Londýnský primátor: Toto žhavé léto je důkazem: hlasy popírající klimatickou změnu nejsou jen bludné, jsou smrtelně nebezpečné
9. 8. 2026
Podívejte se na naše hořící lesy a vyschlá města. Zelená politika není „luxus“ a nemůžeme spalovat další ropu a plyn. Lidé potřebují pravdu
Evropa hoří, píěew londýnský primátor Sadiq Khan. Letos v létě se kontinentem i mnoha částmi světa prohnala bezprecedentní série vln veder. Důsledky byly doslova katastrofální. V posledních týdnech se Francií, Řeckem a Španělskem prohnaly smrtící požáry, které zabily hasiče, donutily lidi opustit své domovy a připravily je o živobytí.
V úterý uplynul v Británii již 34. den, kdy teploty v tomto roce překročily 30 °C, a tak se i Spojené království potýká s nelítostným horkem. Požáry si vynutily evakuace v Suffolku a v pohoří Cairngorms. V Londýně – kde jsou parky spálené, vyschlé a hnědé – stovky požárů trávy vystavily naše hasiče tlaku, jaký dosud nezažili. V červenci zaznamenala meteorologická stanice v Kew Gardens vůbec první měsíc bez deště od zahájení provozu v roce 1871. Jak řeky vysychají a hladiny přehrad klesají, zemědělci varují před nedostatkem potravin v důsledku prohlubujícího se sucha. Odhaduje se, že již tisíce úmrtí souvisejí s extrémním horkem, které jsme zažili už v květnu a červnu, a je pravděpodobné, že toto číslo ještě poroste.
Děsivé scény, které jsme dosud letos v létě viděli, jsou nejnovější částí zhoubného dlouhodobého trendu. Toto je již třetí sucho, které Londýn zažil za posledních pět let. Po celém světě bylo posledních 11 let 11 nejteplejších v historii – a vzhledem k tomu, že se v Tichém oceánu formuje mimořádně silný El Niño, který by mohl do ohně přilít ještě více paliva, je téměř jisté, že tento trend bude pokračovat. Klimatická krize je tady – a nikdo nemůže říct, že ji neviděl přicházet.
Když jsem byl v roce 2016 poprvé zvolen starostou, varoval jsem, že náš rychle se oteplující svět bude klíčovou výzvou naší doby. Byl jsem prvním starostou světového města, který vyhlásil klimatickou krizi. Od té doby koalice popíračů a zdržovačů v otázkách klimatu neúnavně odsuzuje zelené politiky, které jsem zavedl. Když jsem oznámil svůj záměr rozšířit zónu Ulez (zákaz vjezdu znečišťujících aut do centra Londýna, pozn. red.) – a vytvořit tak největší zónu čistého ovzduší na světě –, marně se pokoušeli srazit úroveň debaty a vyvolat primitivní kulturní válku. Na sociálních sítích byli lidé zaslepeni temnou vánicí dezinformací, jejichž cílem bylo zdiskreditovat opatření na ochranu klimatu. Jeden muž, radikalizovaný tím, co viděl na internetu, dokonce odpálil podomácku vyrobenou bombu a zničil kameru v zóně Ulez v šokujícím činu domácího terorismu.
Když se na to teď ohlížím zpět, mám pocit, že zuřivý boj kolem systému Ulez znamenal začátek něčeho jiného: nové éry extrémního klimatického skepticismu. V následujících letech se děsivá realita klimatické krize jasně vyprofilovala – a přesto se hlasy popírající změnu klimatu a volající po odkladu nějak staly hlasitějšími než kdy jindy.
Donald Trump, který klimatickou změnu označil za „podvod“, se snažil sabotovat globální opatření v oblasti klimatu: podruhé stáhl Spojené státy z Pařížské dohody, omezil podporu čisté energie a podpořil těžbu ropy a zemního plynu. Ve Velké Británii, kde se zhroutil mezistranický konsenzus ohledně klimatické krize, se k jeho myšlenkám přidali opoziční politici a pravicoví populisté, kteří se divoce pohybují mezi popíráním a fatalismem. Zatímco někteří tvrdí, že klimatická krize je podvod, jiní trvají na tom, že je příliš pozdě jednat.
Oba argumenty jsou mylné. Klimatická krize se zhoršuje, ale v Londýně jsme dokázali, že – s odvahou a kreativitou – se na její dopady můžeme připravit. Po celém hlavním městě jsme vysadili více než 640 000 stromů, které v létě stíní naše ulice před sluncem. Podpořili jsme renaturaci a zároveň jsme vytvořili a zvelebili zelené plochy o rozloze více než 2 000 fotbalových hřišť, které zajišťují přirozené odvodnění a zabraňují povodním. A právě minulý měsíc jsme představili plán na vyčištění našich řek a vytvoření bezpečných míst ke koupání, kde se Londýňané mohou v horku osvěžit. Máme více bezemisních autobusů než jakékoli jiné město v Evropě a asi třetinu dobíjecích stanic pro elektromobily v naší zemi.
Zároveň se od doby, co jsem starostou, emise uhlíku v našem městě snížily přibližně o čtvrtinu, zatímco naše ekonomika nadále rostla. A loni nám program Ulez pomohl dostat hladiny oxidu dusíku – jedné z nejtoxičtějších znečišťujících látek v našem ovzduší – do zákonných limitů téměř o dvě století dříve, než odborníci předpovídali. Mezi lety 2019 a 2024 poklesl odhadovaný počet úmrtí souvisejících se znečištěním ovzduší v Londýně přibližně o 40 %.
Prostřednictvím sítě C40 Cities, sdružující téměř 100 světových měst, jejímž jsem spolupředsedou, spolupracuje Londýn bok po boku s městy po celém světě na řešení klimatické krize – od zavádění nových ekologických autobusů až po posílení dodávek energie z obnovitelných zdrojů –, ale sami to nedokážeme. Národní vlády po celém světě musí zintenzivnit své úsilí a reagovat na závažnost této situace s obnoveným zaměřením, financováním a odhodláním. To se týká i naší vlastní vlády, která by měla uklidnit veřejnost tím, že znovu potvrdí svůj závazek k dosažení nulových emisí a jasně dá najevo, že bude i nadále snižovat naši závislost na ropě a plynu a investovat do ekologických projektů.
Nejčastější argument, který slýchám od popíračů klimatické krize, je, že zelená politika je jakýsi luxus, který nemá nic společného s starostmi pracujících lidí, kteří se jen snaží přežít. Myšlenka, že lze oddělit klimatickou krizi od životních nákladů, je však zjevně absurdní. Co se stane, když sucha způsobí růst cen potravin a když šoky v cenách ropy zatíží rozpočty domácností? Když jsou nemocnice přetíženy zranitelnými lidmi, kteří v horku bojují o přežití? Když se prohýbají železniční tratě a silnice, zavírají se pracoviště a školy? Představa, že opatření proti změně klimatu představují „levicový nesmysl“, vychází z absurdního předpokladu, že klimatická krize není skutečná – nebo že pokud je, nepocítíme její dopad na naše životy. Tento rok dokázal, jak moc se mýlí.
Žijeme v éře extrémů a obávám se, že – pokud nepodnikneme naléhavá opatření – to nejhorší teprve přijde.
V této souvislosti není popírání klimatické krize a odkládání opatření jen blud – je to smrtelně nebezpečné. Protože cenu za selhání nezaplatí prezident Trump ani společnosti zabývající se fosilními palivy – zaplatíme ji my ostatní. Pokud chceme chránit naši planetu a lidi, kteří na ní žijí, musíme zvrátit trend popírání klimatické krize tím, že se připravíme na teplejší budoucnost a přijmeme cíl nulových emisí s dosud nevídaným odhodláním.
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse