dalši vyzvy: valka, pandemie.
Přišly další povodně, epidemie hepatitidy, covidová pandemie.
Během covidu bylo Vzájemné soužití zavřené snad jen první dva dny.
Pak jsme se rozhodli, že naše místo je mezi lidmi, kteří zůstali izolovaní a potřebovali pomoc.
Nakupovali jsme seniorům, podporovali rodiny, zajišťovali dětem počítače a přístup k online vzdělávání. Když to bylo možné, vznikaly improvizované venkovní školy pod slunečníky na dvorech.
Po vypuknutí války na Ukrajině jsme se znovu ocitli v mimořádné humanitární situaci. Nejprve jsme pomáhali romským uprchlíkům z Ukrajiny, kteří často čelili ponižujícímu zacházení, segregaci a omezením a mnozí byli nakonec vytlačováni do dalších evropských zemí.
Později jsme pracovali také s dalšími ukrajinskými rodinami, zejména matkami s dětmi, pro které jsme vytvořili nové komunitní zázemí – Přístav.
Z této práce vznikla hluboká přátelství a lidská pouta, která přetrvávají dodnes.
🫶🏼✨
Sociaáni práce a související aktivity:
A mezitím jsme během téměř třiceti let společně vybudovali profesionální organizaci s řadou specializovaných služeb.
Nízkoprahová centra pro děti a mládež na Liščině a v Hrušově, komunitní práci v Zárubku a Vesničce soužití, střediska včasné péče Schůdky ve Vesničce soužití a Brouček na Liščině, první bezplatné sociálně-právní poradenství v Ostravě na ulici 30. dubna, terénní sociální práci, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, podporu pěstounských rodin, asistované kontakty dětí s rodiči v obtížných rodinných a rozvodových situacích, podporu vzdělávání, zaměstnávání, rekvalifikací a pracovního uplatnění, stipendia pro chude a nadané studenty.
Velkou radost nám přináší práce s dětmi a mladými lidmi. Doučování, předškolní příprava, hudba, tanec, divadlo, řemesla, rozvoj romské identity, kultury a sebevědomí. Možnost objevovat vlastní schopnosti, tvořit, poznávat svět a získávat odvahu jít vlastní cestou.
Spolupráce a poděkováni:
Důležitou součástí naší práce se stala také spolupráce se školami, středními a vyššími odbornými školami a univerzitami, zejména s Ostravskou univerzitou a její Fakultou sociálních studií, VŠB – Technickou univerzitou Ostrava, ale také s institucemi a iniciativami, jako jsou MAPA a PLATO.
Studenti, pedagogové, umělci, architekti a další odborníci jsou již dlouhá léta součástí našeho společného učení, přemýšlení, experimentování a rozvíjení nových přístupů. Tato spolupráce obohacuje nejen naši organizaci a místní komunity, ale věřím, že také mladé lidi, kteří k nám přicházejí a poznávají společenskou realitu zblízka.
Když se dnes ohlížím za touto dlouhou cestou, uvědomuji si, jak široká a pozoruhodná občanská kultura se kolem naší práce postupně vytvořila.
Kultura spolupráce mezi romskými a neromskými lidmi, občanskými organizacemi, odborníky, univerzitami, soudy, policií, samosprávami, státními institucemi i mezinárodními partnery.
Kultura založená na otevřenosti, pravdivosti, vzájemném respektu, kritickém myšlení a přesvědčení, že i ty nejobtížnější společenské problémy lze řešit společně.
Jsem nesmírně hrdý na náš český tým romských a neromských kolegyň a kolegů. Na všechny současné i bývalé spolupracovníky, kteří během téměř třiceti let věnovali této práci značnou část svých životů, své schopnosti, energii, nadšení, naděje i víru ve smysl svého povolání.
Na lidi, kteří se nebáli vstupovat do složitých a často konfliktních situací. Kteří dokázali spojit lidskou citlivost s profesionalitou, odpovědným hospodařením, transparentností a důslednou péčí o kvalitu naší práce.
Jsem hrdý na to, že jsme společně vytvořili demokratickou, politicky nezávislou občanskou organizaci lidí z Ostravy, která se po celá desetiletí snaží stát na straně lidské důstojnosti, spravedlnosti a vzájemného soužití.
Děkuji všem institucím - od městských, krajských, národných, evropských; podporovatelům, darcům, nadacím, jednotlivcům za vaši laskovost, důveru a prizeň.
🌸
Toto státní vyznamenání je pro mě uznáním dlouhé společné cesty. Tisíců drobných každodenních činů, velkých i malých vítězství, neúspěchů, přátelství a solidarity.
A snad také připomínkou toho, že občanská společnost nevzniká sama od sebe. Vytvářejí ji lidé, kteří se rozhodnou nebýt lhostejní. Lidé, kteří dokážou překročit hranice vlastního pohodlí, strachu, předsudků a někdy i vlastních možností, aby pomohli druhým.
Měl jsem nesmírné štěstí, že jsem mohl téměř třicet let žít a pracovat mezi takovými lidmi.
Tolik jsem se od vás naučil. Tolik jste mi dali.
Milé kolegyně a kolegové, současní i bývalí, romští i neromští, toto vyznamenání patří také vám.
A patří také všem rodinám, ženám, mužům, dětem a mladým lidem, kteří nám důvěřovali, dovolili nám vstoupit do svých životů a mnohému nás naučili. Bez jejich důvěry, odvahy, spolupráce a přátelství by tato cesta nebyla možná.
Ze srdce vám všem děkuji. ❤️
Vzájemné soužití ops
1
608
Diskuse